Měsíční Škola

Rituál

Ráno jsem se s Jackem probudila jako poslední. Na gauči ležela Agnes s Irmou a Lily a potichu si něco šeptali. Ostatní už byli pryč. Pomalu jsem otevřela oči a všem popřála dobré ráno. I když, až tak dobré nebylo. Pohlédla jsem na Jacka a zeptala se ho, kolik je hodin.
"Je půl dvanácté." Řekl smutně s dlouhým zívnutím. Okamžitě jsem vyskočila z gauče a běžela do svého pokoje. Tam se mi vyskytl pohled na plačící Lily, která seděla na posteli a hladila Kurta. Bez váhání jsem šla.za ní a pořádně jí objala. Pak jsem si rychle vzala věci z šatníku, vyčistila si zuby a učesala vlasy a rychle jsem se vydala za Nicem do jeho kanceláře.
Byla jsem tam přesně ve dvanáct hodin. Chtěla jsem stisknout kliku u dveří ale ty se už otevřeli.
"Elen. Konečně jsi tady pojď se prosím." Ve dveřích se s těmito slovy objevil Nico. Okamžitě jsem ho následovala. Nechtěla jsem vyzvídat. Měl už dost špatnou náladu. Došli jsme do chrámu, kde na nás čekali čtyři kluci z Omegy a v rukou měli indiánské bubny. Nico mě s nimi seznámil. Byl tam Jamie, blonďák s modrýma očima a vysoké hubené postavy. Další byl Nick. Měl dlouhé kaštanové vlasy jako Irma a měl v nich zapletena černá pírka. Třetí byl Tom. Měl černé vlasy podobné jako John. Poslední plakal. Byl to přítel naší zesnulé Maggie, Teo. Teo byl hrozně hodný kluk. I když mu to ve škole moc nešlo, byl šikovný a pracovitý. S Maggie se dali dohromady, když ho doučovala z Historie. Měl modré oči a tmavě hnědé vlasy. Hned jak jsem ho zahlédla musela jsem ho obejmout. Chvilku jsem ho utišovala a pak mi dal Nico papír s textem zaklínadla či básničky nebo co to bylo. Chvilku jsem papír studovala a když už jsem měla většinu textu v mé hlavě, kluci začali pomalu a rytmicky bubnovat. Postavila jsem se doprostřed kruhu z kamínků. Větší kameny znázorňovaly světové strany.
Chvilku jsem byla nervózní, ale po chvíli jsem se nechala unášet rytmickým zvukem bubnů a houpala jsem se do rytmu. Na Nicovo znamení jsem po špičkách přišla k východu a spustila jsem:

"Duchu východu, dovol mi podílet se na tvé síle, moudrosti a znalostech."

Pak jsem přišla k severu.

"Duchu severu, dovol mi podílet se na tvé síle, moudrosti a znalostech."

Po severu jsem šla k jihu.

"Duchu jihu, dovol mi podílet se na tvé síle, moudrosti a znalostech."

Poslední byl západ.

"Duchu západu, dovol mi podílet se na tvé síle, moudrosti a znalostech!"

Poslední větu jsem silně zakřičela do vzduchu. Ostatní po mě vše opakovali. Přistoupila jsem ke kameni, který znázorňoval jih a postavila jsem k němu modrou, hořící svíci. Pak jsem pokračovala k západu, kam jsem položila levanduli. Šla jsem ke stolku, kde byly různé pomůcky a z připraveného květináče jsem nabrala hrstku čerstvé hlíny a položila jí k severu. K východu jsem postavila klec s černou vránou, kam se měla duše Maggie převtělit.
Opět jsem si stoupla doprostřed kruhu a následovala má smuteční řeč:

" Plynou jak tiché řeky proud,
jen bolest trvá a nedá zapomenout.

Kdo ji znal, měl ji rád,
uměla pomoci, potěšit i rozesmát.
Takoví lidé by neměli umírat.

Odešla, jak si to měsíc přál,
v našich srdcích ale zůstává dál.

Dopracovaly pilné ruce,
utichlo navždy předobré srdce.
Očima se už nepodívá,
teď klidným spánkem odpočívá.
Utichlo srdce, zůstal jen žal,
ten, kdo ji miloval, vzpomíná dál.