Měsíční Škola

Počatek zla

Během následujících týdnů jsme se s vlkodlaky, kteří dělali problémy, chtěli nějak domluvit. Bohužel, pokaždé zaútočili nebo nás ignorovali. Mrtvých lidí bylo čím dál více a lidé začali zuřit. Už není cesty zpět. Válka se blíží.

Seděla jsem na posteli a dívala se z okna. Pozorovala jsem ptáky a stromy. Okno jsem otevřela a zapískala. Hned přede mnou přistála malá Sýkorka a pozorovala mě. Nasypala jsem jí na parapet zrní a sledovala, jak zobe. Najednou se ozvala obrovská rána, až se země zachvěla. Okna se rozklepala a Sýkorka odletěla. Vystrašeně jsem se vyhoupla na nohy a vydala se ven, abych zjistila, co se stalo. Vyběhla jsem před školu a rozhlédla se. Po chvíli jsem si všimla kouře, který se valil z dívčí věže. Ihned jsem se tím směrem rozeběhla a doufala, že nikdo nepustil Irmu ke sporáku, protože by to mělo stejný účinek.

Dveře z věže se rozlétly a ven vyběhly mé spolužačky. Irma, Lily, Agnes, Bella, Jessie, Amanda, Kate a Susan.
Všechny byly ušmudlané, odřené, od modřin a odkašlávaly.
"Kde sou ostatní?!" Zařvala sem na ně.
"Zůstaly... Uvnitř... Schytaly... To." Řekla Lily mezi hlubokými nádechy a odkašlávala.
"Proč ste je tam nechaly?!" Byla jsem zmatená.
"Klídek. Aspoň bude o pár slepic míň."
"Agnes! Ony jsou náš druh! I když je nemáme rádi patří mezi nás!!" Hned jak jsem to dořekla rozeběhla jsem se do věže. Za zády jsem slyšela hlasy mých kamarádek, které volaly ať se vrátím.
Doběhla jsem do pokoje Erin. Ležela na podlaze. Snažila jsem se jí probudit ale nedýchala. Všechno bylo roztrhané na kusy. Jako by sem někdo hodil... bombu? To snad ne!
Z kuchyně se valil další černý kouř a já věděla, že nemám moc času. S Nerin byla v pokoji ještě jedna dívka. Max. Ta byla jakžtakž při vědomí. Pomohla jsem jí na nohy a přichytila si jí v podpaží. Nerin jsem pomocí mého vědomí zvedla do vzduchu a opatrně jí nasměrovala z okna. Když byla venku pomalu jsem jí položila na zem. Teď jsme se musely dostat ven já s Max. Všude byl kouř, který štípal a pálil do očí. Opatrně jsem otevřela dveře, ale za nimi byly už obrovské rudé plameny, které se k nám pomalu přibližovaly. Rychle jsem zamířila k oknu a koukla se dolů z okna. Byly jsme ve třetím patře.
"To snad nemyslíš vážně?!" Zakřičela vystrašeně Max.
"Nemáme na výběr! Vlez mi na záda!"
"Obě nás zabiješ!"
"Drž už kurva hubu a vlez mi na ty záda!" Nejspíš ze mě šel strach.
"Tak jo. Pokus se co nejméně dopadnout na zem." Jen přikývla. Plameny už se dobývaly do pokoje. Zhluboka jsem se nadechla a skočila. Pád se mi zdál nekonečný. Jen jsem doufala, že to mé vyspělé vlkodlačí kosti přežijou. Dopadly jsme na zem zaslechla jsem hlasité křupnutí po kterém následoval obrovský nával bolesti. Max se svalila na mě a pokoušela se vstát. Kousek od nás ležela Erin u které byla Paní Adamsová. Nico se vyptával děvčat, jak se to stalo. A celá škola, která stála před dívčí věží zírala na mě.

"Celkem si mě zklamala Elen. Čekal jsem, že už budeš mít kosti pevné na to, jak si vyspělá. Ale si přeci jen mládě a ti mají pár slabin." Nicův hlas mě probudil a já jsem nevěděla, kde jsem a co se stalo. Až po pár minutách mi začalo vše docházet.
"Kde je John?" Řekla jsem slabým hlasem.
"Šel s pátracím týmem zjistit, co způsobilo ten výbuch. Naše tři žačky to nepřežily." Odpověděl Nico smutně a naštvaně. Sice jsem ty slepice neměla ráda ale bylo mi to líto.
Nico za chvíli odešel vyřizovat ještě nějaké věci. Paní Adamsová do mě cpala různé léky a lektvary na zahojení kostí a uklidnění. Nakonec do mě nalila poslední lektvar, po kterém jsem ihned usnula.

Moje oči se pomalu otevíraly a já cítila silný stisk na mě ruce a mě velice známou a příjemnou vůni.
"Johne..." Zašeptala jsem. John zpozornil a starostlivě se na mě podíval. Jeho oči byly unavené.
"Jak ti je?"
"Už je ti lepší. Ví se, kdo to udělal?" John si hlasitě oddychl.
"Nějaký člověk se musel v noci proplížit do dívčí věže a nastavit tam bombu. Byla to pečlivá a čistá práce. Nico, šamani, kněžka, Fred a dokonce i historik se naštvali tak, že vyhlásili lidem válku. Už to začíná." John mi stiskl ruku ještě pevněji a mě se z očí začaly valit slzy. Jen mě pohladil po tváři a políbil mě.
"Pojď, jdeme domů. Odnesu si tě a postarám se o tebe." Beze slov jsem se nechala odnést v jeho náručí.

Opatrně mě položil na postel. Celou cestu jsme neřekli ani slovo. Opatrně si lehl vedle mě a začal mě hladit po vlasech.
"Chtěla bych se jít vykoupat." Řekla jsem tiše. Beze slova vstal, zamířil do koupelny a začal mi napouštět vanu. Přišel ke mě a chtěl mě zvednout.
"Myslím, že to zvládnu sama." Usmála jsem se a opatrně se na jedné noze postavila. Podvala jsem se na něj. Jeho oči byly prázdné, unavené a utrápené. Pohladila jsem ho po tváři a políbila ho. Mou ruku spočívající na jeho tváři chytl do své ruky a z očí mu ukápla jedna slza.
"Šššš... To bude dobré lásko." Snažila jsem se ho uklidnit.
"Bojím se. O tebe. O Nica. O naší rasu." Jeho hlas se klepal a byl slabý.
"Bude to dobré. Slibuju ti, že neumřu." Usmála jsem se na něj. Jeho zelené skleněné oči se na mě podívali.
"Nikdy tě neopustím. Budu tě chránit do konce našich životů." Slzy přepadly i mé oči a já ho jen silně objala. Ten kluk byl tak úžasný, že jsem si to snad ani nezasloužila.
"Miluju tě." Vyšla z nás obou jedna věta najednou.
"Jdu do té vany a ty jsi di odpočinout." Naposledy mě políbil a já se vydala do koupelny.

Po dlouhé a velice náročné koupeli jsem se konečně dostala do ložnice. John byl zachumlaný do deky a spal.
Opatrně jsem si lehla vedle něj a snažila se usnout.
Todle je jen začátek. Válka začala a my musíme bojovat do konce našich sil. Kolik nás umře? Vyhubí lidstvo všechny vlkodlaky? Je vůbec možné aby jsme vyhráli?
S takovými myšlenkami jsem velice pomalu usnula a ponořila se do říše snů.