Ráno se probudím celý spocený a s bolestí hlavy. Fakt super. Zrovna, když je pondělí, takže mám před sebou celej tejden. Cítím se fakt mizerně. A vidina toho, že budu muset jít do školy mi ještě přitíží.
Ani nevím, jestli se dokážu Adamovi podívat do očí po tom snu....
Opět ucítím to známé horko v tvářích, takže rychle zatřesu hlavou, abych ty nemravné myšlenky zahnal pryč.
Po rychlé sprše a přemýšlením, jak zamaskovat ty kruhy pod očima, jsem se vydal na snídani, na kterou jsem neměl ani chuť. A matčin starostlivý výraz mi samozřejmě neušel. Hned se mě začala ptát, jestli je mi dobře. Ale že by se zeptala jestli chci zůstat doma, to ne.
Když jsem so sebe nasoukal aspoň pár soust, vydal jsem se do školy.
Před třídou mě odchytla Tessa. Když viděla můj stav, chápavě se na mě usmála. "Ta tvoje nespavost...dělá z tebe zombie." Zavtipkuje. Kéž by ale věděla. Tentokrát s tím nespavost nemá co dělat.
Ve třídě se snažím hrát neviditelného. Takže zakotvím v poslední lavici u oken. Tessa si sedla do lavice přede mnou.
Na krátkou chvíli se zadívám z okna. Dneska není moc pozitivní den. Vypadáto, že bude pršet.
"Ahoj ospalče, dlouho jsme se neviděli." Uslyším nad sebou pobavený hlas, který mě donutí polknout. "A - Ahoj." Vykoktám ze sebe. A jak jsem tušil, nedokážu se na něj podívat. Myslím, že bych jinak zdrhnul, nebo bych mu dal na férovku před celou třídou pusu. Do háje, přece nejsem...teplej, tak na co to zas myslím? "Tommy? Hey! Vnímáš mě?" Ozve se Adam znovu. To už mě donutí tu hlavu zvednout. "Jsi duchem úplně jinde." Přivře na mě podezíravě ty svoje rentgenové oči. "To není pravda." Zavrtím hlavou a zapíchnu pohled ven z okna. "Když myslíš..." Pokrčí Adam flegmaticky rameny. Je mi ale jasný, že se mu v hlavě rodí milion teorií. "Zlé sny?" Vypálí po mě najednou. Trochu nadskočím a vyděšeně se na něj podívám. Hypnotizuje moje kruhy pod očima. Nervózně si odkašlu. "Tak trochu." Zamumlám. "A o čem?" To si ze mě dělá srandu. On to snad ví, že lžu a chce ze mě vymámit pravdu za každou cenu. To mi ty sny snad i přičaroval. Nabroušeně se na něj zadívám. Na jeho tváři pohrával mírný úšklebek. Otočím hlavu znovu k oknu. "Znáš to. Noční můry." Pokrčím rameny zase já a zadívám se mu upřeně do očí. Musím ho nějak přesvědčit, že nelžu. "Zajímavé..." zasměje se potichu. "Myslel jsem, že noční můry ti nevadí." Podívá se na mě provokativně a mě se dostává tik do oka. Tohle není fér. Ví o mě víc, než já sám. "Takže...řekneš mi pravdu?" Pozvedne obočí. "Jen pátrej dál Sherlocku." Zavrním svůdně a ušklíbnu se. Je vidět, že jsem ho rozhodil. "A nebude Sherlock potřebovat pár indícií?" Nakloní se ke mě blíž. Opět mě ovane jeho osobytá vůně. Ne, nenechám se zahnat do kouta. "Myslím, že si Sherlock poradí sám." Mrknu na něj.
Když se ozve zvonění, Adam odpochoduje ke svému místu.
Po chvíli mi dojde, co jsme právě teď spolu dělali..... Vždyť já s ním právě otevřeně flirtoval! Ale bylo to tak přirozené... . Začínám se v tom všem ztrácet. A to jsem se ještě Adama na nic nezeptal. Ve skutečnosti to jsem já, kdo potřebuje nějaké indície. I když mám strach, co bych se mohl ještě dozvědět. Zvědavost je ale pořád větší než strach.
První hodina probíhala celekm v klidu. Opět jsem nevnímal, učitelka pořád o něčem žvanila a občas někoho vyvolala, nebo napomenula. Tentokrát spíš víc napomínala. Na konci hodiny ani nevím co jsme probírali, takže si myslím, že jsem celou hodinu prospal. Naštěstí jsem od Tessy zjistil, že záspisky jsem si nestihli udělat, protože kluci pořád dělali bordel, takže je učitelka pořád musela usměrňovat.
Celý den se nehorázně vlekl a ke všemu pořád prší.
Po škole rychle běžím ke skříňkám, než tam nastane ten chaos.
Až když vyjdu ze školy můžu si pořádně oddechnout. Konečně chvíli klidu. Jenže to jsem nevěděl, co mě čeká. Na přechodu mě dostihl Adam. "Přišel sis pro ty indície." Ušklíbnu se.
"Možná..."zamumlá. "Řekneme, že nějakou teorii bych měl." Zadívá se na mě. "V nočních můrách se přece objevuje nějaká druhá postava. Když jsem byl malý, často se mi zdálo, že jsem v noci sám v lese a honí mě nějaký chlap s pistolí. Pořád se mi zdálo o stejné osobě. Takže....se ti o někom zdálo?" Tímhle mě fakt dostal. Takhle bych upřímně neuvažoval. Neměl jsem na to co říct. "No...jo o někom se mi zdálo." Řeknu po pravdě. Je mi jasné, že tohle mi stačit nebude. Podezíravě se na něj podívám. "Vycházel jsem z vlastních zkušeností." Usměje se.
