Run of Dream (CZ)- Prochází Úpravami

×1× Překvapení

× Ahoj. Tohle je můj oficiálně první příběh. Doufám, že se vám bude líbit a budu vděčná za jakoukoliv zpětnou vazbu. :) ×

Parkoviště se dnes u brněnského atletického stadionu plnilo auty a lidmi jako tomu bylo jen málokdy. Probíhala zde běžecká soutěž čtyřčlenných družstev z celé České republiky. Byla to velká událost pro každého mladého atleta. Mezi ně patřila i dívka jménem Maya Bouřková, sportovně nadaná a cílevědomá dívka připravená dnes podat ten nejlepší výkon. A ta dívka jsem já a tohle je můj příběh...

„Mayo!" ozvalo se za mými zády. Usmála jsem se a otočila na svého dosavadního osobního trenéra, mou matku. V mých očích se zračila jasná otázka odpovídající na matčino volání. Dívala se na mě a nesouhlasně si mě prohlížela. Věděla jsem, že něco se jí nelíbí, že něco je špatně, což znamenalo, že udělá přesně tohle. Nespokojeně si odfrkne a převrátí oči v sloup.

„Co to máš zase na sobě? Žlutý dres? Neříkali jsme si, že už nebudeš nosit žluté dresy?" Nakrčila nos a stále mě měřila pohledem jako by barva mého dresu, kterou jsem na sobě měla, rozhodla o mém dnešním výkonu. Tohle mě dokázalo naprosto rozčílit. Vždyť tu jsme všichni kvůli sportu a ne módě. Nebo se snad pletu?

„Ale mami!" zakroutila jsem očima. „Na barvě snad nezáleží. Mimoto, viděla si moje dresy? Mám jen žluté, protože žlutou nosím pořád. Je to moje šťastná barva!" Nechápala jsem, vůbec mi to nešlo do hlavy, že i po tolika letech, co nosím žlutou barvu na svých dresech, moje matka nedokáže překousnout tento drobný a taky zbytečný fakt. Mohla se přece ptát na cokoliv. Na protažení, počasí nebo jen jak se cítím, ale její otázka byla, proč na sobě mám svoji šťastnou barvu. Přesně takhle to bylo celý můj život.

„No, to teď nebudeme řešit. Máš pevně svázané vlasy?" Díkybohu tímto debata o dresu skončila. Byla tu tedy zpět trenérka a ne módní policistka. Změnila jsem tedy postoj a stáhla vlasy v culíku abych se ujistila, že pevně drží namístě.

„Ano." Kývla jsem na ni už s méně otráveným výrazem a začala se znovu protahovat, abych rozehřála svalstvo, které za několik málo minut bude potřeba k podání dobrého výkonu.

„Za chvíli budete na řadě, tak se připrav." S těmito slovy mě opustila a nechala své vlastní přípravě na pospas. Dík za nic, mami, pomyslela jsem si.

...

„Maya Bouřková se připraví v 1. dráze. Eliška... " Jakmile jsem zaslechla své jméno, mé srdce se rozbušilo nejméně dvakrát rychleji než do teď. Do krve se mi vlila nedočkavost, a já se i přesto klidně vydala ke startu jako by se mým tělem právě neprolévalo tsunami adrenalinu. Miluji, tak jako nic jiného na světě, tento nedočkavý moment před startem. Nejradši bych se rozběhla a už se nikdy nezastavila. Nikdy!

Tento závod není nijak náročný, 300 metrů sprintu. Sprint je jistě moje silnější stránka, než co se vytrvalosti týče. Běhám od toho, co jsem se naučila chodit a patří to k mojí osobnosti. Jako když popisujete místnost, na podlaze leží věci, které místnost vyplňují, tak na Maye, mě, jsou nohy, které běhají a tím mě naplňují.

Dostavila jsem se na start a zaujala startovní pozici. Nádech a výdech vlnu adrenalinu poslali do nejdůležitější části mého těla, mých nohou. Trochu mě při tom pocitu svádělo pokušení vyběhnout ještě před odstartováním, jen abych to ukončila, celé tohle mučení.

„Závodníci, připravte se... pozor ... písk."

Jako s větrem o závod jsem se bezhlavě rozběhla kupředu. Píšťalka splnila to malé přání, jež jsem měla na mysli celou tu dobu. Nevnímala jsem nic jiného než vítr ve vlasech a měkký tartan, po kterém se právě hnalo několik závodnic. Mé oči přeměřily dráhu přede mnou, a tak jsem jen zrychlovala do "cíle". Hop! Jedním dlouhým krokem jsem překonala vzdálenost mého těla od těla mojí parťačky Elišky, jež jsem předávala štafetový kolík a pomalu zvolňovala tempo. Až teď jsem si všimla soupeřek, které za mnou vyklusávaly svůj sprint.

To, jak jsem dopadla, jsem zjistila až poté, co mě můj nejlepší kamarád chytil kolem pasu a zatočil kolem dokola. Během čehož jsem hlasitě vřískala na celé okolí. Okolí nás vesele pozorovalo. Několika lidem to vykouzlilo úsměv na tváři. A o tom přece sportování je, má dělat radost sportovcům i divákům. Sport je radost.

„Byla si naprosto úžasná, Mayo! Nakopala si jim zadky! Všem! jako vždycky!" Jeho nadšení a překrásný úsměv mě dělal ještě šťastnější.

Zasmála jsem se a Marek, kterého bych mohla nazvat svým bratrem, mě položil na zem. Podal mi láhev s vodou a já se s vděčným pohledem napila. Dala jsem si společně s ostatními závodníky výklusové kolečko a běžela se podívat na výsledky.

4x 300m:

Brno- princezny
- Maya Bouřková 1 - 40.23s

- Eliška Záříčková 2 - 40.51s

- Andrea Sličná 3 - 41.85s

- Martina Kupková 4 - 43.00s

Nebyl to můj osobní rekord na této trati, ale i tak to byl slušný čas. S neustávajícím úsměvem jsem si to namířila zpátky k Markovi a mámě, kteří právě o něčem divoce debatovali s nějakou pro mě neznámou dívkou v typickém trenérském úboru. Sportovní tepláky a mikina sladěny ve dvou barvách jejímu tělu pasovaly, jako by se pro ně narodila. Bílé tenisky a vlasy stažené do culíku celou její vizáž trenérky jen podtrhovaly. Nemusel by se snažit ani naprostý primitiv, aby věděl, že se sportem už má něco zažitého.

Všimla si, že Marek se během konverzace s ní moc neusmívá a ohlíží se, nejspíš čeká, kde se vynořím. Moje matka byla v úplně odlišném rozpoložení, protože se usmívala od ucha k uchu a nadšeně poslouchala tu neznámou trenérku, která jí něco s úsměvem povídala. Já tím značně znejistila. Bude vhodné jim do té jejich konverzace vlétnout nebo se radši držet dál od toho, co se tam dělo?

Nakonec jsem tam vlétla v mém stylu. Nikdy jsem nepatřila mezi zdrženlivé jedince, takže počáteční zaražení bylo opravdu jen chvilkové. Skočila jsem Markovi na záda a on se nepatrně pousmál, a udržel mě i sebe po prudkém nárazu do jeho zad. Namísto radosti, že jsem mu neublížila mě naštvalo, že je to takový bručoun, mohl reagovat trochu veseleji. Pousmání? To opravdu nemohl alespoň se zasmát a dopřát mi tak trochu komfortnější příchod? Máma se na mě podívala tak, že jsem okamžitě pochopila, co se teď nehodí. Nehodí se chovat jako Maya.

„Ahoj, mé jméno je Maria a přijela jsem se na tebe podívat. Slyšela jsem o tobě u nás v Anglii, britská běžecká federace o tobě četla už několik chvályhodných článků." Stop! Cože?! „Jsem jedna z trenérů YAT, young athletes team. Chybí nám jedna dívka do dívčího týmu a na poradě jsi byla jedna z kandidátek, a tak mě vyslali, abych tě omrkla. Teď si jsem na 100% jistá, že tě v našem týmu chceme! Avšak to také znamená, že budeš muset do Anglie za námi." Maya ji přeměřila nechápavým pohledem, na což ona hned začala vysvětlovat, jak to myslela. „Budeš muset se přestěhovat k nám do Hastings, kde budeš navštěvovat školu, která spolupracuje s přistěhovalými studenty již několik let. Měla bys tréninky téměř každý den, ale ne každý den se chodí běhat, děláme různé sporty, aby si svaly zvykaly na různou námahu a při běhu byly jakkoliv ohebné a zvládly ten všestranný nápor. Bydlela bys v domě s ostatními běžci včetně trenérů...."

Panebože! Nic jiného jsem v hlavě neměla. Maria se na mě usmívala dokonale bílými zuby a sledovala mé zelené oči jiskřící nadšením. Podívala jsem se na mámu a ta byla také nadšená. Marek byl smutný, nedocházelo mi proč...

× Moodyna ×