Konečně, poslední den v téhle depresivní nemocnici. Teda aspoň mi to tvrdil doktor... . Doufám, že sem už se nikdy nevrátím.
Asi tak kolem dopoledne si začnu balit věci co mi sem nejspíš přinesli. Moc toho naštěstí není. Když mám hotovo, na chvíli si ještě sednu. Oči zabodnu do země a přemýšlím. Jací jsou moji rodiče? A jaký je můj 'nový' domov? Byl jsem mimo rok a půl...co se za tu dobu mohlo změnit?
Moje myšlenky mě zaměstnaly na dalších pár minut, takže jsem si ani nevšiml, že někdo klepe. "Dále." Řeknu nervózně. Do pokoje vstoupí moji rodiče i s doktorem. "Ahoj Tommy." Usměje se na mě máma. Cítím v tom trochu nejistoty a tolik vřelosti. Pousměju se. "Už máš sbaleno? nepotřebuješ s něčím pomoct?" Zadívá se na mě táta starostlivě. "Ne, už mám sbaleno. Děkuju." přikývnu. "Tak pojďme, mamka uvařila rýži s kuřecím masem co máš tolik rád." "Opravdu?" Pozvednu obočí zvědavostí. "Co ještě mám rád?" Zajiskří mi oči. Rodiče se na sebe podívají. "Na to bude spoustu času potom. Už chci pryč z tohohle neosobního místa." Nakrčí máma obočí. Dám ji v duchu za pravdu a sáhnu po báglu. Táta nám podrží dveře a my se konečně vydáváme pryč. Ještě musíme projít několik dlouhých a klikatých chodeb, než se před námi objeví skleněné dveře. Když vyjdu ven,opět mě oslní sluneční paprsky. Rozhlédnu se po okolí. Všude je plno aut. Opodál parkuje sanitka a u ní stojí pár záchranářů. Jinak je tu celkem prázdno. Naše auto je zaparkované blízko vjezdu do nemocnice. Táta dá moje věci do kufru a potom vyrážíme. Auto je celkem prostorné a pohodlné. Sedačky jsou velké, takže se cítím, jako by mě chtěli obejmout. Zadívám se z okna ven do prudce svítícího slunce. Pevně semknu víčka. Mám před nimi mžitky...
Když je znovu otevřu, už nevidim svoje rodiče, ale nějaké kluky. Jeden sedí vedle mě, druhý za volantem a třetí...to snad...zalapám po dechu. To mám být já?! Co se to má znamenat?
"Neblázni. Brzdi trochu." Zasměju se přiškrceně. "To potom nebude žádná zábava!" Tentokrát se zasměje řidič. "Jamesi, dávej bacha, kam jedeš." Ozve se kluk vedle mě. Zní trochu vystrašeně. "Klíček. Mám to pod kontrolou." Zvedne palec."To si myslíš ty." Prsknu nabroušeně. Kluk co sedí vedle mě se ohlédne za sebe. "Jamesi bacha. Další magor, kterej jede jak blázen." "Chce závodit jo? Má to mít!"
"Ty vole! Pozor!" Potom už slyším jen ostrý zvuk, který se mi zaryje hluboko do hlavy. Poslední co uvidím jsou letící střepy a bezvládná těla od krve, než mě náhle oslní světlo, jako kdybych se pořád díval do okna...
Když se vrátím do reality, hrozně mě bolí hlava. Jako kdyby se mi do ní pár těch střepů dostalo. "Už jsme skoro doma." Pohledné na mě mamka s úsměvem, který ji ale brzy přejde.
"Jsi celý bledý. Jsi v pořádku?" Usměju se na ni. "Už mám trochu hlad." Raději předvedu řeč jinam. Se svěřováním bude spoustu času potom. Pořád se ale nedokážu zabavit toho divného pocitu. Právě se mi vybavila vzpomínka z té autonehody. Kdo byly ti dva? James a ten druhý? Nejspíš moji kamarádi...jestlipak jsou naživu?
Nebo jsou v kómatu, stejně jako jsem byl já? Nebo snad...tu nehodu nepřežili?...
Moje myšlenky mě opět přenesly někam, pro mě do zcela neznámých končin, že jsem si ani nevšiml, že zastavujeme u celekm velkého rodinného domku s menší zahradou. "A jsme tady. Tak panstvo vystupovat. Pojď Tommy. Pomůžu ti věci odnést do pokoje." Jen co mi oznámí tuto skutečnost, vystoupí z auta a z kufru vyndá moje věci. Chvíli mi trvá než se vzpamatuju, ale nakonec vystoupím z auta i já. Pomalu se šourám k domu. Cestou se ještě několikrát ohlédnu za sebou. Nervózně vezmu za kliku u dveří a otevřu. Jakmile vejdu, zaujmou mě schody, které vedou do dalšího patra. Zavřu za sebou a zuju si boty. Obezřetně se rozhlížím kolem sebe. "Nestuj tady tak. Pojď do kuchyně. Budu chystat oběd." Usměje se na mě mamka a potom mě postrčí dopředu. Projdu halou až do kuchyně, kde ihned moje mamka zaujme místo u kuchyňské linky. "Tommy pojď. Ukážu ti pokoj a někoho ti představím." Usměje se táta uličnicky.
"Koho?" Zeptám se zvědavě.
