Opět ta tma. Jako na začátku. Tahle tma se ale opět něčím liší....zkrz tmu prosvítají menší paprsky světla....
Všechny vzpomínky...jsou zpět...zpět v mé hlavě, která mě šíleně bolí. Ale ta bolest za to stojí.
A uvědomění, že jsem svým nejbližším lidem kolem sebe nedůvěřoval mi trhá srdce.
"Tommy!"
Zdálky slyším něčí hlas. Nevím ale, jestli je skutečný, nebo mám jen halucinace.
"Tommy!"
Hlas je zase o něco silnější. Už dokážu poznat, komu patří. Patří Adamovi. Je to úžasný pocit, že nemusím dlouho přemýšlet nad tím, kdo to je. Stačí jen malý podmět a ihned mi naskočí všechna jména lidí důležitých v mém životě.
Skrz tmu začne prosvítat víc paprsků...
"Vzbuď se prosím!"
Jeho hlas zní o něco zoufaleji. Pobízí mě, abych zase otevřel oči a mohl se zahledět do těch jeho studánkových...
Náhle tmu protne ostré světlo....
"Konečně!"
Na svém těle ucítím pevný stisk jeho paží.
"Tohle mi nedělej!"
Jeho hlas je roztřesený, ale snaží se být silný.
"Promiň, promiň...už to nikdy neudělám."
Po tvářích mi začnou téct slzy.
Adam se najednou odtáhne, což není reakce se kterou bych souhlasil.
"Počkej..."
Zastavím ho a přitáhnu si ho zpět do objetí. Chvíli mlčky zůstáváme v této pozici, než se rozhodnu převzít slovo.
"Vzpomněl jsem si..."
Vydechnu odevzdaně a po tváři mi stečou další slzy.
Adam se nepatrně napne, a pak se odtáhne, aby se mi mohl zadívat do očí. Třešťí na mě své studánkové oči a i jemu steče po tváři slza. Ihned ji palcem setřu a znovu ho obejmu.
"Miluju tě."
Adam se opět napne, ale nic neříká. Přesto cítím, že je šťastný.
"Miluju tě."
Oplatí mi ta dvě kouzelná slůvka mě se na tváři vykouzlí malý úsměv.
"Já vím...."
The end
_____________________________________
Tak, toto je poslední kapitola.
Doufám, že se vám líbila. :)
Možná se k této povídce někdy v budoucnu vrátím, ale nechci nic slibovat...
Děkuju všem, kdo tuto povídku četli! :)
Nikdy bych nevěřila, že tohle bude někdo číst. :D
Teď se budu hlavně věnovat své druhé I hate you!/ I love you? :)
Takže zatím Moi :D
