Měsíční Škola

Škola

Byla jsem příšerně nervózní. Za dva dny jsem měla jet do mé nové školy a vůbec jsem nevěděla, co mě tam čeká. Za tu dobu jsem si toho stačila přečíst o vlkodlacích celkem dost. Na mém pravém rameni už se mi pomalu rýsovalo mé tetování, způsobené vlkodlakem. Každému mladému vlkodlakovi se objeví na pravém rameni tetování, je to něco jako značka, díky které poznáte, zda je vlkodlak mládě, nebo už dospělý. Mláďata tam mívají měsíc v ůplňku, dospělým se tetování rozšíří po celé ruce, a ve výjmečných případech i na ostatních částech těla. Vyskytují se všemožné vzorce, ornamenty, a to, co danou osobu nejvíce vystihuje.
Seděla jsem na posteli a každý den jsem vyhledávala nové informace o niní již mém druhu.
Než jsem se nadála, bylo tu Pondělí a já každou chvíli očekávala můj odjezd do mé nové školy plné vlkodlaků. Byla jsem nervózní jako nikdy předtím.
Najednou se otevřeli dveře do mého nemocničního pokoje. Dovnitř vešli dva muži. Jeden byl doktor, který na mě celou dobu dohlížel. Druhý muž byl vysoký. Měl dlouhé světle hnědé vlasy, svázané do culíku. Jeho obličej měl ostré rysy, se špičatou bradou, kterou zdobila kozí bradka. Zadívala jsem se na jeho odhalenou paži, a okamžitě mi došlo, že je to vlkodlak. Jeho měsíc na rameni nebyl tak vybledlý, jako ten můj. Doslova zářil. Pod ním, se rýsoval obrys vlka, který jako by kráčel po jeho paži až k zápěstí, kde měl vytetované znaky, u ktreých jsem neměla ani tušení, co znamenají. I když se usmíval bála jsem se ho. Byl to vlkodlak. Stejný druh jako já, ale také stvoření, které mne napadlo. Dlouze se na mě podíval, nasál vzduch a pravil: "Ty musíš být... Elen. Elen Blacková, že?" Zdálo se mi celkem divné, že mne začal skoro očichávat.
"Jsi vystrašená. To je normální nemáš se čeho bát. Já tu nejsem za účelem ti ublížit. Jmenuji se Nico Night a jsem ředitelem Měsíční školy pro vlkodlaky v Černén lese. Jsem tady, aby jsem tě dopravil v bezpečí do naší školy a pomohl ti. Naše škola poskytuje vše, potřebné pro vlkodlaky, včetně vzdělávání a výcviku. Více ti řeknu na místě, teď si zbal své věci a za hodinu se sejdeme u vchodu." Vlkodlak domluvil a společně s doktorem odešel.
Vylezla jsem z postele, otevřela skřínku, kam mi matka uložila všechny mé věci, a oblékla jsem se. Pak jsem šáhla pod postel, vyndala svou tašku, ve které mi matka vše přinesla, a začala jsem si pomalu balit věci. Dobaleno jsem měla za deset minut a zbývala mi ještě půl hodina, do odjezdu, celá nervózní jsem šla do koupelny a trochu se upravila. Vlasy jsem si svázala do vysokého culíku a vyčistila si obličej. Pořád jsem vypadala vyčerpaně a strhaně, ale moje zranění se kupodivu až podezřele rychle hojila. Stává se ze mě vlkodlak. Už nejsem člověk. Moje tělo teďkon provede pár opravdu velkých změň musím si zvykat. Pomyslela jsem si a zamířila zpět do pokoje, vzala si svou tašku a zamířila na chodbu. Na výtahu jsem zmáčkla tlačítko P a s třesoucíma se rukama jsem sjela dolů. Tam už na mě čekal ředitel vlkodlačí školy a vedle něj stál nějaký vysoký, svalnatý kluk s černými vlasy.
"Jsi tu brzy Elen." Usmál se na mě ředitel mé nové školy. "Todle je John. Před týdnem se z něj stal dospělý vlkodlak a tak právě probíhá jeho výcvik." John mi pevně stiskl ruku a já se na něj nechápavě podívala: "A neměl by být teda na tom výcviku?" Řekla jsem zmateně.
"Todle je jeho výcvik Elen." Řekl pobaveně vlkodlak a odnesl mi věci do velké černé dodávky. "Můžeme jet!" zvolal Nico a nabídl místo spolujezdce. Zavřel dveře a nastartoval auto. John zůstal venku a dodávka se s námi rozjela.
"A co John? Ten s námi nepojede?" Zeptala jsem se nenápadně a ohlížela se směrem, kde jsme onoho mladého vlkodlaka nechali.
"Uvidíš..." Řekl ředitel a nahodil jeho už pro něj tak tipický úsměv.
Nespouštěla jsem oči od místa, kde stále stál John, který hluboce dýchal se zavřenýma očima. Nejdnou se rozeběhl naším směrem. Jeho svalnaté nohy nabíraly stále větší rychlost. Čím déle a rychleji běžel, tím více se přibližoval k zemi, až nakonec běžel po čtyřech. Před míma očima se najednou onen svalnatý chlapec začal přeměňovat na vlka. Jeho ruce a nohy se proměňovali ve zvířecí, silné končetiny s dlouhými drápy. Jeho vypracované tělo se pomalu ztrácelo za huňatou strstí a z páteře se mu objevoval obrovský, černý ocas. Jeho obličej se změnil na zvířecí. Uši měl sklopené do zadu a hluboce oddechoval jeho obrovskou, zvířecí tlamou, plnou ostrých zubů jako nože. Nevěřila jsem svím očím. Místo černovlasého mladíka najednou za autem běžel krásný, obrovský černý vlk, který přidával na rychlosti a za chvíli předběhl i naší dodávku. Hleděla jsem jen s otevřenou pusou dokořán a nezmohla se ani na jediné slovo.
"To by nebyl John aby se nepředváděl před tak hezkou holkou jako si ty. Zítra určitě ani nevstane z postele." Posmíval se vlkodlak za volantem, když jsme jeli kamennou cestou, směrem do Černého lesa. Když jsme najeli na nějaký kámen, nadskočila jsem tak, že jsem se o strop dodávky bouchla o hlavu a sykla jsem bolestí.
"Pozor, trošku to drncá! Ale neboj, stává se z tebe vlkodlak, takže za chvíli budeš mít kosti jak diamant." Oznámil ředitel a poklepal mi na hlavu. Asi pět minut jsme pokračovali po té kamenné cestě, až na její konec, kde začínal les. Dodávka se zastavila a řidič zmáčkl tlačítko na ovladači, který měl u sebe. Najednou se před námi kus země začal zvedat, až odhalil jakýsi podzemní tunel. Tázavě jsem se otočila na Nica.
"Jinak by se k nám každý hned dostal. A mezi těmi stromy by jsme nikdy v tajtom stroji neprokličkovali." Vysvětloval ředitel.
"John tudy musel běžet taky?" Řekla jsem trochu vystrašeně, jelikož v tunelu nebyl zrovna moc příjemný vzduch a nerada bych ho cestou potkala někde na zemi v bezvědomí, díky nedostatku kyslíku.
"John musí běžetl lesem. Zná cestu."
"Je opravdu rychlí." Řekla jsem obdivuhodně a zadívala se do tmy, do které jsme právě vjížděli.
"Ano, je to velice talentovaný sportovec. Jakmile se dověděl, že pro tebe jedu, nabídl se, že pojede se mnou, a cestou zpět si dá malý tréning. Ale podle mě se chtěl jenom předvádět." Rozesmál se Nico a odhalil jeho špičaté zuby.
Tunel se blížil ke konci a na nás začalo dopadat denní světlo. Vyjeli jsme rovnou na jakési 'parkoviště' ,na kterém spočívala ještě jedna dodávka, stejná jako ta, ve které jsem přijela. Byl tu ještě jeden bílý autobus a dvě osobní auta. Kousek opodál, se opíral o vysoký strom John v podobě, ve které jsem ho viděla poprvé, a zhluboka oddychoval.
Nico vyšel z auta a otevřel mi dveře. Zvolal na Johna a nakázal mu, aby vzal mé věci. John přistoupil a vzal z kufru mou tašku.
"Já bych si jí vzala sama. Určitě jsi unavený." Řekla jsem směrem k Johnovi, který se usmál.
"Byl to sice záhul, ale musim na sobě neustále makat a nějaká ta taška mě nezabije. Navíc, i přesto, že jsi vlkodlak, ještě si se pořádně neuzdravila a potřebuješ ještě pár dní odpočívat." Vysvětlil svalnatý mladý vlkodlak a vydal se směrem, kterým se před chvílí vydal ředitel a tak jsem je následovala. Za chvilku jsme Nica dohnali a jemu začal v kapse zvonit telefon. "Sakra jak já tyhle přístroje nenávidím." Řekl s úšklebkem na tváři a zmáčkl zelené sluchátko na jeho telefonu. Po pěti-minutovém hovoru zavěsil, a otočil se na mne a Johna. "Je mi líto, ale musim jít ještě něco zařídit. Johne, dávám ti Elen na starost. Všechno jí ukaž a vysvětli a zaveď jí do jejího nového pokoje. Ještě jednou se moc omlouvám." Po těchto slovech zmizel ředitel někde hloboko v lese. Před námi už se pomalu začala objevovat obrovská budova, připomínající školu, ovšem v lese. Celá budova působila divoce a přitom elegantně. Prošli jsme obrovskou otevřenou branou, na které se rýsovaly obrysy vlků. Na chvíli jsem se zastavila a prohlížela si okolí. Všude byly stromy a venku se procházeli mladí lidé, kteří u sebe měli většinou nějkého mazlíčka, nejčastěji psa. Oči mi zabloudili na obří budovu, připomínající hrad ze dřeva. Na levém a pravém kraji spočívali o něco menší budovy, připomínající něco mezi věží a rodinným domem. Došlo mi, že ta největší čtyřpatrová budova, bude nejspíše škola. Avšak nejvyšší patro připomínalo spíše ubytovnu. Za touhle nádherou se nacházelo obrovské místo, kde jsem se domnívala, že probíhají různé tréningy a další tělesné aktivity. Celý areál školy byl ohraničen opravdu vysokými kamennými zdmi. Stála jsem uprostřed brány a vše si s pootevřenou pusou prohlížela a hlavou mi projelo neskutečně mnoho myšlenek, jak tady budu trávit svůj život. Najednou jsem ucítila jemné poplácání na rameni. Otočila jsem se a za mnou stál usmívající se John. "Výtej ve tvém novém domově Elen." Řekl, podal mi svou ruku, kterou jsem přijala položila do jeho obrovské 'tlapy' mnou drobnou ručku a společně jsme se vydali, jak on nazval, do mého nového domova.