×Ahoj, tohle je třetí (kratší část) tohohle příběhu. Snad se vám bude líbit. :)×
...Poslední dny jsem ani já, ani Marek do školy nechodili. Balili jsme a loučili se, postupně „rozbíjeli" všechno, co jsme zažili. Ničilo mě to. Nevím, jestli jsem ho častěji objímala nebo mu říkala, jak moc mi bude chybět. Sliboval mi, že o prázdninách přijede. On s cestováním nemá problémy. Jeho rodiče jsou na tom finančně asi tak, jako ti mí. Peníze máme a máme to, co chceme... Nikolu už neuvidím... Nemyslím do budoucna, ale rozloučili jsme se už ve škole. Nejprve se zlobila, že odjíždím. Teď jí to spíše mrzelo. Máma mě za 20 minut vyhodí na letiště, ale hned na to musí jet pryč. Do odletu u mě bude pouze Marek. Jako vždy... jen my dva...
Přišel ten čas. Do auta jsme naskládali 2 kufry s oblečením, a to jsem vyházela půlku šatníku! Po kufrech tam přibilo 6 krabic jedna s knihami a fotkami, další s makeupem, hřebeny, sponkami, deodoranty, náramky, náhrdelníky, no prostě všechno takové, další s elektronikou (Notebook, sluchátka, a tak), další s trofejemi a plyšáky. Ano, miluji plyšáky! Poslední krabici naplnily potřeby do nové školy. Snad jsem měla všechno, protože boty zaplnily část kufru s oblečením = více vyhozeného oblečení!
Nasedli jsme si do auta. Máma seděla za volantem a Marek mě po chvíli, co jsem fňukala směrem k oknu, nechal lehnout si na jeho hruď. I on měl slzy na krajíčku. Nakonec mě to přemohlo a já nechala pár slz uprchnout. Marek si toho všiml a stíral mi je z tváří, pevně mě obejmul. Máma s někým telefonovala, bavili se o práci. Máma pracuje jako modelka nebo jako moje trenérka. Teď už bude mít volné víkendy, protože nebude jezdit na každé moje závody.
Marek poznal na co myslím a snažil se odlehčit situaci tím, že pustil písničky a začal si potichu zpívat. Já se k němu přidala. Dojeli jsme na letiště a šli odnést všechny zavazadla. Máma mě krátce obejmula, usmála se a vyslovila jedinou větu. „Hlavně nám neudělej ostudu, prcku." Mrzelo mě, že nejsme jako normální matka s dcerou, ale při našem čistě profesionálním vztahu jsem byla ráda, že mě sem vůbec odvezla. Otočila se a od auta mi ještě zamávala a pak nasedla, odjela.
Do odletu jsem měla ještě 30 minut. Marek se rozhodl mi koupit kávu. Já kávu zásadně nepiju, ale on pozná, kdy je čas na změnu. Když odlétám od všech svých kamarádů... Od své školy.... Od všeho, co jsem doposud znala.
Podal mi kávu do dlaní a já ji držela a prohlížela si tu pěnu tančící na kraji papírového kelímku. Marek mě vzal kolem ramen a já se snažila si zapamatovat ten pocit bezpečí, který mi vždy Marek poskytoval. Vždy tu byl pro mě! Tato myšlenka mě trápí od chvíle, kdy jsem si uvědomila, že ho opustím. Do očí se mi začaly zase vlévat slzy. Jedna mi začala téct po tváři a já nechala volný průběh jejímu pádu na moji černou koženou bundu. Marek mě najednou pustil a z kapsy vytáhl malou krabičku. Byla žluto-černá. Ten kluk mě zná opravdu dokonale. Pomyslela jsem si. Podal mi ji. Odložila jsem stále neupitou kávu vedle sebe a přijmula tu záhadnou krabičku. Nejistě jsem se po něm koukla a on se slzami v očích přikývl. Nikdy jsem ho neviděla plakat. Viděla jsem slzy v jeho očích pouze při smíchu nebo při vzteku, i když on je celkem kliďas. Až dnes ráno, a teď jsem ho viděla smutného.
Byla jsem naštvaná na sebe. Je to moje chyba!
Konečně jsem se dostala k tomu, abych otevřela tu dokonalou krabičku. V ní byl náramek, byl černý a k němu bylo připevněné písmenko M. Hned vedle něho druhé M. Marek a Maya...
Po tvářích mi začaly stékat další slzy, až z nich vznikl vodopád. Marek mě obejmul a já se po chvíli odtáhla. Podal mi do rukou moji kávu. Za chvíli se kelímek vyprázdnil a já se podívala na hodinky.
Za 5 minut odlet...
S Markem jsem se loučila déle. Řekli jsme si snad všechno. Poslední větou bylo, „budeš mi chybět, sestřičko."
Vlepil mi poslední pusu na tvář a já se s batohem na zádech konečně vydala k letadlu.
(Maya- outfit, který měla na cestu)
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Přílet do Londýna:
Vystoupila jsem z letadla a snažila se mezi lidmi najít Mariu, protože ona tu na mě měla čekat. Byla tu opravdu hromada cestujících a lidí, co na někoho čekali 3-krát tolik. Konečně jsem ji objevila. Vedle ní stál asi stejně starý kluk jako ona sama. Usmívala se a mávala mi. Šla jsem k ní. Měli u sebe už všechny mé věci.
„Ahoj, já jsem Mason. Maria mi o tobě hodně vyprávěla. Věřím, že se ti v týmu bude líbit. Mimochodem jsem tvým trenérem." Představil se ten neznámý kluk. Byl opravdu pohledný a navíc můj trenér... super!
„O mně už asi všechno víš." Řekla jsem a podala si s ním ruku. Maria mi podala pár papírů a obálku s klíči. Všechno jsem strčila do batohu. Dovedli mě k luxusnímu velkému autu modré barvy. Naložili jsme společně mé věci a celou dobu si povídali o tom, jak budu teď žít, co mě čeká a podobně.
Vystoupila jsem před docela velkou vilou, která nevypadala ani trochu jako studijní dům. Nebyl to studijní dům, ale byla to vila pro studenty. Mnou přejmenováno na studijní dům.
Maria mi vzala kufry a Mason většinu krabic. Já si vzala pouze jednu menší a na zádech měla batoh s cestovní výbavou. Stála jsem jako opařená a zírala na dům, který se přede mnou jevil jako nové bydliště. Maria mě pobídla, abych šla dál.
Vešla jsem do halové místnosti. Šlo poznat, že tu bydlí banda dospívajících trdel. Těšila jsem se, až je poznám! Mason mi v autě řekl, že jsou právě na tréninku, ale stejně nic nedělají, protože tam není ani Mason, který trénuje holky, ani Maria, která trénuje kluky. Najednou otevřela dveře neznámá dívka.
„Jaj! Vy už jste tady!" Vypískla nadšeně. Byla sympatická! Zrzavé vlasy mě dokonale spletené do květinového copu. To je ten, který je stočený tak, že připomíná květinu. Zazářila na mě zelenými kukadly a já se mile usmála. „Já jsem Maya Bouřková." To že umím anglicky plynule, mi s mým přijmením moc nepomáhá.
Neznámá se trochu zašklebila. „Maya co? ... Budu ti říkat Maya Bou." Maya Bou? To je přípustný. „Mimochodem, já jsem Nicola Sound, ale tady mi všichni říkají Soundie." Soundie! Dobře, to si zapamatuji!
Soundie si mě vzala na starost. Vystoupily jsme do horního patra této luxusní budovy. Ukázala přímo před sebe a já viděla na dveřích velký nápis Maya. Hned nad ním Soundie. Na všech dveřích bylo po dvou jménech. Celkem tu bylo 8 dveří a to znamenalo 15 spolubydlících. Teda spíše 17, protože Maria a Mason mají pokoje dole.
Na ten pokoj si asi nikdy nezvyknu. Je tu koupelna! Velké 2 postele, které jsou tak pohodlné, že to ani nejde popsat. Obrovské okno se žlutými závěsy, vlastně tu bylo vše sladěné do žluté a černé. Moje oblíbené barvy. Až teď jsem si všimla, že Soundie má černou sukni a žluté tílko. Tak s ní si asi budeme rozumět. Pomohla mi, se zde zabydlet. Obdivovala počet mých trofejí a medailí. Tvrdila mi, že se za svůj počet stydí, ale já si myslím, že je na tom asi jako já. Čas utíkal jako voda a přišel čas večeře. Teď přišel čas se seznámit!...
