Zlý kluk

kapitola 23

Sára

Nemohla jsem uvěřit, že to byl on. Mohl to udělat jakýkoliv chlap a on to byl zrovna on. Poté co odešel, jsem si lehla na postel a rozbrečela se. Moje pocity byly smíšené. Cítila jsem k němu lásku, ale taky nenávist. Ale zrovna v tuhle chvíli převládala nenávist. 

Když si vzpomenu na všechno, čím jsem si kvůli němu prošla. Poté nehodě jsem si sice skoro nic nevybavovala, ale po pár dnech se mi vzpomínky vrátily. A teď? Teď si je musím vybavovat znovu, pořád a pořád dokola, to jak jsem nemohla několik týdnů vyjít z domu nebo ty neustálé noční můry. Jenže to zdaleka nebylo to nejhorší. 

Když si pomyslím, že potom, co mě znásilnil, jsem otěhotněla, rozbrečím se ještě víc, protože jsem se zamilovala do muže, který nejen, že mě znásilnil, ale který mě i zbouchnul. Nenáviděla jsem ten pocit, že ve mně roste někdo spojený s tím mužem. Ale teď z nějakého důvodu lituji, že jsem se rozhodla to dítě dát pryč. Nenavidím ho, ale taky ho miluju.

 A taky nenávidím to, že ho nenávidím. V tuhle chvíli bych si přála, kdyby mi to nikdy neřekl, radši bych to nevěděla. Když se po chvíli konečně uklidním, lehnu si na záda, a koukám do stropu. Hlavou mi proběhne tísíce myšlenek. 

Dokola si připomínám to, co mi udělal, jenže i když bych ho teď nejradši zabila, je fakt, že jedna má půlka touží po jeho objetí, po jeho dotecích. Jak mi mohly přijít hnusné jeho doteky v tu noc, když mi těď chybí? Nechápala jsem sama sebe.

 V jednu chvíli jsem dokonce přemýšlela o tom, že bych mu odpustila, ale tu myšlenku jsem okamžitě zahodila, protože tohle mu nikdy neodpustím. Vím, že jsem teď hodně naštvaná, a proto vztek ovlivňuje moje rozhodnutí, ale zrovna v tuhle chvíli jsem mu nehodlala odustit. 

Pořád si musím vybavovat jeho obličej, když mi to říkal, vypadal tak, zkroušeně. Užíralo ho to celý večer, proto se chval tak divně. Konečne mi to všechno dochází. Najednou uslyším bouchnutí dveří. Podívám se na dveře a poslouchám, jak jde někdo nahoru, určitě je to Michael. Po chvíli se udělalo ticho, ale přeruší ho zaklepání na dveře. 

Dveře se otevřou, když v nich uvidím Michaela, znovu se rozbrečím a bežím k němu. Silně ho obejmu kolem krku.

,, Co se stalo?" Zeptá se starostlivě. Nechtěla jsem mu to říct, nejspíš by Nika chtěl zabít, a proto jsem mu zalhala.

,,Rozešla jsem se s ním, " řeknu a on mě pevně stiskne.

,,Proč? Co se stalo?" 

Nesnáším, když mu musím lhát, ale teď prostě musím, nesmí vědět, co mi udělal.

,, Je to děvkař, neklapalo by to, proto ho musím nechat jít. Ale bolí to, " zalžu, i když ta poslední věta byla pravdivá, opravdu to bolí. Proč mě chlap musí pokaždé zklamat, první Josh a poté Nik.

Michael si povzdychne:  ,, Možná jsi udělala dobře. A neboj, ono to za chvíli přejde, " slzy začnou ustávat, a po chvíli přestanou téct uplně.

,,Kéž by jsi měl pravdu, " řeknu tiše. 

Odstoupím od něj, pohladí mě po vlasech:  ,, Běž si lehnout a pokus se usnout ano?" Řekne a já přikývnu, lehnu si do postele a pokouším se usnout. Michael si lehne vedle mě a hladí mě po vlasech,  ,,Bude to dobrý, " pošeptá mi a já konečně zavřu oči.

***

Ráno mě probudí světlo za okny. Utřu si oči a rozhlédnu se po pokoji. Chvíli si myslím, že včerejšek byl jen hodně zlý sen, ale nakonec mi dojde, že to není jenom sen. Byla to krutá pravda. Ale tak nějak už jsem to zvládala líp. Položím nohy na ledovou podlahu a docupitám do koupelny, kde si umyji obličej, vyčistím zuby atd. 

Namalovaná a upravená vyjdu a zamířím do svého šatníku, ze kterého vytáhnu džíny, bílé triko a černý svetýrek. Poté co se obléknu, se postavím před zrcadlo a chvíli jen tak stojím a zírám do něj. Poté očima sjedu na mé břicho. Dala jsem pryč Nikovo dítě, to pomyšlení mi rve srdce. Kdyby to nebylo jeho, vůbec by mě to netrápilo, ba naopak bych byla šťastná.

Ale teď ,když vím, že bylo jeho, cítím se provinile. Najednou uslyším dupod po schodech a poté zaťukání na dveře. Čekala jsem, že se dveře otevřou ale zůstávaly pořád zavřené, z čehož jsem usoudila, že to není Michael.

,, Kdo je?" Zeptám se a chvíli se nic neozývá. 

Uslyším jen povzdech:  ,, To jsem já. Prosím Sáro, musíš mě vyslechnout, " řekne naléhavě. Když však uslyším Nikův hlas, rozbuší se mi srdce. Přistoupím ke dveřím a zamknu je, nechci, aby vešel dovnitř, nechci ho vidět. 

Přiložím dlaně na dveře a mlčím.

,,Sáro...mrzí mě co se stalo. Nechtěl jsem to udělat. Každým dnem jsem si to vyčítal, " když znovu promluví, ukápne mi slza. I když mluvení s ním byla ta poslední věc, co jsem chtěla, musela jsem to udělat. Ale ne tady.