Šílená jízda

52. kapitola (Six)

Prudce jsem otevřela oči. Osoba stojící přede mnou mi vyrazila dech. Nevěřícně jsem na něj zírala. Mám snad vidiny? To přece není možné! Hnědé vlasy měl delší, než jsem si pamatovala. Nechal si narůst vousy, které měl nakrátko zastřižené. Všimla jsem si, že měl po rukou a na tváři několik jizev. Zesílil, určitě musel posilovat. Jeho oříškově hnědé oči mě s pobavením pozorovaly. Stál tam jako by se nechumelilo. Užíval si, že mě vykolejil. Stejně jako ta mrcha, co se postavila vedle něj. Znovu jsem ho celého sjela pohledem a snažila se samu sebe přesvědčit, že se mi to nezdá. Opravdu tam stál s tím svým úšklebkem.

„To... Jak je to...? Já. Co?" Nebyla jsem schopná ze sebe dostat jedinou srozumitelnou větu. Mozek mi zkratoval a bradu jsem sbírala ze země. Několikrát jsem zamrkala a zatřepala hlavou, abych se ujistila, že to byla pravda. Přede mnou stál v celé své kráse Jason. Ležérně se opíral o kraj stolu a vychutnával si celou situaci. Několik minut bylo ticho. Pořád se mi nepropojily všechny potřebné mozkové dráhy. S vytřeštěnýma očima jsem na něj civěla a vůbec nechápala, co se tady dělo.

„Musím říct, že jsem nečekal, že tě tak rozhodím," přiznal se. Měl hrubší hlas než posledně. „Ale nebudu lhát, dost si to užívám," řekl a hlasitě se zasmál. Alexis mu mezitím přinesla skotskou v broušeném skle. Jason se napil a vychutnával si každou kapku té jantarové tekutiny.

„Jak ses..." Ne, stále mi chyběla slova. Bylo to jako bych zapomněla mluvit.

„Jak jsem se dostal z basy?" Dokončil mou otázku Jason. Souhlasně jsem přikývla.

Vždyť podle rozsudku jsem ho neměla pár let vidět! Jason si přitáhl židli k té mé. Posadil se naproti mně blíž, než by se mi zamlouvalo. Bohužel jsem nemohla nic dělat. Pořád jsem byla připoutaná. Znovu upil ze své sklenice a zahleděl se mi do očí, jako by hledal odpovědi a nevyřčené otázky. Pak se pustil do vyprávění. Alex někam odešla. V tuhle chvíli jsem jí ovšem nevěnovala žádnou pozornost.

„Víš, strávil jsem kvůli tobě pár týdnů ve vězení. Byly to velmi krušné momenty mého života. Vidíš třeba tady tuhle jizvu?" Ptal se, a přitom ukazoval na své předloktí. Dlouhá zarudlá jizva se mu táhla od zápěstí skoro až po loket. Očima jsem jí hypnotizovala. Přikývla jsem v souhlasu. „Tu mám za to, že jsem se odmítl dělit o kus chleba. A tahle?" Ukázal na svoji tvář. Druhá jizva mu vedla od koutku levého oka k uchu. Nevypadala tak ošklivě jako ta první, přesto to nebyl hezký pohled. „To byl dárek od mého spolubydlícího. Nechtěl jsem mu dát svůj polštář," říkal s klidem a pozoroval přitom mé reakce. „Mám jich mnohem víc. Na zádech, na břiše, několik dalších můžeš pozorovat na mém obličeji. Víš, Six, vězení pro někoho tak mladého jako já není zrovna procházka růžovou zahradou. Neměl jsem tam žádný respekt. Každý si se mnou dělal, co chtěl. Několikrát jsem pomyslel na sebevraždu, ale nikdy jsem to neudělal a víš proč?" Ptal se dál, a přitom se svým obličejem přiblížil nebezpečně blízko tomu mému.

Cítila jsem jeho osobitou vůni. Mohla slyšet každý jeho nádech. Těkal očima po mém obličeji, až se mi nakonec dlouze zadíval do očí. Ty jeho byly plné nenávisti a zloby. Celá jsem se pod jeho pohledem rozklepala. Tohle nemohlo skončit dobře.

„Při životě mě držela myšlenka, že za to zaplatíš. Za to cos mi ty a tvoje rodina provedla. Každou noc jsem si opakoval tvoje jméno s myšlenou, že se dočkám odplaty. Proklínal jsem tě," zasyčel mi do obličeje. „A pak jednoho krásného dne se objevil někdo, koho bych ani v nejmenším nečekal. Řekl mi, že má plán, jak se vás zbavit a že potřebuje někoho, kdo tě dobře zná, Six. Kdo zná tvoje návyky, kdo ví, jak přemýšlíš. Bez rozmýšlení jsem na jeho nabídku kývnul. Neměl jsem co ztratit. Rodina se ke mně otočila zády, neměl jsem žádné přátele," šeptal, ale já jsem slyšela každé jeho slovo.