Měsíční Škola

Pravda o Nicovi

Ráno za námi přišel Nico. Dnes je chtěl najít a nějak se s nimi domluvit. Po včerejšku se mi vůbec nikam nechtělo. Balá jsem se, co nás tam ještě čeká. Nedokázala jsem si představit ještě větší hrůzu, než jsem viděla včera. John v klidu souhlasil a Nico počkal, než se najíme a oblíkneme.
Za hodinu jsme vyrazili. Klepali se mi ruce a zvedal se mi žaludek.
Nejvíce mě překvapilo, že jedeme do úplně jiného lesa než včera.
"Tady roztrhali toho kluka." Vysvětlil Nico.
To mě moc neuklidnilo. Byl to ten nejbrutálnější útok, co dosud vlkodlaci provedli.

"Našli jste něco?!" Ozval se Fred z druhé strany lesa.
"Ne nic!" Odpověděl John, a všichni pokračovali v pátrání. Na chvilku jsem se od Johna oddělila, když v tom, se nade mnou objevil obrovský vlkodlak. Ovšem, tento vlkodlak nebyl, jako všichni ostatní. Mezi ušima měl dva zahnuté, velké rohy. Na jeho zádech spočívala obrovská černá křídla. Byl to vlkodlačí démon. Jediné, co mě v tu dobu napadlo, byl křik. Za pár vteřin u mě byl John, a proměnil se do své vlčí podoby. Já jen stála jako přikovaná a nevěděla jsem, co mám dělat. Démon hlasitě zavrčel a vycenil jeho obrovské zuby. John po něm ihned skočil avšak, démon ho odhodil stranou, jako by nic nevážil. Byl podrážděný a pořádně rozzuřený. Za pár minut u nás byli ostatní ve svých vlčích podobách. Kněžka měla rudou srst, stejně tak, jako její vlasy v lidské podobě. Fred byl sněhově bílí a oba šamani černí. Historik byl kaštanově hnědý. Když jsem zahlédla Nica, myslela jsem, že omdlím. Byl dvakrát větší než ten démon. Na zádech měl také křídla, která mu splývala s jeho srstí. Jeho rohy připomínali obrovské ostré šedé meče, které se na svitu leskly, jako stříbro. Jakmile démon spatřil Nica, okamžitě to vzdal a utekl. Já pořád jen stála na místě a nevěděla, co mám dělat. V životě jsem nikdy nic takového neviděla. Jen jsem tam ohromeně stála neschopná cokoliv udělat.
Když byl démon dost daleko všichni se přeměnili zpět a běželi za mnou. John mě chytl a ptal se mě, jestli jsem v pořádku. Nico ho hned následoval ale já jsem ucukla.
"Co jste zač?" Zeptala jsem se ho vyklepaným hlasem.
"Jsem syn Fenrira." Jakmile to Nico řekl, padla jsem na zem a jediné co si pamatuji je Johnův hlas.

Probudila jsem se až na ošetřovně. John mi spal na klíně a držel mě za ruku. Pomalu jsem se zvedla, abych ho neprobudila. Jen sebou trochu zavrtěl a já mu zajela rukou do vlasů a hladila ho. John za chvilku unaveně zvedl hlavu a já se usmála. Hned jak zaznamenal, že jsem vzhůru doslova vystřelil z postele a zavalil mě otázkama.
"Jsi v pořádku? Co ti je? Bolí tě něco? Jak se cítíš? Proč nemluvíš? Sakra tak něco řekni!"
"Je mi dobře." Usmála jsem se na něj a on si hlasitě oddychl.
"Co se stalo?" Zeptala jsem se, jelikož jsem si v tu dobu vůbec nic nepamatovala a doufala jsem, že to byl jen sen.
"Chtěl nás napadnout démon. Ostatní nám přišli na pomoc. Když ti Nico řekl, co je zač tak to s tebou seklo." Vysvětlil krátce John a mě se to všechno vybavilo.
"Nic jsem neudělala." Zašeptala jsem zklamaně. "Jen jsem tam tak stála a zírala jako nějakej magor."Byla si v šoku. Poprvé v životě si viděla démona. Dá se to pochopit..." Uklidňoval mě John.
"Je to pravda?" Vyšlo ze mě najednou a John se na mě nechápavě podíval. "Je pravda, že Nico je syn Fenrira?"
"Ano." Nic jiného mi na to neřekl.
"Je to zlé?"
"Ne. On není jako on."
"Kdo je jeho matka?"
"To nikdo neví. Jeho otec si ho vzal jenom pro sebe a chtěl ho sám vychovat. Jednou ho nechal někde v lese a tam ho našla dvojice lidí, kteří si ho vzali domů a starali se o něj a vychovávali ho. Fenrir ho hledal. Hledal ho po celén světě. Jednoho dne ho našel. Nicovi bylo třináct. Fenrir zabil ty lidi a chtěl si Nica vzít. Nico k němu nechtěl tak utekl. Skrýval se v lesích a v opuštěných staveních, dokud se k němu nedostalo, že Thor zabil Fenrira. Nico si našel práci v pekárně. Za vydělané peníze si koupil oblečení a později i bydlení. Když zjistil, že není jediný, co má podobu vlka, začal se s ostatními dospělými vlkodlaky scházet. Později se z nich stalo něco jako bratrstvo a sepsali s lidskou rasou mírovou smlouvu, díky které my teď žijeme normální životy." John dovyprávěl a já nevěřila svým uším. Nikdy by mě nenapadlo, že Nico toho tolik dokázal.
"Jak todle všechno..-"
"Vyprávěl mi to." Skočil mi Nico do řeči.
Najednou se z rohu objevila drobná postava paní Adamsové.
"Tak já pudu ať nemá kecy. Drž se lásko." Zašeptal a políbil ně na čelo.
"Jak se máte slečno Blacková?" Zeptala se ošetřovatelka hned jak ke mě dorazila.
"Mám se dobře. Jen ně trochu bolí hlava." Zanaříkala jsem.
"Přinesla jsem ti jeden lektvar. Pomáhá od bolestech a uklidňuje. Vypij ho, vyspi se a večer tě pustím." Usmála se na mě. Lektvar jsem tedy rychle vypila a vrátila jí sklenici a na stříbrný tác. Když byla paní Adamsová na odchodu tak jsem jí zastavila. "Paní Adamsová?"
"Ano děvče?" Otočila se ke mě a nechápavě se podívala.
"Jak se má Irma?" Měla jsem o ní opravdu velkou starost.
"Irma se má dobře. Ovšem, je až moc silná. Bojíme se, že jednou svou sílu neovládne a že by jí to ublížilo. Zatím přede všemi skrýváme, že je to divoký vlkodlak ale jednou se to budou muset všichni dozvědět. V Pondělí pude do školy."
"Děkuju. Prosím, pozdravujte jí ode mě." Paní Adamsová jen kývla hlavou, usmála se a zmizela za rohem.

"Jak ti je?" Zeptal se mě s ustaraným výrazem. Bylo to divné vidět ho po tom, co mi o něm John vyprávěl.
"Je mi dobře. Večer mě pustí."
"Nejspíš tě to asi hodně vzalo. John ti asi už všechno řekl."
"Ano vše mi řekl. Pane řediteli, bude válka?" V mém hlase Nico poznal strach.
"Nevím to jistě, ale pokud to takhle bude dál pokračovat, tak ano."
"A my nemáme šanci..."
"Jak to myslíš?" Zeptal se mě Nico nechápavě.
"No oni maj všeljaké moderní zbraně a tak... A my nemáme nic..."
"Neboj. I vlkodlaci mají své tajné zbraně." Mrkl na mě Nico, rozloučil se a odešel.

"Miláčku vstávej. Už odsud můžeš vypadnout." To byla první slova, která jsem po probuzení slyšela.
"Johne?" Ospale jsem se rozhlédla a hlasitě zívla.
"Spala si jako medvídek." Zaculil se na mě.
"Dej mi ještě chvilku." Zabreptala jsem a opět se zachumlala do deky.
"Tak to ne koukej vstávat!" Zasmál se John a už mi bral deku.
"No jooo furt." Zahučela jsem do polštáře a pomalu se začala zvedat.
"Takhle tady budeme do vánoc." Protočil očima John a pomohl mi na nohy, na což jsem jen nespokojeně zabručela.
Za chvilku už jsem byla oblečená a připravená vyrazit.

"Posteeel." Zamumlala sem s radostí hned, jak jsme dorazili do ložnice.
"Sakra... Vždyť jsi spala celej den." Řekl nechápavě John.
"Ten lektvar byl nějakej divnej." Zanaříkala jsem a zase se zachumlala do peřin.
Po chvíli jsem se ale zvedla, protože jsem potřebovala sprchu. Zalezla jsem si tedy do koupelny a pustila na sebe teplou vodu. Docela jsem se uvolnila, když teplé kapky vody stékaly po mé kůži a příjemně mě hřály. Umyla jsem si vlasy a chvíli jsem tam jen tak stála a užívala si teplou vodu. Když už jsem toho měla dost, sprchu jsem vypnula a usušila si vlasy.
John už poklidně oddychoval zachumlaný do deky. Jen jsem se usmála a opatrně se zvelebila vedle něj, abych ho nevzbudila.

Já se nestačím divit... Už máme přes 700 reads a přes 100 votes! Jste naprosto úžasní! Moc si vážím toho, že se vám má knížka líbí a doufám, že si jí užijete až do konce! :)