Šílená jízda

41. kapitola (Six)

Zdar lidi! Tady máte kapitolu, kterou jsem psala přesně 19 dní, 7 hodin a 48 minut (na sekundy jsem to nepočítala :D). Omlouvám se, že to tak dlouho trvalo, ale nemohla jsem nic vymyslet... :/

PS.: Má někdo z vás rád příběhy s Poberty? Protože jsem se opět a znovu šíleně zamilovala do Siriuse Blacka a Jamese Pottera :3

No, už přestávám kecat, hezký čtení!!! ;)

„Sugar!

Yes please
won't you come and put it down on me?
I'm right here, 'cause I need
little love and little sympathy...
Yeah, you show me good loving
make it alright
need a little sweetness in my life...
Sugar!
Last week
won't you come and put it down on me?" zpívala jsem společně s Adamem Levine a přitom házela vlasy všude kolem. Prsty mi bubnovaly o volant do rytmu písničky. Nějak jsem si neuvědomovala, že vedle mě sedí Hunter a omylem ho praštila loktem.

„Au!"

„Promiň...," řekla jsem a přitom se smála.

„Víš, měla bys zpívat jenom ve sprše. Nedá se to poslouchat."

„To není pravda! Můj zpěv je dokonalej!" odporovala jsem mu.

Jenom protočil očima a dál se nijak nevyjadřoval. Byli jsme na cestě něco kolem hodiny a tohle byla naše první konverzace. Nebyla jsem nijak nadšená z toho, že jedu zrovna s Hunterem, ale umřít nudou jsem vážně nechtěla.

„Zahrajeme si hru?" zeptala jsem se ho a přitom sledovala cestu před sebou.

„Jakou?"

„Já nevím? Co třeba 10 otázek?"

„Co je to za hru?" Nechápal.

„Každý se zeptá na 10 otázek a ten druhý na ně bude muset popravdě odpovědět," vysvětlila jsem.

„No dobře, ale začni," vybídl mě Hunter.

„Proč nám pomáháš?" vypálila jsem na něj to, co mi vrtalo už delší dobu hlavou.

„Čekal jsem kapku jiný otázky. Spíš víc zábavný..."

„Dělej, zajímá mě to."

„Ani vlastně nevím, nejdřív jsem chtěl naštvat fotra a potom jsem chtěl ještě něco udělat," odpověděl mi.

„Co si chtěl udělat?"

„Tebe," řekl a olízl si rty.

„Huntere!" zúpěla jsem a praštila ho do ramene. Jenom se začal smát.

„To byly dvě otázky," upozornil mě.

„Ptej se ty," pobídla jsem ho.

„Jaká je tvoje oblíbená poloha?" Zvědavě vykulil oči a zpříma na mě koukal. Já nakrčila obočí a na tváři se mi vytvořila zvláštní grimasa.

„Jako vážně? Ty se ptáš na tohle?"

„Jo, zajímá mě to." Vždycky jsem byla ve všem upřímná, ale zrovna na tohle se mi moc odpovídat nechtělo. „Dělej..."

Povzdychla jsem si, a aniž bych se na Huntera podívala, odpověděla jsem: „Asi ve stoje o stěnu nebo lžičky? Nevím, jedno z toho," řekla jsem. Jakmile tahle slova opustila má ústa, cítila jsem, jak se mi tváře začínají zbarvovat do červena. Hunter byl podezřele ticho a tak jsem se na něj podívala. Koukal na mě s otevřenou pusou. „Co je?" zeptala jsem se ho nejistě.