Měsíční Škola

Rande?

Za ten týden, který jsem odpočívala, jsem se více sblížila s Lily. A dokonce i s ostatnímy děvčaty. Byla tu Amanda, Agnes, Kate, Bella a spousta dalších. Kate a Amanda se jako vlkodlaci narodili, takže jsem se od nich dost o našem druhu naučila. Vyptávala jsem se na přeměňování. Kate a Amanda se uměli přeměňovat už jako batolata. Ostatní dívky tvrdí, že to přijde samo, když to nejméně čekám.
"Vem si takovou Bellu. Ta se pohádala s jedním alfákem, když se jí posmíval. Bella po něm chtěla skočit, a poprat se s ním a než jsme se nadáli, nad tím blbečkem už stál veký kaštanový vlkodlak." Vyprávěla Susan, Bellina spolubydlící.
"Někteří se o to usilovně pokoušejí každý den, ale je jim to k ničemu. Jen měsíc ví, kdy jsme připraveni na proměnu. Teď si tu na celé škole jediný vlkodlak, který se ještě neumí měnit ale neboj, do měsíce to příjde uvidíš." Usmála se Agnes.
Byl zrovna Čtvrtek, a holky byly na vyučování, takže jsem byla v pokoji sama a hrozně se nudila. Za tu dobu, co jsem tu byla, jsem stihla přečíst Lilininu učebnici historie vlkodlaků a 'výcvik dospělého vlkodlaka'. Ukázalo se, že spousta slavných osobností naší historie, byli vlkodlaci. Alberta Einstaina pokousal vkodlak, když mu bylo šest let. Karel IV. se už jako vlkodlak dokonce i narodil. Byla jsem právě ponořená do knihy 'Stravování vlkodlaka' , když v tom, se ozvalo lehké zaklepání na mé dveře. Nejspíš si tu Lily zapomněla nějaké učebnice. Pomyslela jsem si, a šla jsem otevřít. Ovšem, na druhé strany práhu nestála má spolubydlící, byl tam John. Usmíval se, a nejspíše něco ukrýval za zády. "Ahoj. Už je ti líp Elen?" Zeptal se starostlivě.
"Ahoj. Ale jistě, je to lepší. Nečekala jsem tě tu." Řekla jsem trochu překvapeně, a až v tu chvíli mi došlo, že mám na sobě moje minikraťásky na spaní a dlouhé tričko se znakem Batmana. Mé tváře nabraly červený odstín a já jsem měla sto chutí se propadnout do země.
John se jen usmál a řekl: "Můžu jít dál?"
"Samozřejmě. Jen si odskočím do koupelny a převléknu se. Zatím se posaď na mou postel za chvilku jsem u tebe." Řekla jsem a táhla Johna dovnitř.
"Ale proč? Mě se takhle moc líbíš." Řekl s provokativním úšklebkem na tváři a mrknul na mě. To spustilo mé další červenání. Najednou jsem se zarazila a zjistila jsem, že drží něco za zády. "Co to tam máš?" Zeptala jsem se zvědavě a natahovala krk přes jeho rameno. "Přinesl jsem ti takový malý, uvítací dáreček." Řekl, a vytáhl malou, černou krabičku.
"Že mě nežádáš o ruku viď? Jsi fajn kluk a mám tě ráda ale ještě se moc neznáme. A navíc seš oproti mě obr." Řekla jsem a John se rozesmál.
"Ne neboj o ruku tě nežádám. A taky vyrosteš uvidíš." Podal mi krabičku a já jí otevřela. Uvnitř byl přívěšek, na kterém se houpal sedící vlk, vyjící na měsíc. "Páni." Vydechla jsem s otevřenou pusou. "Je, je nádherný. Tos nemusel." John se jenom usmál, vzal přívěšek do ruky, odhrnul mi z krku vlasy a připnul mi ho. Vlk se mi teď lesknul a houpal na krku. Za chvíli jsem si všimla, že on má ten samý přívěšek. "To má být něco jako snubní prsten?" Rýpla jsem si do něj.
"Ne jen mě to tak napadlo koupit ti stejný. Nechtěla by ses jít projít do lesa? Nico říká, že ti čerstvý vzduch. Pomůže." Chvilku jsem váhala, ale nakonec jsem si řekla, že mi nic neuškodí, když se trochu provětrám.
"To mě jako zveš na rande?" Uchechtla jsem se.
"Tak nějak." Usmál se John, a dnes již po třetí, způsobil mé červenání.
"Tak já se jdu převlíknout hned jsem u tebe." V koupelně jsem trochu přemýšlela. John byl pohledný i hodný kluk. Dokonce se mi možná začínal i malinko líbit. Byl to tady můj první přítel. Ale co budu dělat, až odejde ze školy? Možná tu zůstane a bude učit tělesné aktivity.
Zapla jsem si knoflík, u mých černých kolhot a vyšla z koupelny. "Můžeme vyrazit!" Zvolala jsem s úsměvem, když jsem vyšla z koupelny a John se válel na mé posteli. "Že se nestydíš takhle se vyvalovat v posteli své kamarádky! Vstáváme, jdeme ven!" Hulákala jsem na Johna a tahala ho za ruku z postele. "No jó už jdu hlavně mi tu ruku neutrhni!" Řekl se smíchem a vyrazili jsme z pokoje.
Vyšli jsme z věže a prošli branou. John mě vedl hluboko do lesa, a přitom mi vyprávěl jeho historky, které se mu staly s jeho pěti bratry. Celou cestu doprovázel náš smích a naše vypravování. Na chvilku jsme se odmlčeli, a já po dlouhé pauze najednou promluvila: "Hele prozradíš mi něco? Ale buď upřímný." Řekla jsem vážně a John se na mě podíval starostlivým výrazem a řekl: "Cokoliv." V tu dobu to vypadalo, jako by do mě byl snad zamilovaný.
"Že nejsi takovej ten typ úchyla, kterej odvádí mladé dívky do lesa a tam je znásilňuje, že ne?" Řekla jsem s vážným, ale přesto pobaveným výrazem. John se zasmál na celý les, a pokud v tomto lese žila nějaká zvířata, tak už dávno ne, jelikož je John jeho hlubokým a hlasitým smíchem musel vyhnat z lesa ven.
"Kam na to chodíš? Ty si mi ale číslo. Tak a jsme tady. Orlí hnízdo. Nejlepší místo na uklidnění a přemýšlení." Zastavili jsem na okraji malé skály. Bylo to překrásné. Měli jsme výhled na řeku, a na les, pokračující za ní. Oba jsme se usadili na okraji, nohy nám vyseli dolů a já se Johna zeptala: "Kolik je ti vlastně let?"
"Je mi dvacet. Do školy jsem přišel, když mi bylo patnáct. Popral jsem se na ulici s jedním klukem a on mě kousnul. Nevěděl jsem, že to byl vlkodlak a tak, až bylo po všem, jsem si prostě jen zapálil, a odešel domů. Až když se mi na rameni objevilo tetování, začal jsem něco tušit. Matka vyváděla, a vyhodila mě z domu. Byl jsem na ulici sám. A tam mě objevil Nico a pomohl mi. Dal mi nový, lepší život. Byl pro mě otcem, kterýho sem nikdy neměl." Jeho příběh mě dojal. Usmála jsem se a opřela si hlavu o jeho rameno. Pak už jsme jen tak seděli a hleděli do dály.
Až když jsem se začala klepat zimou, tak jsme toto nádherné místo opustili. John se mi s každou sekundou, strávenou s ním, líbil víc a víc. Půjčil mi svou mikinu se slovy: "Jsi ještě štěně. Až trochu vyrosteš, nepocítíš zimu skoro vůbec."
John mě doprovodil až k mé ložnici. Vechny dívky byly už zpátky ze školy, a zvědavě si prohlíželi Johna, a už si mezi sebou něco šuškali. Zastavili jsme před mím pokojem. "Děkuji za krásné odpoledne. Určitě si to musíme někdy zopakovat." Řekla jsem s úsměvem na tváři.
"Určitě. Teď už ti dám ale pokoj. Musíš se připravit do školy. Navíc příští týden je tmavý, takže to nebudeš mít moc jednoduché."
"Dobře. Ale i tak ti děkuji. Tak se měj a zase se někdy stav." Rozloučila jsem se a už jsem otevírala kliku od dveří.
"Velice rád." Řekl s úsměvem, a za chvíli už zmizel za mnou zavřenými dveřmi. Ihned na mě zpoza rohu vybafla Lily. "Co máš sakra s fešákem Johnem Darkem?!" Ptala se nadšeně.
"Nic s ním nemám jenom jsme si vyšli ven. Ty ho znáš?" Zeptala jsem se zvědavě.
"Děláš si srandu? Je to nejlepší sportovec na škole! Každá by si klidně i ruku uřízla, aby si s ním mohla vyjít!" Řekla nadšeně Lily a už se mě vyptávala na všeljaké otázky ohledně mého randění. Nedala mi pokoj ani u večeře, kde se přidali u ostatní dívky. Měla jsem pocit, že mi ty bláznivé ženské vykecali díru do hlavy.
V koupelně jsem si dala teplou sprchu, která mě konečně uklidnila. Když se šla sprchovat Lily, využila jsem příležitosti a zachumlala se do peřin. Chvíli jsem se zavřenýma očima přemýšlila, a dokonce jsem se i přistihla, jak myslím na Johna. Netrvalo dlouho, a já jsem objevila říši snů. A hádejte, kdo v ní hrál hlavní roli. Správně, John.

Zbývaly už jen tři dny, a čekal mě příchod, do mé nové vlkodlačí školy. Pátek a Sobota utekli neskutečně rychle. V sobotu jsme se byli s Lily podívat do našeho útulku, a má spolubydlící si našla nového parťáka. Byl to krásný, mladý dalmatyn, a myslím, že ty dva toho měli hodně společného. Lyli ho pojmenovala Kurt, protože ten den, bylo výročí smrti mého milovaného zpěváka: Kurta Cobaina. Chvilku mám trvalo, zvyknout si na Kurtovo přitomnost, hlavně v posteli. Ale bylo to zlatíčko. Mé rány byly už téměř neviditelné. Zanechali za sebou jen pár, malých jizviček. Myslela jsem si, že mi paní ošetřovatelka, dala nějakou kouzelnou mast, ale Lily mi řekla, že je to mím velice rychlím vývojem.
A jak už to taky bývá, po Sobotě je tady Neděle. Celý den jsem se připravovala na černý týden a na novou školu. Byla jsem velice nervózní, ale zároveň jsem se i těšila. Večer jsem ulehla do postele s myšlenkou, že touhle dobou, půjdu zítra do školy, a že mě toho nejspíše hodně čeká. Nejvíc jsem ale doufala v to, že potkám Johna. A tak, s myšlenkou na onoho svalnatého chlapce, jsem se ponořila do hlubokého spánku.