Měsíční Škola

Noční život

S Johnem jsme vyšli už známou cestou do lesa. John mi vyprávěl, jak dosáhl svého sportovního úspěchu a dokonce se mi svěřil, že se pokouší o to, stát se měničem. Prý má kvůli tomu tvrdý výcvik jen o úplňku, kdy mají vlkodlaci největší sílu.
"S každým vlkodlakem dělá úplněk něco jiného. Někteří se promění na svou vlčí podobu, a celou noc se nemohou proměnit zpět. Někteří pohltí obrovská síla, a ztratí nad sebou kontrolu a hrozně vyvádí, v nepěkných případech i vraždí. To se stává většinou u divokých, proto je pánská věž za dobu úplňku pečlivě hlídaná. No a někteří vlkodlaci nad sebou ztrácejí kontrolu sexuálních choutek, jak u chlapců tak děvčat. Takže ti doporučuji se někam zamknout, až toto období nastane." Mrkl na mě John, a já jsem se jenom bála, jaký vliv má úplněk na něj.
"Samozřejmě u každého je to jinak a každý může mít klidně všechny příčiny naráz, a za měsíc nemusí mít třeba ani jednu. Záleží opět jen na měsíci, jak nás ovládne." Dokončil své vysvětlování John, zrovna když jsme dorazili na místo. Vypadalo to tu úplně jinak, než ve dne. Stromy nabraly tmavě modrou barvu a řeka se nádherně leskla v měsíčním svitu.
"Za deset dní bude úplněk." Řekl John, dívající se na obrovský zářivý měsíc a řekla bych, že se k němu možná v duchu modlil.
"Jak to víš?" Zeptala jsem se zvědavě a také pozvedla svou hlavu na měsíční oblohu.
"Každý vlkodlak to pozná. Prostě to cítíme. Taky se to naučíš neboj, až bude zbývat do úplňku jen pár dní, sama to ucítíš." Usmál se John a podíval se na mě. Já se položila na bok a svou hlavu jsem schovala do jeho klína. Chvíli jsme si takhle poskládaní do sebe povídali. Zrovna přišla řeč na přeměňování.
"Bolí to?" Zeptala jsem se Johna se strachem v očích.
"Ani si toho nevšimneš." Usmál se a začal si hrát s mými vlasy. Bylo to zvláštní. Nikdy jsem se takhle necítila. S Johnem mi bylo příjemně. Cítila jsem se u něj v bezpečí. Z myšlenek, na mé city mě vynořil Johnův hlas: "Kolik je vůbec hodin? Zeptal se překvapeně. Z kapsy mých džín jsem vytáhla svůj starý telefon, a podívala jsem se na čas. Málem mi oči z důlků vypadly. "Je sedm hodin ráno." Teprve teď, jsme si všimli, že slunce pomalu vychází na oblohu.
"To mi chceš říct, že už jsme tu tři hodiny?" Řekl se smíchem.
"No nejspíš jo." Přiznala jsem a dlouze jsem zívla. Pomalu na mě po dnešním dni padala únava. John jako by mi četl myšlenky: "Jsi unavená?" Zeptal se. Jen jsem pomalu kývla hlavou na souhlas, a ještě víc jsem se přitiskla k jeho klínu. "Odnesu tě do školy." Vypadlo z něj najednou. "Cože?! Ani náhodou já chodit ještě umím!" Hlava mi vystřelila z jeho klína do vzduchu, a já se vedle něj posadila. "Budeme to brát jako můj malý tréning." Mrkl na mě, a už mě zvedal nahoru, do jeho náruče. "Okamžitě mě pust!" Hulákala jsem na něj a bušila do jeho hrudí mýma malinkýma pěstičkama. John mě rychle pustil a hned mě zase chytl, abych měla pocit, že padám. "Né nepouštěj mě! Opovaž se!" Rozmyslela jsem si své rozhodnutí, po jeho kousku s padáním a John se jen šibalsky usmál. "Opatrně a pomalu mě polož na zem." Řekla jsem poté s klidem.
John mě tedy opatrně položil nohama na zem, a mé ruce zůstaly omotané okolo jeho krku. Byla tady podobná situace, jako u nás v kuchyni. Tentokrát se mi však zdálo, že se jeho obličej pomalu, ale jistě přibližoval k tomu mému. To mě trochu vystrašilo. Měla jsem ho ráda, byl pohledný ale na takovéhle věci si musím nechat ještě čas. Bylo toho na mě moc najednou.
Tak jsem své paže sundala z jeho krku, a odtáhla se. Bylo mi ho líto. Vypadal zklamaně a tak jsem promluvila: "Tak jdem ty sportovče." John se slabě usmál, a spolu jsme vyšli na cestu.
Ovšem, uprostřed cesty, jsem zaslechla nějaké bručení. Znělo to opravdu děsivě. Jako nějaké divoké, naštvané zvíře. Strachem jsem nadskočila k Johnovi, a objala jeho svalnatou paži. "Co to sakra bylo?" Řekla jsem vystrašeně. "Neboj to nic, to jenom .... No vlastně ani nevím, co by to mohlo být." Zamyslel se John, a já ztuhla strachy. Chvíli mi přišlo, jako by si ze mě John utahoval, ale strach byl silnější. Celou cestu lesem jsem se ho držela jako klíště. Až když mě doprovodil před mou ložnici, se ukázalo, odkud ty strašlivé zvuky vychází. Už jsme se pomalu loučili, když v tom, jsem onen strašlivý zvuk zaslechla znovu. Neskočila jsem leknutím, a John se začal smát. Vůbec jsem nechápala, co je mu tak k smíchu, já si myslela, že nás ta obluda sledovala celou cestu. Za chvíli se ten zvuk ozval znova a já si najednou všimla, že vychází z Johna. Natáhla jsem hlavu k jeho břiše a opět jsem se na chvilku zaposlouchala a šťouchla Johna do břicha. "Co děláš? To lechtá sakra." Zasmál se John, a hned po té, se onen zvuk ozval zase. Tentokrát z jeho břicha. "To ty! Kručelo ti v břiše! Proč si nic neřekl?" Vztekala jsem se a založila si ruce na prsou. "Když, ty si byla tak roztomilá, že jsem tě v tom prostě musel nechat. Ale teď když se vztekáš si ještě roztomilejší." Usmál se na mě a zacuchal mi vlasy. Naštvaně jsem nafoukla tváře a zamračila se na něj. Zase se mi začal smát. "Aby si nám nepraskla." Vyplázl na mě jazyk a já se na něj nakonec usmála. Na tajtoho kluka jsem prostě naštvaná být nemohla. "Seš pako." Vyšlo ze mě nakonec s úsměvem. John trochu posmutněl, a tentokrát nafoukl tváře on. "Chováme se jako malý děti." Zachechtala jsem se zmáčkla mu tváře. To však způsobilo, že na mě dopadl vodotrysk jeho slin. Chvilku jsem jen zaraženě stála se zavřenýma očima a pomalu dýchala. To černovlasé pako se samozřejmě začalo smát a po chvilce mi utřel můj obličej jeho rukávem od mikiny. "Měla bych už jít... Je půl deváté." řekla jsem po chvíli, a otočila se ke dveřím. Ovšem, jeho ruka mě zastavila a po chvilce řekl: "A to se se mnou ani nerozloučíš?" Udělal ty jeho psí oči, které mě vždycky tak obměkčili. "Dobře no..." Protočila jsem očima vsloup, a objala ho. Ovšem, mladý vlkodlak mě tiskl tak silně, že jsem po chvilce začala lapat po dechu. "To stačí!" Vyšlo ze mě, mezi mými posledními nádechy. John se jen usmál, a pomalu mě pustil. "Tak ahoj. Uvidíme se zítra?" Zeptal se.
"Já nevím. Máme zítra kultury, historii, ovládání své mysli, ovládání čichu a zase dvě hodiny tělesných aktivit takže asi tam no..." Řekla jsem trochu smutně, jelikož jsem všem záviděla jejich vlčí podoby. John jakoby mi četl myšlenky. "Taky se jednou přeměníš." Usmál se, a uchopil mou pokleslou bradu do rukou. Podíval se mi hluboko do očí, a já jsem věděla, že tento moment musím bohužel pro tentokrát znovu ukončit. Ustoupila jsem od něj o krok dál, a zase jsem zahlédla jeho smutný výraz, který mi tolik drtil srdce. "Tak se měj Johne. Děkuji za dnešek bylo to nádherné. Uvidíme se zítra." Řekla jsem s úsměvem a pak jsem za sebou jen uslyšela slabé: "Ahoj" .
Když jsem vešla do ložnice, Lily ani Kurt tam nebyli. Nejspíš se šli projít. Řekla jsem si a zamířila rovnou do koupelny. Tam jsem si dala teplou sprchu. Převlékla jsem se do pižama, zalezla jsem si do postele a vzala si učebnici na ovládání čichu. Četla jsem si do půl jedné. Lily byla stále pryč, což mi dělalo trochu starost. Po chvíli jsem knížku odložila a za chvilku jsem usnula. Asi ve čtyři hodiny odpoledne mě probudil Kurt, který se mi schoulil u nohou. Ráno z Lily vypadlo, že byla s Kurtem na srazu mazlíků, kam začala chodit jenom kvůli jednomu alfákovi.
Den probíhal celkem v klidu. Seznámila jsem se s ostatními učiteli. Před tělesnými aktivitami za mnou přišel Nico, že jsem z těchto hodin omluvená, dokud se nebudu moci přeměňovat. Trochu mi to bylo líto, protože jsem dnes chtěla potkat Johna. Snad se někde objeví. Pomyslela jsem si. Bohužel, John se ten den neukázal.
V úterý jsme si zašla také, do našeho útulku. Bylo mi těch prcků líto, ovšem žádný mi nepadl do oka.
Učení mě bavilo čím dál více a byla jsem ráda, že toho vím o vlastním druhu.

Týden utekl jako voda. Nakonec se mi líbil život ve tmě. Jediné dvě věci, které mě štvali, byly: má přeměna a John, který se ještě ani jednou neukázal