Zlý kluk

Kapitola 22

Nik

V tu chvíli jsem se jí nemohl podívat ani do očí. Sám sobě jsem se hnusil. Proč právě ona? Na světě je několik miliard žen, ale musela to být právě ona. Potom co jsem od ní odvrátil zrak, ztuhla.

,, Co se děje?" Zeptá se rozrušeně. Nevím, co bych jí na to měl říct, nechci jí ztratit, a když jí to řeknu, bude mě nenávidět.

Otočím se na ni: ,,Nic, jen mě mrzí, co se ti stalo, " zalžu. 

Když uvidím její úsměv, začnu mít ještě větší pocit viny. Vezme mě za ruku.

,,Půjdeme ke mně jo?" Řekne a já jen přikývnu.

 Nevěděl jsem, co mám dělat. Nechci jí ztratit, ale nechci jí ani lhát. Nejradši bych teď byl sám, abych mohl o všem přemýšlet, ale nechci, aby měla nějaký podezření, alespoň prozatím chci, aby to nevěděla. Po cestě k ní jsem nad tím pořád přemýšlel, nenáviděl jsem se čím dál tím víc, bylo to deprimující. 

Skoro jsem ani nevnímal, co mi říká, nakonec si toho všimla a začala si dělat obavy. Samozřejmě jsem jí lhal a řekl, že je vše v pohodě. Vzhledem k tomu, že se dál nevyptávala, jsem usoudil, že tomu uvěřila. 

Konečně jsme dorazili k ní domů. Doufal jsem, že u ní doma někdo bude, ale jako na potvoru tu nikdo nebyl. Poté co jsme vešli do domu, zastavila se u dveří: ,,Pohrdáš mnou, že ?" Zeptá se. Lítostivě se na ni podívám a povzdychnu si. 

Vezmu jí tvář do dlaní:  ,, Ne. Jak tě to napadlo?"

Těžce polkne: ,, No potom, co jsem ti to řekla, jsi začal byt divný, skoro si se na mě ani nepodíval." Jsem idiot a opravdu špatný herec. falešně jsem se usmál.

,,Ne, jen mě mrzí, co se ti stalo, nic víc, " řeknu a políbím ji na ty její krásně plné rty. Náhle mě hbitě přitiskne ke zdi a začne mě vášnivě líbat. 

Byl jsem tím docela zaskočený, proto jsem nic neudělal. Nakonec jsem jí ale po chvíli odstrčil: ,,Chci tě, " řekne. Okamžitě mě to zaskočí. Většinou jsem byl já, co jsem po ní vyjel, tohle mě hodně překvapilo a zároveň zklamalo, protože kdyby to věděla, nechtěla by mě. Chvíli jsem na ni zíral a pak jsem ji k sobě rychle přitiskl a začal jí naléhavě líbat. Naše polibky se prohlubovaly a jazyky proplétaly. Ani nevím, co mě to popadlo, asi strach z toho, že bych jí ztratil.

 Vím, zní to absurdně, ale je to tak. Kdybych jí odmítl, bylo by jí to divné, proto jsem po ní bez váhání vyjel. Postupně jsme se přesouvali ke schodišti, pak jsme pomalu postupovali po schodech až k jejímu pokoji. Po celou domu jsem nemyslel na to, jak bych jí nejradějí teď hned přefikl, ale na to, co jsem jí před rokem udělal. 

Užíralo mě to, proto když jsme došli do jejího pokoje, jsem trochu znejistěl. Nevím, jestli bych to dokázal, jí teď ojet, potom všem. Jistě před pár hodinami když jsem si to rozdávali, jsem tohle nepociťoval, ale teď je to všechno jiné. Nemůžu jí tohle udělat. Nemůžu ji takhle lhát. Měla by vědět, že jsem muž, který jí znásilnil, který jí takhle ublížil.

Každý den lituji toho, že jsem se tak opil, střízlivý bych to nikdy neudělal. Zastavím a odstoupím od ní.

,, Co se děje?" Zeptá se nechápavě. Nejsem schopen jí odpovědět, a proto na odpověď přestane čekat a hodí mě na postel. Než jsem se nadál, seděla na mě a znovu mě začala vášnivě líbat. Musí být asi hodně nadržená. Jenže jsem to nemohl dopustit, ta vina mě ubíjela natolik, že jsem jí prostě musel říct pravdu.

 Sundal jsem jí ze sebe a znovu si stoupl. Nechápavě na mě koukala: ,, Tak, co se děje?" Zeptá se a já začnu chodit nervózně po pokoji. Zastavím se a kouknu se jí přímo do očí.

,, Byl jsem to já, " řeknu. 

Pokrčí čelo:  ,, Cože?" Když uvidím, jak se jí začnou lesknout oči od slz, vina ve mně se zdvojnásobí.

,,Před rokem, jak tě znásilnil ten muž. V ten den jsem hodně pil, naši se pohádali, proto jsem si vzal flašku a šel se projít, skoro nic si z té noci nepamatuji, jen útržky. A podle toho, co jsi mi vyprávěla, to všechno sedí. Byl jsem to já a je mi to tak líto. Nechtěl jsem to udělat, " řeknu a sleduji její reakci. 

Po tváří jí začnou téct slzy, chytne se za hlavu a začne chodit po pokoji: ,, To není možný. Jak si to mohl udělat?!" Řekne rozrušeně a poté se zastaví přímo přede mnou. Nevěděl jsem, co říct, proto jsem tam jen nehybně stál. Pohrdavě se na mě podívá, napřáhne se a vrazí mi facku.

 Začne mlatit těma svýma ručičkama do mý hrudi a nadávat. Nějak takhle jsem si její reakci představoval, proto mě nijak nezaskočila. Stál jsem tam a nechal se od ní bít. Po chvíli se nakonec uklidnila, otočila pohled na mě. 

Když jsem viděl její uplakanou tvář, píchlo mě u srdce. Nechtěl jsem jí vidět takhle.

,, Vypadni!!" Zařve, ale já tam pořád stojím, neschopný udělat jakýkoliv pohyb.

,, Tak vypadni!!! Už tě nikdy nechci vidět!" Potom co to vyslovila, jsem pevně zavřel víčka a poté, co jsem je znovu otevřel, jsem zamířil ke dveřím a odešel pryč.