Šílená jízda

24. kapitola (Six)

Takže, tady je další slibovaná kapitola. Doufám, že se zase bude líbit ;)

Jinak trošku ponurejší zpráva je, že zítra jedeme k babičce a ta nemá Wi-Fi ani ntb, takže zítra asi nic nepřidám :/ Tak jenom takový malý info. A na mobilu to psát nebudu, protože by to bylo plný chyb a trvalo by mi to strašně dlouho...

Pak jsem se chtěla zeptat (už zase :D )... Kouká někdo z vás na Star Wars? A viděli jste už někdo ten novej díl? Vím, jsem s tímhle už asi otravná, ale mě by to zajímalo, protože u mě to teď frčí :D Jsem velkej fanda tady těch fantasy a sci-fi (to dokazuje i můj druhý příběh - už dokončený - Spasitelka temnoty...). Úplně jsem se zamilovala do Anakina Skywalkera (velká škoda, že už je ve filmu, tak 60 let po smrti). No už přestávám žvanit, jinak by to bylo na dlouho... :D

Hezký počtení...!

Klepaly se mi ruce, když jsem Hunterovi psala tu zprávu. V duchu jsem si nadávala za to, že nemám jeho číslo, protože potom by bylo všechno rychlejší. Doufala jsem, že si to co nejdřív přečte, protože jestli ne, tak jsem v prdeli. Bála jsem se.

Jason na mě čekal po škole a začal mi vyhrožovat. Nebrala jsem to vážně. Teda až do okamžiku, kdy vytáhnul lepenku a nějakou injekční stříkačku a chtěl mi s ní zalepit pusu a asi i omráčit. Naštěstí se mi podařilo utéct. Naneštěstí on běžel za mnou. Jen tak, tak jsem mu stihla zabouchnout dveře před nosem našeho domu. Ale jsem si jistá, že mu nepotrvá dlouho a dostane se sem.

Myslela jsem, že brzo přijdou naši, ale jakmile jsem zděšeně utekla do kuchyně, našla jsem na stole vzkaz, ve kterém stálo, že odjeli na nějakou konferenci a přijedou až zítra. Jack měl teď trénink s fotbalem, takže jsem byla osudu vydaná na milost a nemilost. Jedinej, kdo by mi mohl v tu chvíli pomoct, byl Hunter. Jenom jsme se modlila k bohu, aby si tu zprávu přečetl dřív, než se něco stane.

Byla jsem pořád v kuchyni, když v tom jsem uslyšela ránu a následné kroky. Věděla jsem, že se Jason dostal k nám do baráku. Ovládl mě strach. Moje nohy byly jako z želé a já nebyla schopná jediného kroku. Ruce se mi klepaly, ale přesto jsem si vzala nůž. Jeho rukojeť jsem svírala až moc křečovitě. Sedla jsem si za kuchyňskou linku a doufala, že mě tady nenajde.

„Kde seš ty jedna mrcho?!" Zařval Jason do domu.

Přikryla jsem si pusu dlaní, aby ze mě nevycházely vzlyky.

„Až tě najdu...," řekl výhružně. „Bude to tvůj konec, kočičko."

Podle kroků jsem poznala, že prošel obývák a jde nahoru do patra. To byla moje šance na útěk. Pomalu jsem vykoukla ze svého úkrytu. Jasona jsem nikde neviděla. Jenže zároveň panovalo strašné ticho. Kdybych teď upustila jehlu, slyšela bych, kdyby dopadla na zem. To ticho bylo horší než hluk. V ruce jsem stále svírala nůž, když jsem vykročila směrem ke dveřím. Byla jsem vystrašená k smrti. Kdo by taky nebyl? Našlapovala jsem tak potichu, jak to jenom šlo. Když jsem došla do chodby, která vedla k venkovním dveřím, ke kterým jsem se chtěla za každou cenu dostat, bylo pozdě.

„Kam pak si myslíš, že jdeš?" Zeptal se mě laskavě.

Pomalu jsem se otočila. Stál tam. Ležérně se opíral o zeď. Propaloval mě pohledem. Ani jsem nemrkla. Rozklepaly se mi kolena.

„Víš, co tě teď čeká?" Zeptal se slizce.

„N-ne," vykoktala jsem. Tak moc se mi třásl hlas.

„Pomsta, miláčku. Pomsta za to, že jsi mě odkopla. Kvůli tobě jsem dostal přes hubu. A já si to nenechám líbit. Pomsta bude sladká...," zašeptal tak ledově klidně, že mi přeběhl mráz po zádech a naskákala husina. Začal se ke mně přibližovat. Jako lev, který se chystá zaútočit na svojí kořist. Já byla ta kořist. Srdce mi divoce bušilo. Myslela jsem, že mi vyletí z hrudi. Zvedla jsem před sebe roztřesenýma rukama nůž. Jason se začal smát.

„Myslíš, že mě tohle zastaví?" Ptal se. Přikývla jsem. „To se ale hodně pleteš zlatíčko. Nic a nikdo ti teď nepomůže...," řekl a byl čím dál tím blíž.

Já začala couvat. Musela jsem se dostat ke dveřím. Nebyly dál než deset metrů.

„Kde je tvůj kasanova?" Zeptal se jízlivě. „Ještě pořád se nesebral z toho, že dostal přes hubu?" Vyptával se dál.

Najednou jsem do něčeho narazila. Byly to dveře! Moje spása. Jednou rukou jsem zašátrala za sebou a nahmatala kliku.

„Nikdy se mě už nedotkneš!" Procedila jsem skrz zuby.

„To si jenom myslíš lásko..."

Otevřela jsem dveře a vyběhla ven. To byla chyba. Zásadní. Jason využil toho, že jsem k němu byla zády a chytil mě za zápěstí. Trhnutím mě přitáhl k sobě. Jeho stisk byl silný. Bolelo to. Přitáhl mě dovnitř a zavřel za námi dveře. Druhou rukou mi vytrhl nůž z ruky a odhodil ho někam pryč. Škubala jsem sebou, ale nebylo mi to nic platné. Měl oproti mě obrovskou sílu.

„Kurva už přestaň," křiknul na mě a vlepil mi facku.

Zaštípalo to. Do očí mi vyhrkly slzy. Nenávistně jsem se mu podívala do očí. On se usmíval. Jako ďábel. Zle, slizce, zákeřně.

„Prosím, pusť mě," prosila jsem.

„Kdepak moje milá, sladká Six."

Svým tělem mě přišpendlil ke zdi. Odněkud vytáhl tu lepenku.

„Ne, prosím ne! Jasone!" Křičela jsem zoufale.

Potom jsem udělala poslední věc, co jsem mohla. Zvedla jsem koleno a nakopla ho do koulí. Jeho stisk těla povolil. Ovšem svalil se na tu stranu, kde byly dveře, takže jsem nemohla utéct. Rozběhla jsem se teda na druhou stranu. V tom mě chytil za kotník a škubl. Dala jsem ruce před sebe, ale už jsem byla na zemi.

„Ty děvko jedna malá!" Křičel.

Zvednul se a sednul si na mě. Ruce mi dal podél těla, takže na nich seděl taky. Nemohla jsem se hýbat. Znovu vytáhl tu lepenku.

„Jasone...," šeptala jsem.

Z očí mi ž tekly slzy proudem.

„Drž hubu!"

Vlepil mi další facku. A potom další. Každou z jedné strany. Štípalo to.

„Přestaň brečet! Chováš se jak malá holka!"

Když jsem nepřestávala propleskal mě znovu. Tváře jsem měla v jednom ohni. Potom použil lepenku a zalepil mi pusu. Osvobodil mi ruce zpod jeho těla a ty potom svázal taky k sobě. Na nohách mi pořád seděl, takže jsem byla bezmocná.

„Tak sladká...," špitl a pohladil mě po tváři.

Cukla jsem sebou. Hnusil se mi. Mumlala jsem na něj, ať toho nechá, ale nebylo mi to platné. Potom vytáhl tu injekční stříkačku. Vykulila jsem oči.

„Bojíš se? To bys měla," promluvil.

Píchnul mi tu věc do ruky. Potom ze mě slezl. Nejdřív se nic nedělo, ale potom... Měla jsem pocit, že se se mnou celá místnost točí. Jeho hlas jsem slyšela z dálky. Zrak se mi rozostřoval. Cítila jsem jeho ruce, jak mě zvedají ze země. Pak jsem pod sebou ucítila něco měkkého. Nevěděla jsem co, protože jsem nemohla myslet. Cítila jsem pouze to, jak mi sundává oblečení. Potom jsem zavřela oči. A to bylo to poslední, co si pamatuju...