Šílená jízda

51. kapitola (Six)

Jsem tu s další kapitolou!
Příběh nám začíná nabírat obrátky, tak doufám, že se vám ještě neomrzelo čtení :)

Začala jsem se probouzet díky intenzivní bolesti hlavy. Bylo to, jako by mi do hlavy někdo vrážel hřebíky. Víčka jsem měla ztěžklá, a ačkoliv jsem se je snažila ze všech sil otevřít, povedlo se mi to až na třetí pokus. Hodnou chvíli jsem mrkala, abych zahnala mžitky tvořící se mi před očima. Jako by bolest nebyla málo, po chvíli se dostavilo i nesnesitelné pískání v uších. Zatřásla jsem hlavou, ale vůbec to nepomohlo. Spíš jsem to jen zhoršila. Chtěla jsem si rukama promnout spánky, ale něco mi v tom zabránilo.

V tu chvílise mi začaly vybavovat poslední okamžiky, kdy jsem byla ještě při vědomí, které si můj mozek začal přehrávat dokola a dokola. Velké černé auto. Křižovatka. Náraz. Ellin výkřik. Tříštění skla. Tma.

Srdce mi začalo divoce bušit. Postupně mi začalo docházet, že tohle není jen sen. Opravdu se něco takového stalo. Vyděšeně jsem se začala rozhlížet po místnosti ve které jsem se právě nacházela. Byla to prostorná místnost, která připomínala pracovnu. Velký mahagonový stůl dominoval celému pokoji. Za stolem bylo obrovské francouzské okno. Naskytl se mi výhled na rozlehlou zahradu. Čeho jsem si všimla a co mě celkem znepokojilo, byla tma za okny. Jak dlouho jsem byla vlastně mimo? Pár hodin to muselo být... Dál se v pracovně nacházelo pár prosklených skříní s šanony a spoustou knih. Vedly sem dvoje dveře, jedny po mojí pravici, další byly za mnou.

Seděla jsem připoutaná k židli, která byla zřejmě kožená. Snažila jsem se svoje ruce vyprostit z provazů, ovšem bez výsledku. Byly utažené příliš pevně a upřímně po té srážce jsem nebyla úplně v kondici. Podívala jsem se dolů. Oblečení jsem měla na pár místech potrhané a o tom, že bylo dost špinavé se snad ani zmiňovat nemusím... Co mě znepokojilo, byla zaschlá krev. Nemohla jsem se hnout, proto jsem se nemohla podívat na míru mých zranění.

Jediné, co jsem mohla s jistotou říct bylo, že bolest neustávala. Spíš se začala šířit po celém mém těle. Mohla jsem jí vnímat za krkem, v oblasti žeber na levé straně a ta obzvláště nepříjemná se ozývala od mého kotníku. Snažila jsem se jím zakroutit, ale šlo to těžce. Nohy jsem měla také připoutané k židli. Zdá se, že si někdo dal záležet, abych se odsud nepokusila utéct.

Jak jsem tam tak seděla a snažila si vzpomenout na jakékoliv detaily, co by mi napověděly, kde se nacházím, jsem si uvědomila jednu důležitou věc. Ella tady se mnou nebyla! Zaplavil mě strach. Netušila jsem, co se s ní mohlo stát. Jediné, v co jsem doufala je, že žije a je taky někde zavřená. Nevím, jak dlouho jsem tam seděla, ale i přes neutuchající strach, jsem na chvíli usnula. Probudily mě až hlasy vycházející zpoza dveří. Zámek zacvakal a mě se zastavilo srdce. Viděla jsem,  jak klika pomalu klesá dolů a dveře se otevírají.

Dovnitř vešli dva muži. Jeden v obyčejných modrých džínech, béžovém roláku a s kufříkem v ruce. Měl delší světle hnědé vlasy a na očích brýle. Druhý byl celý v černém. Od bot až po tričko s krátkým rukávem jenom samá černá. Byl holohlavý a tvářil se naprosto nezaujatě. Co mě zneklidnilo byla zbraň, co třímal v ruce. Ten první položil kufřík na stůl a otevřel ho. Pozorně jsem oba dva sledovala. Holohlavý přešel za mě. Zatajila jsem dech a čekala, co se bude dít. Ucítila jsem, jak mi povolil pouta na rukou. Ty na nohách mi nesundal. Okamžitě jsem si začala třít zápěstí. Naštěstí byly jen zarudlé a otlačené od provazu.

„Kde to jsem?" Zeptala jsem se opatrně. Nebyla jsem zrovna ve stavu, kdy bych se mohla efektivně bránit v případě, že bych je něčím naštvala. Ani jeden mi neodpověděl. Ten plešatý se postavil ke dveřím, kterými oba přišli. Odfrkla jsem si. Nebyla jsem zrovna v pozici, kdy bych chystala útěk.