Ráno se probudím brzo a trochu připitomnělý. Na svém boku ucítím zvláštní tlak. Zprvu se vylekám, když zjistím, že je to hlava psa. Etta si na mě tak trochu ustlala. Opatrně vstanu, abych psa nevzbudil a přejdu ke dveřím od balkónu. Potichu otevřu a s bosými chodidly stoupnu na studenou podlahu. Když jsme přijeli, žádný balkón jsem neviděl. Byl schovaný vzadu. Mám proto pěkný výhled do zahrady. Pousměji se. Líbí se mi představa, že pokaždé, když se probudím, mohu vyjít na balkon a uvidím hezky kvetoucí zahradu, která ještě spí.
Kochal bych se dýl, ale začala mi být zima, takže jsem radši zaplul dovnitř. Podívám se na noční stolek, konkrétně na budík. Je sedm deset.
"Tommy?" Uslyším za dveřmi hlas mamky. "Ano?" Odpovím mance, aby věděla, že jsem vzhůru. Mamka vstoupí dovnitř. Na sobě má světle modrou košili s modrými květinami.
"Myslela jsem, že ještě spíš. Už by ses měl chystat." Protře si oči. Chvíli na ni nechápavě koukám. "Musíš do školy." Připomene mi. Kruci, málem jsem zapomněl. "Tak já jdu dělat snídani. Ty se zatím osprchuj a hoď se dogala. Táta tě potom odveze. Časem by jsi možná mohl provětrat svoji motorku." Zamyslí se. Potom se na mě ospale usměje a zase zmizí. Na dveře, kterými odešla civím ještě asi dalších deset minut. Motorku? Opravdu řekla motorku?! Bože, připadám si jako kdybych spadl z Marsu. Nikoho tu v podstatě neznám. Ani nevím, že mám tři kytary, jednoho rozmazlenýho psa a motorku!
A k tomu musím do školy. Mezi další lidi, který neznám. Oni mě znají, ale já je ne. Nevím, co je horší... . Ví vůbec, že jsem byl v kómatu? Řekl jim někdo, co se stalo? Okamžitě se ve mě zvedne vlna nervozity. Nejraději bych si ještě zalezl do postele k Ettě a předstíral spánek. Jenže...stejně by mě to neminulo.
Pomalu se šourám do koupelny, kde si dám ledovou sprchu...
Když se vrátím do pokoje, zamířím ke skříni. Samozřejmě Etta je pořád usazená v moji posteli. Línějšího psa jsem neviděl. Protočím očima a pohledem se vrátím ke skříni, kde je několik černých triček. Sáhnu po jednom, které má na sobě nápis Metalica. Potom se nasoukám do černých upnutých džín. Musím uznat, že tenhle styl nevypadá špatně. Ještě na sebe stihnu hodit černou, koženou bundu, než na mě zavolá máma, že už je snídaně na stole. Po pravdě mám tak sevřený žaludek, že na jídlo nemám vůbec chuť.
V kuchyni mě přivítá máma s úsměvem na tváři. Kéž bych její radost mohl sdílet taky. Jenže to bych nesměl jít minimálně do školy. Kupodivu přijde i Etta. Ani se nezastaví a rovnou si to štráduje k misce. Jakmile zjistí, že tam ještě nic nemá, zvedne hlavu a kouká na mě. Automaticky se zvednu a nasypu jí do misky granule. Ihned se na ně hladově vrhne. Další, s kým nesdílim stejné pocity. Teď ale asi bude těžké najít někoho, kdo by mě pochopil. Máma mezitím na talíř naskládá rohlík s džemem. Jindy bych se po něm taky vrhnul, ale teď je mi spíš na zvracení. Zatracený stres. Snídaně se sotva dotknu. Máma mě ze začátku přemlouvala, ale potom sama pochopila, že nemá smysl do mě něco cpát. Tudíž to vzdala a šla pro tátu. Neochotně se zvednu z židle, které se ještě pro jistotu přidržím. "Honem Tommy! Nebo příjdeš pozdě!" Hvízdne na mě táta z chodby. No, mě by to teda nevadilo. Na rozloučenou ještě pohladim Ettu a mamka mě ještě nezapomene obejmout a popřát mi hodně štěstí. Při doprovodu třesoucích se nohou dojdu až k autu, kde už na mě čeká táta. Chvíli se zamyslím, jestli to není trapný, že mě do školy poveze táta, ale nakonec nad tím mávnu rukou. Když se auto rozjede - směr škola - stresory začnou šrotovat ještě víc. Celou dobu civím z okna. Snažím si zapamatovat cestu. Abych se aspoň trochu zabavil. Mám pocit, že bych začal hysterčit a panikařit. Bože, takhle jsem snad nervózní nikdy nebyl. Myslím...
