Dnešní den ve škole proběhl celkem hladce a bez komplikací. Celou dobu jsem byl s Tessou, a teď už vlastně i s Adamem. Byl to celkem fajn den. Pokud tedy nepočítám nečekanou písemku z matiky, která asi určitě nedopadla moc dobře. Ale co už...
Před školou se s nimi rozločím. Tedy, jen s Tessou. Adam tvrdí, že má se mnou kousek společné cesty. Chvíli jsem ho i podezíral, že si vymýšlí, ale nakonec jsem nad tím mávnul rukou.
Celou cestu jdeme mlčky, až k přechodu. "Tak zítra?" Zeptá se Adam náhle. "Jo." Pípnu. Cítím se v jeho přítomnosti tak zvláštně...ne divně, ne nepříjemně...možná...spíš naopak. A to mě trochu děsí. Nevím, co si o tom mám myslet.
"Tak...zatím." natáhne ke mě najednou ruku. Jakmile se jeho dlaň dotkne mojí tváře, zavřu pevně oči a ustoupím o pár kroků dozadu. Nechci další vzpomínku...zvlášť podobnou té minulé...
"Děje se něco?" Zeptá se nevině. "Nic." Zavrtím hlavou. "Tak proč utíkáš?" Pozvedne tázavě obočí. "Já přece neutíkám." Zatím, dodám v duchu.
"Pravdě stejně neunikneš." Řekne najednou, až příliš tajemně. "O jaké pravdě mluvíš?" Přimhouřím oči ještě víc. Proč jsou tady všichni tajemní, jak hrad v Karpatech? Už mě to začíná upřímně štvát. Adam ke mě opět přistoupí a chytne mě za paži. Snažím se vymanit stisku, ale jakmile se zadívám do těch jeho upřímných očí, veškerá snaha se vymanit zmizí a já si uvědomím, že jeho dlaň příjemně hřeje.
"O pravdě, co skutečně cítíš." Při těch slovech mě mi zatrne v zátylku. On mezitím ustoupí o krok dozadu, takže mě okamžitě opoušťí to příjemné teplo. Zatoužím přitáhnout si ho zpátky aspoň ješte na pár minut... .
"Tak zatím." Probere mě z myšlenek Adamův hlas. Když se soustředím na realitu, už jen vidím, jak se ode mě Adam vzdaluje. "Co to se mnou je..." povzdechnu si trpce. Tohle mám být já?...
"Jsem doma!" Oznámím jakmile vejdu do domu. Potichu za sebou zavřu dveře a tuju se. Z kuchyně se k mě vyřítí Etta. Překvapeně zalapám po dechu, když k mě Etta skočí. "Proboha." Zavrávorám. Potom se ale rozesměju. "To je ale přivítání." Pes mě spokojeně olízne po tváři. "Dobrý, to stačí." Odstrčím ji a rukávem si usuším tvář. "Ahoj Tommy!" Zavolá na mě mamka z kuchyně. S Ettou po boku se vydávám do kuchyně. "Jídlo bude za chvilku. Došel by jsi prosím pro tátu? Myslím, že je v garáži." Pohledem se vrátí zpět k plotně. "Etto ne! Pryč!" Okřikne psa, když se její přední tlapky objeví na kuchyňské lince. "Před chvílí jsi jedla." Zakroutí mamka nevěřícně hlavou. Ušklíbnu se a vydávám se tedy do té garáže, kde by měl být táta.
A opravdu tam byl. Stál vedle...motorky. Párkrát zamrkám, jestli se mi to nezdá. "Ehm...mám ti vyřídit, že jídlo už bude za chvíli hotové." Oznámím a znovu se zadívám na nablýskanou černou motorku. "Ahoj Tommy." Pozdraví mě a znovu se zadívá na motorku. "O víkendu by ses mohl projet." Řekne jakoby nic. Moji poznámku o obědě evidentně ignoroval. "Projet?" Co když už jsem to zapomněl? Tohle asi není moc dobrý nápad, ačkoliv mě jízda na nablýskanéneskutečně láká. Bojím se ale, že bych se do té nemocnice zase rychle vrátil. Což rozhodně nemám v plánu a budu se snažit, abych se aspoň pár let k té budově ani nepřiblížil. "No...uvidím..." dodám nakonec váhavě. Táta se usměje a poplácá mě po zádech. "Tak pojď."
"Akorát." Oznámí mamka když vejdeme do kuchyně. Na stole už je prostřeno. Etta se uvelebila pod stolem a spokojeně pochrupuje. "Dobrou chuť." Popřeje mamka ještě, než se pustíme do jídla. Opět mě čekal krátký výslech na téma - co škola, na který si ale už začínám pomalu zvykat. Po jídle mamce pomůžu sklidit nádobí, než se vydám s Ettou do svého pokoje. Ještě si musím udělat úkoly. Ještě, že je zítra pátek...
_____
Po dlouhé době další díl :D
Musela jsem toho hodně dohánět ve škole a tak...
Snad se vám další díl líbil :)
