Naše auto parkuje dál od obří budovy školy. Na sucho polknu. Před budovou je hotové pozdvižení. Všichni se hrnou do školy. Znovu polknu. Jestli mě neušlapou, tak to bude zázrak. Zoufalýma očima se podívám na tátu. Tam bohužel nepochodím.
Tak fajn, jestli jsem zvládl tu autonehodu, tak zvládnu všechno. Snažím se sebrat poslední kousky odvahy, které ještě mám a zhluboka se nadechnu. Táta mi také ještě popřeje hodně štěstí, a potom mě vyžene z auta. Pořádně si nasadím na záda tašku a jdu vstříc osudu... . Nejdřív budu muset najít ředitelnu. Když se přiblížím blíž ke dveřím, málem se do školy nedostanu. Všichni do sebe strkají. Nečekal jsem, že se budou do té školy tak těšit. Mám co dělat, abych každého kdo do mě vrazí, neobdaroval nějakou peprnou nadávkou. Tihle lidi jsou schopný jít i přes mrtvoly. Nakonec se do té zatracené školy dostanu.
Takže, teď už jen najít ředitele, poprosit o rozvrh, najít skříňku, a taky třídu. Dobrý, to nějak zvládnu...utešuju se.
Ředitelna byla v nejvyšším patře, takže mi to naštěstí dlouho netrvalo...
Tam jsem moc dlouho nepobyl. Stačilo jen říct své jméno. Říkal něco, že nečekal můj návrat. Taky slíbil, že půjde se mnou, abych se neztratil. Za což jsem mu byl vděčný. Musel mít ale dobrou paměť. Přece jen je to rok a půl. Ale drby se šíří rychle a na takovouhle 'událost' přece nejde zapomenout. Potom mi do ruky vrazil rozpis hodin, a řekl mi číslo skříňky.
Teď čekám na chodbě, až si něco vyřídí. Nervózně přešlapuji na místě. Asi po dalších pěti minutách čekání, konečně vyleze z kanceláře a jak slíbil, jde mě doprovodit. Nejdřív jsme se vydali zpět do přízemí. Tam jsem vlastně viděl skříňky. Mezitím se chodby pomalu vylidňovaly, což mě trochu uklidnilo. Ředitel totiž jaksi přitahoval pozornost, takže se na nás většina ohlížela. "Tady je tvoje skříňka. 68." Ukáže na onu věc. Potom se znovu rozejede po dlouhé chodbě a následně po schodech nahoru. Chvíli jdeme mlčky, než se zastavíme před dveřmi. "Tady je tvoje třída. Tvoje třídní učitelka se jmenuje Dzerigiyan." Ve stručnosti mě obeznámí s moji třídou, do které od teď budu chodit. Potom otevře dveře a navpochoduje dovnitř. Koutkem oka zahlédnu, jak si všichni stoupnou a narovnají se jako pravítka. "Posaďte se." Pokyne ředitel. "Chtěl bych vám představit vašeho bývalého spolužáka Thomase Joe Ratliffa. Přál bych si, aby jste ho po dlouhé době znovu přijaly mezi sebe." Ředitel se odmlčí a v třídě to zašumí. Posunkem mi naznačí ,abych vešel dovnitř. "Přeji pěkný zbytej dne." Rozloučí se a odejde. Žáci se zase posadí. Celou dobu mě sledují ostřížím zrakem. Jsem si jistej, že kdyby se to týkalo něčeho jiného, tak se teď budou dál veselé bavit. "Tak dobře. Posaď se támhle do třetí lavice k oknu. A my budeme pokračovat." Řekne už o tón výš. "Takže, kdo dnes chybí?" Zeptá se učitelka nevzrušeně. "Jones a Lambert." Ozve se někdo za mnou. Učitelka rychle naklape něco do počítače. Nejspíš jejich jména.
Podle rozvrhu je fyzika, takže jsem si připravil učebnici a nějakej sešit. Celá hodina se neskutečně táhne. Chvíli jsem poslouchal učitelčin výklad, ale potom mi její slova začínala zplývat. Takže jsem z hodiny nic moc neměl, až na zápis v sešitě.
Celý den byl takový ponurý, takže jsem byl rád, když jsem vylezl ze školy.
Zamířil jsem k lavičkám, které byl poskládané kolem stromu. Chvíli jsem jen nečinně civěl a pohrával si se zipem od kožené bundy. "Tommy?'' Ozve se nademnou trochu stydlivý, přátelský a zvědavý hlas. Zvednu hlavu. Předemnou stojí nějaká holka s dlouhými hnědými vlasy. Na sobě má rudé tričko s vlkem a černé rifle. Podobné, jako mám já. Tázavě pozvednu obočí. "Ehm...můžu si přisednout?" Zeptá se ostýchavě. Přikývnu a trochu se posunu dál. Nějak nevím, co bych měl říct. Naštěstí to vyřešila za mě. "Jsem hrozně ráda, že jsi se vrátil. Hrozně si nám chyběl! Od té nehody se dost změnilo..."odmlčí se. Mám v hlavě totální zamtek...
Takže ona neví, že si na nic a na nikoho nepamatuji?.....
________
Tak jo, stihla jsem ještě jeden díl ;)
sice trochu kratší,ale snad to nevadí...
Jinak sorry za chyby :D
