Šílená jízda

25. kapitola (Six+Hunter)

Takže tady máte další... ;) Omlouvám se, že jsem nepřidala kapitolu hned, jak jsme se vrátili od babičky, ale přijeli jsme kolem 22:00 a to už jsem neměla ani pomyšlení na psaní (pouze na mojí postel :D) A včera jsem nic nepřidala, protože jsem byla tak unavená a rozlámaná ze soustředění, že to prostě nešlo :/ :D

Teď jedna DŮLEŽITÁ OTÁZKA, PROSÍM PŘEČÍST A NAPSAT DO KOMENTÁŘŮ VÁŠ NÁZOR!

Už jsem u mnoha příběhl viděla tzv.: "ask character" (pro ty kdo nevědí o co jde... Je to ask na postavy z příběhu. Vy napíšete otázku a já napíšu odpověď z pohledu osoby, které se ptáte). Pokud byste tenhle ask chtěli, napiště mi vaše názory do komentářů, ať vím, jestli je to dobrý nápad nebo ne...

Toť vše a hezké počtení!

Pohled Six:

Bolest. To bylo to první, co jsem cítila, když jsem se začala probírat. Hlava mi třeštila tak, jako by se mi do ní zabodávalo desetitisíce jehliček, které se vám postupně zabodávají pod kůži. Ztěžka jsem polkla. Měla jsem v puse sucho. Potřebovala jsem se napít. Potom jsem otevřela oči. Okamžitě mě do očí uhodilo ostré bílé světlo. Musela jsem několikrát zamrkat, abych si přivykla. Do nosu mě uhodil silný zápach dezinfekce. Nemohla jsem se pohnout. Byla jsem jako paralyzovaná a moje svaly byly ochablé. Rozhlédla jsem se po místnosti. Bílé zdi, bílá postel, bílé povlečení. Na sobě jsem měla bílou košili. Všechno až na okno bylo v bílé barvě. Nevěděla jsem, kde jsem, co se stalo a proč tu jsem. Otočila jsem hlavu na levou stranu. Uviděla jsem dveře. Jak jinak než bílé. A potom jsem se podívala vedle sebe. Seděl tam jakýsi chlapec. Měl hnědé vlasy, ostře řezané rysy a byl plný modřin, škrábanců a pravou ruku měl ve fáči.

„Halo?" Špitla jsem potichu.

Ten chlapec to ale slyšel a otevřel oči. „Six!" Vykřikl nadšeně a okamžitě mě objal. Byla jsem zmatená. Nevěděla jsem, kdo to je.

„Ehm... Kdo jsi?" Zeptala jsem se. „A kde to jsem?" Položila jsem mu další otázku.

Odtáhl se ode mě a zastrčil mi pramínek vlasů za ucho. „Doktor říkal, že ti bude chvíli trvat, než si vzpomeneš. Jsi v nemocnici Six. A já jsem Hunter."

„Hunter?" V hlavě mi začaly šrotovat kolečka. Bylo to, jako bych měla myšlenky a vzpomínky v mlze. „Proč jsem v nemocnici?"

„Ani tohle si nepamatuješ?"

Záporně jsem zakroutila hlavou.

„Může za to Jason," řekl z hořkostí v hlase. Jason... To jméno jsem si v hlavě opakovala pořád a pořád dokola opakovala a potom to přišlo. Všechny vzpomínky. Bylo to jako na horské dráze. Poslední, na co jsem si vzpomněla, bylo, jak mi Jason něco píchnul.

„Huntere co se stalo?" Zeptala jsem se ho se slzami v očích. Znovu mě objal a začal mě hladit po zádech. „Kde jsou naši?"

„Tvůj táta má teď plno práce s tím, aby dostal Jasona do basy a tvoje máma? Ta u tebe byla každou noc i den od doby, co seš tady. Vůbec nespala, tak jsem jí poslal domů s tím, že kdyby něco, dám jí vědět."

„A Ella?"

„Ta probrečela snad celou noc a chodí sem za tebou."

„Jak dlouho tady už jsem?"

„Dneska to bude třetí den."

Pohled Huntera:

Bylo mi na nic, když mě nepoznala, ale doktor říkal, že s největší pravděpodobností se to stane. Ale prý je to jen chvilkové. Začala se mě vyptávat, a když jsem zmínil jméno toho hajzla, tak si na všechno vzpomenula. Nebo aspoň to tak vypadalo. Potom jsem ještě zavolal její mámě, která řekla, že co nejdřív přijede.