Šílená jízda

48 . kapitola (Hunter)

Uviděl jsem jí. Stála naproti mně. Na sobě měla oblečení na běhání a kalhoty od písku. Koukala na mě zlomeně a já v tu chvíli nechtěl nic víc, jen jí vzít do náruče a šeptat, že všechno bude dobré. Ovšem moc dobře jsem si uvědomoval, že nic z toho mě nenechá udělat, protože jsem všechno posral... Zatracenej úkol! Čert mi to byl dlužnej.

Chvíli jsem na sebe zírali a pak se Six prudce pohnula směrem ke mně. Cuknul jsem sebou, protože takovou rychlost jsem od ní nečekal. Nevěděl jsem, co chce udělat a popravdě, bál jsem se její reakce. Jak se ukázalo o chvíli později oprávněně. Jakmile byla u mě tak blízko, že jsem cítil její dech na tvářích, zadívala se mi do očí. Nedokázal jsem z nich nic vyčíst ani z výrazu její obličeje.

„Six..." promluvil jsem, ale víc jsem nestihl. Dostal jsem tak silnou facku, že kdybychom nestáli metr od zdi, dostal bych z druhé strany právě od ní. Hlava se mi otočila na stranu. Věděl jsem, že jsem si to zasloužil. Ale sakra, něco ve mně se naštvalo. Vždyť to byl už od začátku můj úkol, tak proč mě za to teď viní? „Six," zkusil jsem na ní promluvit znovu, zase bez úspěchu. Na tváři mi opět přistála její dlaň. Trefila se snad do stejného místa jako předtím. Pálilo to jako čert. Promnul jsem si bolavé místo bříšky prstů a konečně se podíval jejím směrem. Kdybych nevěděl své, vzal bych nohy na ramena a utekl pěkně daleko. Tvářila se jako sama bohyně smrti. Takhle naštvanou jsem jí ještě nikdy neměl možnost vidět.

„Ty. Seš. Prostě. Zasranej. Hajzl," procedila skrz zuby každé slovo, a přitom se mi upřeně dívala do očí. Mohl jsem cítit její odpor vůči mé osobě. To mě namíchlo. Zvedl jsem obočí a nechápavě se na ní podíval.

„Prosím?" Zeptal jsem se udiveně.

„Seš ten největší arogantní parchant jakýho jsem, kdy potkala," odpověděla příkře a bez jediného mrknutí.

Pořád jsme udržovali oční kontakt. V jejích očích jsem mohl vidět tak velkou zlobu, až jsem se divil, kde se to v ní vzalo. Ale zahlédl jsem tam taky něco jiného. Opovržení. Tak to teda ne, takhle se ke mně chovat nebude. Jednou mě do toho navrtala, tak ať si teď trhne nohou.

„Já?" Zasmál jsem se tím nejvíc ironickým smíchem, co jsem dokázal. „Já že jsem arogantní parchant? Vážně, Six? Nic víc mi říct nechceš?" Zeptal jsem se s velkou dávkou sarkasmu v hlase. „Nechápu, proč ti to tak moc vadí, hmm? Vždyť mezi námi o nic nejde. Nechceš mě, několikrát si to dala velmi důrazně najevo, tak proč ti tak vadí, že jsem se vyspal s Alexis?" Odmlčel jsem se a důkladně pozoroval její obličej. Nehnula ani brvou, tak jsem pokračoval. „Už od začátku si věděla, co se stane. Byl to můj úkol. Mohla jsi protestovat už na začátku, když se to všechno řešilo a připravoval se každej krok týhle zkurvený akce. Jenže ty si mlčela. Neřeklas ani slovo a teď je na to pozdě," mluvil jsem dál a s každým slovem jsem zvyšoval hlasitost.

Ta holka přede mnou mě dokázala vytočit jako nikdo, a právě se jí to povedlo opravdu bravurně. Bylo mi úplně u prdele, jestli nás uslyší všichni v tomhle baráku. Víc jsem se o to nezajímal. Jen jsem chtěl Six říct, co jsem měl na jazyku.

„Víš, docela by mě zajímalo, za co jsem si zasloužil ty dvě facky, když podle tvých slov jsem jen hajzl. Nic ke mně necítíš, nemám povinnost se ti plazit u nohou. Můžu si dělat, co chci. Jít kam chci. Dotýkat se koho chci. Spát s kým se mi zamane," řekl jsem a pořád se díval do těch jejích velkých modrých očí. Víc jsem neviděl tu zuřivost, spíš jen apatii. Věděl jsem, že bych měl přestat mluvit, ale já ty slova nemohl zastavit. „Řekni mi, když jsem se jí dotýkal, přestavovala sis sebe? Představovala sis jak do tebe přirážím mezitím, co bys měla nohy daleko od sebe? Přála sis, abych se dotýkal tebe místo ní a tys mohla vzdychat tak hlasitě, že by to slyšelo celý město?" Ptal jsem se jí a přiblížil tvář k té její.