Zlý kluk

kapitola 24

Sára

Otevřu dveře a zadívám se na jeho utrápenou tvář. Vypadal jako by celou noc nespal. Zhluboka se nadechnu:  ,, Fajn, chceš mluvit? Tak pojď jinam, nechci to řešit tady, " řeknu a projdu kolem něj. Neohlížím se kolem sebe, prostě jdu. Vyjdu ze dveří a čekám, až vyjde i on. Poté se ho zeptám, kam chce jít. 

Navrhne park, vzhledem k dnešnímu počasí, park není zrovna dobrý nápad, ale nakonec jsem mu na to kývla.

 Vzala jsem si bundu a šli jsme do parku, který byl nedaleko od domu. Chvíli bylo hrobový ticho, ale pak nakonec spustil:  ,,Strašně mě mrzí, co jsem ti udělal. Nevěděl jsem, co dělám, byl jsem úplně na mol a byl jsem naštvaný, "pevně semknu čelist.

,, Dobře, tak předpokládejme, že mluvíš pravdu. Byl jsi opilý a nevěděl, co děláš. Jenže já ti to i tak neodpustím. Nenáviděla jsem muže, co mi to udělal, ale teď, když vím,  že jsi to byl ty, nenávidím jen tebe, částečně nenávidím i sama sebe za to, co jsem udělala a za to co k tobě cítím." 

Chvíli se udělá ticho a pak mě zastaví: ,, Co jsi udělala?" zeptá se a já pevně skousnu čelist. Nevím, jestli by měl vědět, že jsem byla těhotná a poté to dala pryč. Jenže když nad tím tak přemýšlím, možná by to měl vědět, přece jen byl otec dítěte.

,, Byla jsem těhotná, " řeknu a on šokovaně polkne. Šlo na něm vidět zděšení.

Posmutním při pohledu na něj, vzalo ho to víc, než jsem myslela. Zadívá se do země a chvíli nevydá ani hlásku, proto pokračuji dál: ,, Když jsem to zjistila, hnusila se mi myšlenka, že bych nosila dítě toho parchanta, tak jsem šla na potrat, " dodávám a on na mě pohlédne.

,,Moc mě to mrzí, " ironicky se uchechtnu když to řekne. 

Popravdě jsem si myslela, že k tomu dodá něco smysluplnějšího, ale on řekne jen tohle.

,, Víš co, nech mě být, " řeknu a poté odcházím pryč, jenže mě chytne.

,, Počkej, kam chceš jít?" Zeptá se.

,,Pryč od tebe!" Procedím mezi zuby, vytrhnu se mu a utíkám směrem k lesu. 

***

Procházím lesem a o všem přemýšlím, možná jsem na něj byla až moc tvrdá. Když tak procházím, najednou hlasitě zahřmí, leknu se a podívám se na nebe. Docela dost se zatáhlo, poté mi kápne na čelo a začne pršet, postupně víc a víc. Po chvíli se celý les zabahní a já jdu jen ztěžka dál. V tuhle chvíli mi je docela jedno, že jsem celá promoklá. 

Prostě jdu dál a přemýšlím, nedokážu ho nenávidět. Miluji ho. A i když bych moc chtěla mu odpustit, nejde to. 

Začne se víc zatahovat a já začnu hledat cestu z lesa. Jenže v tomhle dešti nevidím na krok. Mám i docela strach, jsem tu sama a už je skoro tma. Rozhodnu se vytáhnout telefon a zavolat, jenže zjišťuji, že tu není žádný signál. 

Jsem takový idiot, že jsem utíkala zrovna do lesa. Někdy vážně nepřemýšlím. Po chvíli chození mi začíná byt zima. Jsem promoklá na kost a nemůžu najít cestu z lesa. Najednou uslyším prasknutí větve. Prudce se otočím a rozhlížím se kolem sebe. Srdce mi začne bušit jako o závod.

Strach se zvětšuje, proto začnu utíkat. Ani vlastně nevím, kam běžím, bylo mi to celkem jedno, potřebovala jsem prostě jen běžet pryč. Jenže v tom mě něco pevně chytne. Začnu sebou házet a křičet.

,,Uklidni se! To jsem já. Nemusíš se ničeho bát, " uklidním se a otočím, uvidím Nika, který je strachy bez sebe. 

Ani nevím proč, ale jsem ráda, že ho vidím, bezhlavě ho pevně obejmu. Chvíli váhá a poté mě pevně stiskne. Byla jsem tak šťastná, že mě našel právě on.

,, Prosím Sáro, odpusť mi to, " řekne a já se od něj odtáhnu. 

Kouknu se mu přímo do těch jeho modrých očí, které jsou tak upřímné. Vezme mi tvář do dlaní a hluboce si koukáme do očí a pak to řekne.

,,Miluju tě, " když ty dvě slova uslyším, pootevřu pusu a snažím se to nějak vstřebat.