Měsíční Škola

Můj nový domov

Šli jsme s Johnem po cestičce k největší budově, tedy škole. Když jsme došli před obrovské zelené dveře na chvíli jsem se zastavila a očima projížděla nápis, který byl nad dveřmi. Měsíční škola. Domov pro všechny mladé vlkodlaky. Přečetla jsem si pro sebe a pousmála se. To už na mě ale John volal: "Budeš mít ještě dost času na prohlédnutí školy! Pojď, teď tě musím odvést do tvé ložnice a všechno ti povím, neboj." Křičel za mnou John z dálky asi desti metrů. Za chvilku jsem ho doběhla a John spustil: "Takže, jak jistě víš nacházíme se v měsíční škole. Tato škola poskytuje čerstvým vlkodlakům, jako jsi ty, vzdělávání a výcvik, která naše rasa potřebuje. Na světě existují tři druhy vlkodlaků. Prvním říkáme Divocí. Tito vlkodlaci jsou spíš ti, kteří se vlkodlakmi narodili. Ale né vždy je tomu tak. Divocí jsou tak nazýváni, hlavně díky jejich povaze. Když se promění nemají nad sebou moc velkou kontrolu, a dělají si co chtějí. Jsou to takové vůdčí typy, co rádi rozkazují a mají odvahy na rozdávání. Divokého vlkodlaka poznáš tak, že má černé oči a všechny zuby špičaté. Když se promění, chodí po dvou, jako lidé. Jsou to takoví ti tipičtí vlkodlaci z hororů, kteří mají tělo muže, zarostlé srstí, ocas a hlavu vlka. Divocí mohou být poze muži. Neexistuje žádná žena, ani čistokrevná, která by se proměnila v divokého vlkodlaka.
Pak tu máme čtyřnohé vlkodlaky, mezi které patřím já, a určitě i ty. Čtyřnozí vlkodlaci jsou klidnější a přeměňují se na vlka, který stojí na čtyřech a vypadá jako kadždý jiný vlk, s výjmkou, že jsme trochu větší. No a poslední druh na naší škole bohužel nenajdeš. Říká se jim měniči. Tito vlkodlaci jsou velmi, ale velmi vzácní. Dnes jich na světě existuje myslím, už jen pět. Tito vlkodlaci se dokážou přeměnit nejen na vlka, ale také na jakékoli zvíře, na které si jen vzpomenou. Dá se toho dosáhnout i u normálních vlkodlaků, ale vyžaduje to velmi těžký výcvik. Nejznámějším měničem je Fred White. Dokáže se přeměnit na jakékoliv zvíře.
Vlkodlaci mají schopnost se velmi rychle uzdravovat, jak sis už jistě všimla. Máme velmi tvrdé kosti, takže je nemožné, aby jsme si nějakou zlomili. Je velice těžké, zabít nějakého vlkodlaka. Stárneme velice pomalu. Našemu řediteli je už přes pět set let. Vlkodlaci jsou schopni, číst myšlenky a zjišťovat nějaké informace pomocí našich čichových buněk. To se později naučíš ale neslibuji, že vše. Náš ředitel je jediný vlkodlak na naší škole, který umí číst myšlenky. Samozřejmně, nějakým výcvikem se to dá naučit a také tě naučíme, jak se bránit tomu, aby se ti nedostal nikdo do hlavy.
A teď, abych ti řekl něco, o naší krásné budově. Uprostřed je naše škola. Až na to nejvyšší patro. Tam jsou ubytovaní učitelé a čerstvě dospělí vlkodlaci. Ty dvě věže jsou ubytovny žáků. Nalevo jsou chlapci, napravo dívky. Ta nalevo je trochu větší vím. Je to tím, že vlkodlačic je na světě mnohem méně, než vlkodlaků. U nás na škole je dvanáct žen, s tebou třináct, a čtyřicetpět mužů. Což je obrovský rozdíl. I většina učitelů jsou tu muži. Ročníky jsou rozděleni podle druhů, a podle toho, jak dlouho tu jsou. Máme tu Alfy. Jsou to jen divocí, a jsou tu nejdéle. Pak tu jsou Bety. To je takový zlatý střed. Třída je namíchaná. A pak tu jsou Omegy, neboli, jak Alfy s oblibou říkají: štěňata. Alf tu máme patnáct. U Bety je deset čtyřnohých a osm divokých. Zbytek jsou Omegy. Jak ti asi už došlo, dívky nesmí přespávat u chlapců a naopak. Nevštěvovat se můžete, s povolením od ředitele, ale nechceme tu mít další štěňata, stačí nám ty naše. O škole se toho dozvíš více od tvé spolubydlící. Musím tě jen upozornit na černé týdny. Každý týden v měsíci chodíme v noci do školy, a ve dne spíme. Děláme to tak proto, aby jsme si zvykli pracovat i za tmy a sblížili se víc s měsícem. Měsíc je pro nás něco jako pro lidi bůh. Promlouváme k němu, prosíme ho o smilování a o dary a věříme v něj. Je to zdroj naší energie, je to náš bůh. Pomáhá nám také k přeměnám na dospělé vlkodlaky, to vždy není příjemná situace, jelikož to každý nemusí přežít. U narozených vlkodlaků, je jasné že to přežijí, ale u nás napadených je sedmdesáti procentní šance, že to přežijeme. Někdo se na to připravuje tvrdým výcvikem, někdo vůbec. Ale podle mě, to žádný výcvik nevylepší. Myslím si, že je to volba měsíce. Ty si ale ze začatku dávej pozor. Doufám, že nejsi vegetarián, nebo si už teď mrtvý vlkodlak. Potřebujeme více masa než lidé, a to hodně. Je to taková naše závislost jako pro upíry krev. Takže si hlídej jídelníček a hlavně žádné diety! A teď asi už jen poslední věc, která mě napadá a to náš malý 'útulek' . Jistě sis všimla, že většina tvých spolužáků má nějakého mazlíčka. Nejčastěji to jsou psi. Jsou to něco jako naši příbuzní a nejlépe nám rozumí, a také se od nich dá kdeco naučit. Tak se náš Pan ředitel rozhodl, zavést tu takový útulek, kam nám lidé posílají zatoulané psy. Takže až se tu trochu porozhlédneš určitě si vyber nějakého parťáka." Když John domluvil stáli jsme před dveřma věže, na pravé straně. John mi podržel dveře, zavedl mě dovnitř a seznámil mě s ostatními děvčaty. Zdály se být celkem milé. Bavili se, smáli se a dělali to, co holky v jejich věku dělají. Na první pohled by do nich nikdo neřekl, že jsou to vlastně dravé šelmy toužící po mase.
John mi ukázal naší malou kuchyňku, a pak mě vedl nahoru po schodech. Zastavil u pokoje číslo třináct a zaklepal na dveře. "Dále!" Ozval se hlas nějaké dívky a já s Johnem jsme vešli do pokoje. Na posteli seděla černovlasá dívka, s dlouhými vlasy a zelenýma očima a zeširoka se na mě usmívala. "Konečně tě tu mám! Ani nevíš jak jsem se nemohla dočkat mé nové spolubydlící!" Vyjekla nadšeně a skočila mi kolem krku, což způsobilo mé hlasité a bolestné siknutí. "Jujda, promiň já zapoměla, že tě pokousali." Omluvila se černovláska a odtáhla se ode mě.
"Já vás budu muset opustit. Vidím, že to tu zvládnete už beze mě. Tak se zatím mějte holky!" Rozloučil se s námi mladý vlkodlak a opustil náš pokoj.
"Jsem Lily Potterová. Já vím, jmenuji se jako matka Harryho Pottera. Je to opruz, ale my jsme byli Potterové dřív, než Rolingovou vůbec napadli Bradavice." Ušklíbla se Lily a stiskla mi ruku. "Já jsem Elen Blacková." Usmála jsem se na ní a stik jí oplatila.
"Já už všechno vím děvče. Tak ale teď si kamarádko zajdeme na ošetřovnu. Si ještě dost pokousaná, tak tě dáme do kupy co ty na to?" Zeptala se energeticky Lily a já jen slabě přikývla hlavou.
Cestou na ošetřovnu mi Lily vyprávěla, jak to ve škole chodí. "Předpokládám, že ti už John všechno pověděl. Zajmá tě ještě něco?" Zeptala se mě Lily.
"Já nevím. Vychrlil toho na mě hrozně moc." Chvilku jsem se rozhlédla, a můj zrak se zastavil u malé budovy, připomínající kostel. "Co je tamto za budovu?" Řekla jsem a ukázala na 'kostelík'.
"To je chrám měsíce. Chodíme se tam modlit a mluvit k měsíci. Proto ta skleněná střecha. Na nějakých školách se dělají i nějaké rituály, ale o to tady bohužel nemá nikdo zájem." Domluvila s trochu smutným výrazem a odvedla mě za roh školy. Tam se nacházeli bílé dveře, nad kterými byl velký rudý kríž.
"Paní Adamsová? Paní Adamsová! Nesu vám tu napadenou!" Hulákala Lily přes celou místnost, až mi málem praskly ušní bubínky a v tu dobu jsem si všimla, že můj sluch je citlivějí, než dříve.
"Já tě sliším Lily nehulákej tak!" Ozvalo se za rohem, a za chvíli tím sněrem vyšla drobná paní, která v ruce nesla tác s různými mastičky, obvazy a další náčinní.
"Posaď se na to lůžko děvče, a svlékni si tričko." Nařídila paní ošetřovatelka, a já jí poslechla.
"Nevypadá to tak zle. Ale musím uznat, že tě zřídil pořádně. Byl to divoký že?" Zeptala se ošetřovatelka, která mi na moje jizvy nanášela léčivé masti.
"Ano. Hojí se to celkem rychle stalo se to v pátek." Ošetřovatelka se na mě překvapeně podívala: "To není možné. Vždyť už to máš skoro celé zahojené. Na to že jsi mládě, hojíš se neuvěřitelně rychle." Řekla nadšeně.
"Tudle mastičku si nech. Každé ráno si jí nanes na rány, a zůstaň týden na pokoji a pij léčivé čaje." Podala mi bílou nádobku, s černou mastí. Poděkovali jsme a vydali se s Lily na pokoj.
Když jsme dorazili, tak jsem sem mohla pořádně porozhlédnout po pokoji. Stěny byly vymalované rudou barvou, a nad Lily postelí byly vyvěšeny plakáty různých jazzových zpěváků. Vedle postele jí spočíval velký saxofon.
"Koukám, že máš ráda jazz co?" Zeptala jsem se s úsměvem.
"Ano, hraju i na saxík. Hrozně mě to baví. A co ráda posloucháš ty?" Zeptala se s úsměvem.
"Já mám radši tvrdší hudbu." Vysvětlila jsem a zadívala se na černou uniformu, která byla pověšená na mé skříni. "To jsou naše uniformy?" Zeptala jsem se tázavě.
"Ano jsou krásné že?" Usmála se černovláska.
"Co znamenají ty znaky na hrudi?" Zadívala jsem se na mou uniformu.
"To je posvátný oheň. Alfy tam mají měsíc v úplňku, a Omegy hranatou hlavu vlka." V tu chvíli mi došlo, že ty samé znaky má vytetované náš ředitel na kloubech. Unifirmy byly překrásné. Skládaly se z rudé košile, a černého saka s kostkovanou černo-červenou sukní. Prstama jsem přejela látku sukně. Byla neuvěřitelně hebká a přínemná na dotek.
Otevřela jsem skříň, a opatrně do ní uniformu uklidila. Po té, jsem si vybalila všechny mé věci a hned na to, jsem s hlasitým žuchnutím spadla do postele. Celý týden strávím v tajtom pokoji koukáním do blba.
Čas uběhl neskutečně rychle. Bylo sice teprve osm hodin večer, ale já se za pár minut ponořila do říše snů.