Měsíční Škola

Hurá do školy!

Ráno jsem se probudila v deset hodin, a Lily ještě spala s Kurtem u nohou. Nejspíše ji probudilo, mé následné bouchnutí dveřmi do koupelny. Vyčistila jsem si zuby, umyla a vyfénovala vlasy. Na oči jsem nanesla černou tužku, a řasenku. Vlasy jsem si rozčesala a vyšla jsem z koupelny. "Co blbneš? Je teprv deset. Máme černej musíme se pořádně vyspat." Řekla Lily, s rozespalým výrazem.
"Já vím, ale nemůžu usnout." Řekla jsem a otrvřela šatník. "Mám si vzít už uniformu?" Zeptala jsem se s uniformou v ruce.
"Nemusíš. Až pudeme do školy tak si jí oblíkni. Začínáme v osm. Končíme ve tři." Oznámila mi, a její hlava se opět ponořila do polštářů.
Oblékla jsem si černé tílko, a zelené kostkované legíny a vyšla jsem z ložnice. Vyšla jsem schody dolů do obývaku, kde kupodivu nikdo nebyl. Celá dívčí věž tvrdě spala. Vešla jsem do kuchyňe, a vzala si jablko. Sedla jsem si na gauč, chroupala jabko a zapla si televizi.
Zrovna dávali zprávy: jedna dívka spáchala sebevraždu kvůli facebooku.
Přemýšlela jsem, proč se někdo takhle trápí, kvůli hloupé sociální síti. Tady internet nemáme a jsou tu všichni šťastní. Z mých myšlenek mě vynořili svalnaté ruce, které my zakryly oči.
" Poznej vlkodlaka podle tlap!" Ozvalo se za mýmy zády, a já měla jasno.
"Co tady děláš Johne?" Usmála jsem se a on dal jeho ruce na moje ramena.
"Přišel jsem se za tebou podívat. Vím, jaké je to těžké první týden ve škole, obzvlášt když sis to načasovala na černý. Chvíli trvá než si zvykneš na noční režim, tak jsem ti přinesl něco, co ti pomůže." Domluvil, a z kapsy vyndal malou lahvičku se zelenými prášky.
"Co to je?" Zeptala jsem se a zkoumala onu lahvičku.
"Jsou to prášky, které ti pomohou usnout. Neboj se, není v tom žádná chemie. Jsou to jen bylinky. Sám sem je vyrobil." Řekl pyšně, a narovnal se.
"Bojím se, co všechno si tam za bylinky dal." John se zasmál a posadil se vedle mě na gauči.
"Tomuhle říkáš snídaně?" Zašklebil se na moje jablko.
"Co je na tom špatnýho, dát si k snídani jablko?" Zeptala jsem se nechápavě.
"Nepamatuješ si, co jsem ti říkal? Potřebuješ maso! Takhle se nikdy nevyvyneš v silného vlkodlaka. Počkej tady. Něco ti udělám." S těmito slovy zmizel v kuchyni. Ihned jsem se vydala za ním. "Na to zapomeň já nemám hlad! Nechci aby mi bylo hned po ránu špatně, protože se přežeru nějakýho fláku masa!" To už ale John připravoval obrovský steak na pánev. "To se do mě nevejde." Řekla jsem trochu naštvaně a sedla si vedle něj na kuchyňskou linku.
Za chvíli měl jídlo hotové. Dal maso na talíř a podával mi ho. "To jíst po ránu nebudu. Je to pomalu větší než já." zaprotestovala jsem. John si povzdychl, nakrájel maso a stoupl si na proti mě. Jeden kousek napíchl na vidličku a nabídl mi ho. "Otevřít." Nařídil mi, ale já jen zavrtěla hlavou na protest. "Řekl jsem otevřít." Stál si na svém John a udělal na mě psí oči.
"Dobře, ale jenom kousek." Povolila jsem nakonec a otevřela pusu. John mi pomalu vložil kousek masa do úst. Než jsem se nadála, nasoukal do mě celý steak. Vedle mě na lince ležel už jen prázdný talíř.
"Cítím se jako balón." Oddychla jsem si. John se jenom zasmál. "Za chvíli budeš mít zase hlad. Uvidíš."
Seskočila jsem z linky a John mě chytl, a objal okolo pasu. Podívala jsem se do jeho zelených očí a usmála se. Chvíli jsme tam tak stáli a koukali na sebe.
"Ehmmm... Nerada vás ruším hrdličky ale ráda bych se dostala do lednice." Jakmile jsme zaslechli hlas, který patřil Agnes, oba jsme leknutím jsme od sebe odskočili. "No.. Tak já budu muset jít. Zkus ty piluky. Snad ti pomužou. Tak se tu mějte holky." Rozloučil se John, a já jsem hi snad poprvé v životě, viděla se červenat. Když odcházel, vsadila bych zlatý prase na to, že se mu Agnes koukla na zadek.
"Příště si to laškování nechte do postele." Mrkla na mě mladá afroameričanka a otevřela lednici. "Nemůžeš spát co? To jsou ty první černý týdny. Za chvíli si zvykneš neboj." Řekla Anges se smíchem.
"Asi máš pravdu. John mi dal něco na spaní, tak to půjdu zkusit." Oznámila jsem a mířila do pokoje. Za mnou se ještě ozvalo hlasité: "Uvidíme se ve škole!" Na které jsem odpověděla mávnutím.
V ložnici jsem se svalila na postel, vyndala jsem lahvičku, se zelenýma pilulkama a pro jistotu jsem si dvě vložila do úst. Zapila jsem je sklenicí vody, která mi spočivala na nočním stolku. Za deset minut, už mi začala padat víčka a já jsem konečně usla.
Probudilo mě už hlasité hulákání mé černovlasé spolubydlící. "No tááák! Elen probuď se už, nebo příjdeme pozdě!" Konečně jsem se donutila otevřít oči. Asi jsem to s těma pilulkama přehnala. Nade mnou se nakláněla má spolubydlící. "No konečně! Pohni máme dvacet minut do první hodiny!" Po jejích slovech jsem doslova vyskočila z postele a utíkala do koupelny. Tam jsem na sebe nějakým zázračným způsobem napatlala řasenku. V rychlosti jsem si vyčistila zuby a rozčesala vlasy. Pak jsem doslova vyběhla z koupelny a už jsem na sebe rvala červenou košili, která byla součástí uniformy. Pak jsem si vzala černé silonky a na ně červenou, kostkovanou sukni. Už mi zbývalo jen černé sako, které jsem na sebe hodila a už jsem hledala mou brašnu, s učebnicemi, které mi Lily přinesla. Má spolubydlící už čekala u dveří, tak jsme se vydali na cestu ven. Cestou jsem si z kuchyně vzala ještě na cestu jedno jablko. Johm měl pravdu. Opravdu jsem měla obrovský hlad. Když jsme vyšli ven, byla jsem překvapená, jaký je můj dobrý zrak ve tmě. Cestou jsme potkali Agnes se Susan. "Tady nám někdo zaspal." Usmála se Agnes.
"Jo. Elen chrápala jako zabitá." Postěžovala si má spolubydlící, a já na ní hodila omluvný pohled.
"To bude tím románkem co měla s Johnem dneska v kuchyni." Mrkla na mě Agnes a Lily vyjekla: "Co?! Jaktože o ničem nevím?! Co jste tam dělali?"
"Nic jsme nedělali jenom se na mě přišel podívat." Řekla jsem v klidu.
"Objímali se před linkou a koukali na sebe jako Romeo a Julie. Myslela jsem si že jí John každou chvíli ohne přes tu linku a tam jí..." Agnes to nestihla doříct, protože moje hlasité "To už stačí!" Jí umlčelo.
Ani jsem si nevšimla, že se od nás Susan odpojila a už jsme seděli ve třídě. Měla jsem pocit, že sedím uprostřed lesa. Všude bylo dřevo. Nábytek, stěny, dokonce i nějaké školní pomůcky byly ze dřeva. Měli jsme mít zrovna dvě hodiny historie vlkodlaků.
Se zvoněním, oznamujícím hodinu, vešla do třídy vysoká žena s havraními, krátkými vlasy. Přivítala mě ve třídě a představila se mi jako Paní Sofie Night. Lily mi prozradila, že je to žena našeho ředitele, a zároveň jeho zástupkyně.
Tento předmět, byl pro mě velice zajmavý. Měla jsem možnost, dozvědět se o mém druhu spoustu nových věcí. Zrovna jsme probírali vztahy mezi vlkodlaky a upíry. Vlkodlaci, se mohou narodit dokonce i ze vztahu člověka a upíra.
Pondělek byl vcelku klidný den. Po historii nás čekali už jen dvě hodiny tělesných aktivit, u kterých byla bohužel má zábava sezení na lavičce, jelikož jsme museli být v naší drujé podobě. Mí spolužáci byli nádherní vlci. Šediví, bílí, zrzaví ale zatím jsem viděla černého vlka jen u Johna.
Seděla jsem na lavičce a pozorovala, jak si mladí vlkodlaci dávají závody v běhu. Najednou mě něčí silné paže chyltla za ramena. "Nazdárek nováčku! Ach ty první týdny bez proměny jsou peklo co?"
"Ahoj Johne. Jo, je tu hrozná nuda. Hrozně jim ty jejich podoby závidím. " Řekla jsem trochu smutně.
"A jak se ti spalo?" Mrknul na mě černovlasý chlapec.
"Až moc dobře. Nejspíš jsem si měla vzít jen jeden co?" John se rozesmál. "Kolik sis jich vzala?"
"Dva... Málem jsme přišli pozdě." John se rozesmál ještě víc. "Musela si spát jako medvěd. Příště si ber jenon jeden. To je tak akorát." Mrknul na mě a po chvíli dodal: "Co kdyby jsme si vyšli zase na Orlí hnízdo po škole? V noci je to tam stokrát hezčí než ve dne." Poslední větu mi zašeptal do ucha, a já se zachvěla a začervenala.
"Tak jo." Špitla jsem a usmála se.
"Dobře. Tak po obědě si pro tebe přijdu. A mimochodem, ta uniforma ti nesmírně sluší." Mrknul na mě a zvedl se z lavičky. "Tak já už musím. Mám výcvik. Tak se zatím měj štěňátko." Štěňátko?! Jako vážně? To už mám i přezdívku? Pomyslela jsem si a zamávala Johnovi na cestu.
Když měli mí spolužáci poslední hodinu za sebou, šla jsem s Lily a Agnes na oběd.
"Co jste si to tam s tím fešákem šuškali? Já jsem viděla jak se červenáš ty jedna dračice." Mrkla na mě Agnes a já protočila oči v sloup. Po chvíli se k nám přidali Amanda a Kate. Za nimi cupital brýlatý kluk, menší postavy, s růžovími tvářičkami, který připomínal malého kolouška.
"Čau holky slyšela jsem, že naše malá Elen měla romantickou chvilku s naším školním svalovcem v kuchyni." Ušklíbla se Kate, a já se jen divila jak se drby neskutečně rychle šíří. Najednou se ozval ten hnědovlasý klučina: "No tak to snad ne! Ta jeho prdelka by teda stála za hřích holka! Jak já ti závidím." Nevěděla jsem, jestli to je jen vtip, a tak jsem na kluka hleděla s otevřenýma očima.
"Zapoměla jsem vás seznámit. Elen, todle je Jack. Jacku, to je naše nové štěně Elen." Seznámila nás Amanda, a já Jackovi stiskla ruku.
"A ano, jsem gay. Nejsem ten typ, co se za to nestydí a neskrývá to." Ušklíbl se Jack, a zakousl se do masa, které mu leželo na talíři. Jack byl fajn kluk a s holkama vycházel. Zdálo se, že jsou to jeho jediní přátele. Bylo mi ho líto, protože ho ostatní chlapci ze školy odsuzovali, za jeho orientaci. Alfy se mu dokonce i vysmívali a občas došlo i na šikanu.
Oběd utekl rychle a já jsem naší partu opustila. Rychle jsem spěchala do naší ložnice, kde mě přivítal Kurt. Svlékla jsem si uniformu a šla jsem do sprchy. Po dlouhé, teplé sprše jsem se osušila, vyfénovala a vyžehlila si vlasy a šla jsem se obléknout. Na krk jsem si dala černý obojek s hroty. Vzala jsem si obyčejné tričko s potiskem a přes něj sem přehodila černou mikinu, s logem Nirvany. Na nohy jsem si vzala černé roztrhané džíny a nakonec jsem si nazula černé Conversky. Sedla jsem si na postel, hladila Kurta a čekala jsem na Johna, až si mě přijde vyzvednout.
Za deset minut se ozvalo lehké poklepání na dveře naší ložnice. Doslova jsem vyskočila z postele a běžela ke dveřím. Ještě jsem si upravila vlasy a otevřela dveře. Za dveřmi stál John, oblečený do černé mikiny s vyhrnutými rukávy,a černými kalhoty. "Koukám, že jsme se sladili." Řekl s úsměvem na tváři, a prohlížel si mě od hlavy k patě.
"Tak, můžeme vyrazit?" Zeptal se.
"No jasně." Oplatila jsem mu jeho stálý úsměv a společně jsme vyrazili do lesa.