"Omlouvám se, že jsem za tebou nazašla hned, ale nebyl čas...
Děje se něco? Jsi hrozně zamklý." Podívá se na mě starostlivě. "Já..." zarazím se. Jak ji to mám říct? Ani nevím, kdo to je. Kamarádka nebo....moje holka? "Promiň, ale já...Já prostě...nic si nepamatuju. Měl jsem těžký otřes mozku. Je mi to hrozně líto..." podívám se na ni opatrně. Vysypal jsem to na ni hrozně rychle. Nejraději bych si nafackoval. Celou dobu na mě civí s vytřeštěnýma očima jak na zjevení panenky Marie. Ale...čemu se vlastně divím? "Nemusíš se omlouvat..." špitne, pořád překvapeně a trochu vyděšeně. "Ty za to přece nemůžeš... to James..." zamračí se. Asi je pro ni taky těžké o tom mluvit. "Taky mu to dal Adam pěkně sežrat, když se to dozvěděl." "Adam? To je kdo?" Zeptám se zvědavě. Ona se smutně pousměje. "To už ti musí říct sám, až přijde. Jinak...jsem tvoje kamarádka Tessa Bleyková. Jen pro pořádek..." oznámí mi. Vypadá jako fajn holka. A taky je...pěkná...
"Vypadáto, že pro tebe přijel táta, tak já už asi půjdu. Zatím." Vytrhla mě z myšlenek. "Ahoj..." špitnu a vydám se k autu. Táta na mě mává a zdraví mě. "Tak co první den ve škole? Byl tak hrozný?" Usmívá se od ucha k uchu. "Trochu. Hlavně nudný." Odpovím nepřítomně. Myšlenkami jsem pořád s hnědovlasou holkou Tessou. Opravdu je pěkná. Nebylo by špatné s ní třeba chodit... . Ikdyž na takové otázky po jednom dnu...a navíc je to moje kamarádka. Jenže mě pořád nedá ten divný pocit, když si představím, že chodím s holkou. Trochu mě to děsí, ale chci zjistit, proč to tak cítím...
Doma mě mamka přivítá s otevřenou náručí a s talířem jídla. Dokonce i Etta mě přišla přivítat. Jen co jsem došel do kuchyně a dosedl ke stolu, začala mě mamka bombardovat otázkami v podobě : jak bylo ve škole? Nějaké úkoly či známky? A co kamarádi? A taky...jestli se mi nevybavila nějaká vzpomínka. Poslední otázku položila opatrněji. Pořád jsem v jejích očích viděl naději. Nechci ji zklamat, nikoho, ale nemůžu lhát. Všichni máme teď tak trochu svázané ruce...
Nakonec jsem se opět toho dobře vypadajícího jídla nedotkl. Zato Etta se cpe s chutí. To se tak někdo má, zadívám se na buldoka a misky granulí.
Vzdal jsem to a vydal se do pokoje. Musím si udělat úkoly do školy. Etta mi cestou dělá společnost. Rychle zapluju do pokoje a zavřu dveře. Uvelebím se u stolu a Etta opět na MOJÍ posteli. Povzdechnu si a vyndám sešit a učebnici z tašky. Když se natáhnu pro propisku, můj zrak z nějakého důvodu sklouzne k jedné fotce, kde jsem já s nějakým klukem. Vypadá celkem sympaticky, když se usmívá... . Na co to zase myslím?! Trochu přivřu oči a natáhnu se po fotce. Dost zvláštní poloha...jako kdybych...na něm seděl? Svraštím obočí. Mám moc bujnou fantazii. Ne, to se mi musí jenom zdát. To přece....ještě nic neznamená. Určitě jsme jenom kamarádi, ale...jak dobří?...proboha, proč a jak mě to co si myslím, mohlo napadnout? Musel jsem se fakt hodně uhodit do hlavy. Zasměju se v duchu. Ikdyž je to v duchu, moc mi to nejde. Pevně zavřu oči a hlavu si podložím rukou. Dost! Teď musím dělat úkoly! Když znovu uchopím tužku, něco mě napadne. Co když ten kluk, o kterém mluvila Tessa, je ten samý jako na fotce? Pff...tohle je jako nevyřešitelná hádanka. Budu muset víc pátrat... . Zatřesu hlavou. Čas nemyslel na blbosti a dělat úkoly.
O třičtvrtě hodiny později mám hotovo. Unaveně se zvednu a padnu do postele. Etta se vedle mě zavrtí a trochu se posune. Nic jinýho ji nezbývá. Natáhnu se k nožnímu stolku pro sluchátka a mobil. Znovu se pohodlně uvelebím, a pustím si nějakou písničku od Depeche Mode, která mě kupodivu uspí...
