Šílená jízda

32. kapitola (Six)

Tak tady máte další kapitolu! Chtěla jsem jí přidat už včera, ale nějak jsem to nestihla. Ani byste nevěřili, že se mi splnilo moje dlouhodobý přání! Konečně... Lidičky já jsem tak šťastná! Abych vám to objasnila... Nechala jsem si udělat tetování na levou lopatku (viz média).

No přestávám kecat! :D Užijte si čtení... ;)

Probudilo mě bodání do boku. Lenivě jsem se překulila na druhou stranu a něco nesrozumitelně zamrmlala. Bolest nepřestávala. Spíš sílila. Zprudka jsem otevřela oči. Okamžitě mě do nich uhodilo ranní slunce. Přivřela jsem je a chvíli si zvykala na tu přemíru světla. Potom jsem se otočila a hledala původ té nepříjemné bolesti. Nemusela jsem hledat dlouho. Přede mnou stál Jack. Škodolibě se křenil a v ruce držel nějakou tyčku.

„Co tady děláš?" Zeptala jsem se ho otráveně.

„Máma říká, že tě mám vzbudit," odpověděl s nezájmem.

Zavrčela jsem, ale neměla jsem se k odchodu z mé vyhřáté postýlky. „Nech mě na pokoji, Jacku! Jdi otravovat někoho jinýho," špitla jsem.

„No, jak myslíš..."

Potom jsem uslyšela bouchnutí dveří. Pokojem se neslo krásné ticho. Pomalu jsem se opět propadala do říše snů, když v tom mi něco zatroubilo u ucha. Leknutím jsem vyskočila na nohy. Divoce jsem kolem sebe máchala rukama. Srdce mi bilo jako splašené. Můj pohled padl na to satanovo dítě. Stál tam. V ruce držel trumpetu. Přimhouřila jsem oči.

„Máma říkala, že tě mám vzbudit jakkoliv. Mimochodem, je snídaně," řekl a odešel.

Povzdychla jsem si a protřela si oči. Nehodlala jsem ho honit po celým bytě jako posledně. Stejně bych to zase odnesla já a to jsem neměla za potřebí. Zívla jsem a šla k oknu. Otevřela jsem ho. Proud čerstvého vzduchu proudil dovnitř a já se zhluboka nadechla. Ustlala jsem postel a chvíli se mazlila se Seven. Ta po chvíli odběhla a vyskočila z okna. Zavrtěla jsem hlavou a vydala se do koupelny, kde proběhla každodenní ranní hygiena. Hodila jsem na sebe to první, co jsem našla a šla dolů. Všichni seděli u stolu v jídelně.

„Brý ráno," pozdravila jsem je.

„Dobrý ráno, Six," řekl táta.

Jack se na mě šklebil a já měla chuť mu ten úšklebek vymlátit z xichtu.

„Nejsi ranní ptáče. Zřejmě to máš po tatínkovi," prohodila mamka a já protočila očima.

„Jak to myslíš?" Zeptal se táta nechápavě.

„Vždyť jste oba dva stejní! Ani jeden z vás by nevstal, kdyby vás nikdo nevzbudil. Místo snídaně byste přišli až na oběd," řekla a dala na stůl jídlo.

„Copak ty si nepamatuješ, jak jsem vstával, abych s tebou strávil další vášnivej den?" Opáčil táta s úšklebkem.

Vykulila jsem oči.

„Fůj! Jste nechutný!" Zaúpěl Jack.

Všichni jsme se začali smát.

„No, dost bylo řečí. Snězte tu snídani. A Jacku, dokud to nesníš, nehneš se od stolu," rozkázala máma a nám nezbylo nic jiného, než jí poslechnout. „V kolik hodin jdeš na tu večeři, Six?" Zeptal se táta, právě když jsem přežvykovala poslední sousto.

„Hunter pro mě přijede v šest."

„Tak se nezapomeň připravit," ozvala se máma.