"Co budem dělat?" Zeptá se utrápená žena, která se naléhavě zadívá na doktora. "Tak dlouho jsme čekali až se probudí, a teď, když se konečně vzbudí tak..."Žena větu nedokončí, protože se muži zhroutí do náruče. On ji chlácholivě obejme a pohladí ji po ramenou. Na temeno ji potom vtiskne malý polibek. "Doktore, můžeme Tommymu nějak pomoct?" Zeptá se může v bílém plášti. "Musíte být hlavně trpělivý. Mohu vašemu synovi předepsat nějaké léky na nespavost, pokud by se mu vraceli vzpomínky, zvláště z té autonehody." Žena si povzdychne a popotáhne. "Promiňte, ale mám ještě nějakou práci." Zadívá se doktor na utrápený pár, a potom je opustí. Žena se mezitím vymaní z mužova obětí a vydá se ke dveřím, které následně otevře. Oba potichu vklouznou dovnitř. Jejich pohled padne na nic netušícího syna, který sedí na posteli a zarytě kouká před sebe. Žena udělá krok k posteli. Teprve tehdy zaujmuli tito vetřelci, tedy pro Tommyho to jsou vetřelci, jeho pozornost. "Jak se cíťíš?" Zeptá se žena směle. Tommy chvíli váhá, ale potom přikývne. Zatím však mlčí. "Ty si opravdu na nic nepamatuješ? " "Ne..." zakroutí Tommy hlavou. "Promiňte,ale pořád jste mi neřekli, co jste zač." Přivře oči podezřením. Žena se zhluboka nadechla a vydechla. Muž vedle ní ji chytl za ruku, protože hrozilo, že se jeho žena rozpláče. Teď, ale musí být oba silní. Kvůli Tommymu. "Jsme tvoji rodiče." Řekne muž odhodlaně. Tommy vytřeští oči a zalapá po dechu.
"Já...aha.."pípne a skloní hlavu. Tuší, že by taky začal brečet.
To je snad zlý sen. Svoje jméno si pamatuju, ale rodiče ne. Cítím se vůči těm dvoum provinile. Jestli jsou to jeho rodiče, tak jím jistě způsobil mnoho starostí a také bolesti. Váhavě zvedne hlavu a zadívá se na své rodiče. "Já...jemi líto co se stalo...já...já opravdu si nic nepamatuju ikdyž bych tolik chtěl..." Zadrhnu se. Cítím, jak se mu do očí ženou slzy. A pohled na jeho zoufalou matku mu taky moc nepomáhá. "Nic si nevyčítej Tommy. Ty za to přece nemůžeš." Pousměje se žena povzbudivě, ikdyž jí to moc nejde. "Jsme rádi, že jsi se probudil, už jsme ani nedoufaly..." ujme se slova muž, který pořád drží svoji manželku za ruce. Asi bych si měl začít zvykat na oslovení mami a tati...
"Zítra už by tě měli pustit domů." Usměje se muž, tedy otec povzbudivě. Tommy přikývne. Pořád se cítí nejistě a neví, jak se má chovat, a jak mluvit, aby svým rodičům neublížil ještě víc.
"Tak mi tě necháme ještě trochu prospat. Jistě jsi unavený. Zítra si pro tebe přijedeme." Usměje se otec. Pomalu odvádí svou manželku na chodbu a Tommy zůstane opět sám. Jak dlouho asi tenhle stav bude trvat? Tenhle stav nevědomosti? Říká se : co oči nevidí, to srdce nebolí. Kolik toho neví a měl by vědět? Svou nevědomostí určitě neublíží jen svým rodičům. Co když má nějaké kamarády? Nebo přítelkyni? Co když ta nevědomost potrvá už navždy? měl se vůbec narodit, když mu někdo vzal jeho vzpomínky? Tommy má pocit, jakoby se narodil znovu. Když byl malý, taky pořádně ani svoje rodiče neznal. Ani jim nemohl říct, že je má rád, protože to ještě nedokázal, neuměl mluvit. Tento stav je tomu docela podobný. Až na to, že není malé dítě. On teď svoje rodiče taky nezná a neví jak jim má říct, že je má rád, protože to taky nedokáže, protože jim ještě na tolik nedůvěřuje...
Tommy pohlédne k oknu. Závěsy už jsou roztažené, takže do pokoje proudí sluneční paprsky. Tommy si představuje, že ty paprsky jsou jeho vzpomínky, které musí chytit a poskládat je jako puzzle. Proto nevědomky natáhne ruku a snaží se jednoho z paprsků dotknout, jenže ten paprsek jakoby před ním utíkal, jakoby nechtěl, aby ho chytil...
__________
Doufám, že se vám líbil druhý díl povídky. Snažím se nedělat moc chyb, ale znám se xD
