Touha nepřátel

11. Náhlý zvrat okolností

Halibel pootevřela oči a viděla všude okolo sebe jen temnotu. Vypadalo to jako nekonečný prostor, který byl určen pouze pro její přítomnost.

"Tak takhle to je, kdy se duše zatratí?" projelo ji hlavu a pořádně se rozhlédla, ale vše bylo zahlceno černým odstínem.

Tiše povzdechla. Nohy se ji podlomili, tak aby si mohla sednout. Tvář měla stále neutrální ale pak ji stekla jedna slza.

"Tohle nesmí být konec, takhle to přeci nemůže skončit!" vykřikla náhle do temnoty a začala plakat. Netušila ani, že tohle ještě dokáže. Už kdysi sama sobě slíbila, že neuroní jedinou slzu, ale nešlo to zastavit. Chvilku na to si lehla a cítila, jak se cítí být sama jak ještě nikdy ve svém podělaném životě. Netušila, jak dlouho tam takhle ležela, ale najednou uviděla jak se v dáli objevilo světlo ze kterého slyšela několik hlasů. První dva byli klidně a patřili ženám, ale zbytek byl chaotický, jakoby se stalo něco strašného.

Neváhala ani minutu. Cítila, že to může být šance jak se dostat s tohohle proklatého místa. Rychle se rozběhla k světlu, které se začalo zvětšovat až ji to náhle pohltilo a musela zavřít oči aby neoslepla.

Když se snažila znovu oči otevřít, tak její víčka ztěžkla, ale nakonec se ji to podařilo. Slyšela pípání strojů a když svůj zrak zaostřila, tak spatřila kapitánku Unohanu, jak se nad ní sklání a usmívá se. "Vítejte zpět" řekla mile a přívětivě.

"Jsem zpět? Kde je, ale Toshiro? Proč ležím zde?" Měla několik otázek na které si, ale sama odpovědět nemohla. Po několika minutách ji došlo, že má na ústech dýchací masku, která ji umožňuje dýchat a její tělo je celé dolámané, ale z nejhoršího byla venku. Pohledem tak spočinula na kapitánce Unohaně, která vypadala už vyčerpaně. Tušila, že se muselo stát něco strašného a ona nebyla jediná kterou léčila.

"J...". Zděsila se. Její hlas, jakoby ani žádný neměla. 

"To nic tvé tělo je unavené potřebuješ odpočinek vidím to, tak že do dalšího dne už budeš v pořádku mluvit" Vysvětlila Retsu, když viděla její paniku v očích.

Halibel chvilku trvalo zpracovat to, co slyšela, ale nakonec se uklidnila a pokusila se jen odpočívat a na vypnout své myšlení. Jen tak ležet a nechat své tělo, aby se hojilo, ale náhle uslyšela kroky a zrakem zabloudila ke dveřím, kde stál on. Byla trochu zděšená, jelikož měl pravou ruku zavázanou a v šátku. 

Retsu se zvedla a kývla na Toshira. "Nechám vás tu o samotě, ale dávejte pozor její tělo a celá její duše je moc křehká" poznamenala a s těmi slovy opustila místnost.

Toshiro zabral její pozici a pohledem přejel po těle Halibel a poté zrak sklonil k zemi. 

Sledovala jeho smutný výraz. Obě ruce měla obvázané obvazem díky tomu, že ji okovy sedřeli kůži až do masa, ale pravou ruku bolestně zvedla a nahmatala jeho zdravou a jemně mu stiskla dlaň.

Zvedl tvář a podíval se na ni lehce zaskočeně. Usmívala se. Přišel sice na poslední chvíli a nechal ji dlouho trpět, ale za to nemohl. Byla šťastná, že ji vůbec někdo zachránil. 

"Omlouvám se" šeptl náhle. "Neměl jsem tě nechávat samotnou a k tomu, co jsi mi řekla...." odmlčel se. ".....už někoho mám".

Když to uslyšela cítila, jak ji tělem projela neviditelná kudla a zasáhla přímo srdce, ale jen se lehce zachichotala a pustila jeho ruku a sepnula pěst a dala palec na horu, aby tím naznačila, že je to v pořádku. 

Šlo na něm poznat, že takovou reakci nečekal a nakonec se na jeho tváři také objevil úsměv. Obdivoval její klidnost. Být na jejím místě, tak by se rozhodně, takhle nezachoval. 

Prudce sebou cukla, když do místnosti vběhla menší žena, která měla na hlavě copek a nebyla zrovna tichá. "Shiro-chan!" vyhrkla a prudce objala Toshira okolo krku.

Halibel zatnula zuby, když ji po těle přejela menší vlna bolesti z cuknutí, ale po chvilce to ustálo a koukla se na novou dívku v místnosti. Došlo ji, že je to ta, která získala jeho srdce, jako první.

"Hinamori nesmíš tolik křičet a neříkej mi tak" řekl naštvaně a pak se zvedl. 

Dívka až teprve teď zaregistrovala Halibel a podívala se na její tělo. "To je královna hueca munda o které jsi tak básnil?" zeptala se, ale odpovědi se nedočkala.

"Mlčí?! Proč? To se za mě i stydí?" Najednou si přála být znovu v temném prostoru, kde by určitě už nebrečela, jelikož právě ztratila poslední důvod který  ji držel při životě. 

Prudce chytla hadičky, které ji umožnili ještě být při vědomí a jedním tahem je vytrhla.

"Halibel!" křikl náhle a přístroje začali hlasitě pípat. 

Hinamori zaběhla pro kapitánku Unohanu, která se tam bleskovým krokem objevila a hned na to zapojila přístroje zpět. Pohledem spočinula na Toshirovi a Hinamori. "Zdá se mi kapitáne Hitsugayo, že jste mě špatně slyšel a já se nerada opakuji, takže pokud nehodláte ctít mé požadavky, tak okamžitě odejděte" řekla klidným tonem, ale z její tváře šla rozeznat chladnost a naštvanost. 

Jen kývl. Byl si vědom chyby, kterou právě učinil a tak vzal Hinamori za ruku a rychlím krokem odešli.

Halibel se zhluboka nadechla a cítila jak ji kapitánka svázala ruce řemeny. Chápala proč tohle dělá a byla ji za to i vděčná, jelikož měla sto chutí se náhle zabít. Tolik bojovala o svůj život a teď jsi přála jenom smrt. Byl to neuvěřitelně rychlí zvrat události, které okamžitě ovlivnily její pohled na svět.

Pomalu uplynul měsíc a Halibel se zotavila, ale na zádech a pravé ruce ji zůstali jizvy. Kapitánka Unohana se nabídla, že ji jizev zbaví, ale zdvořile odmítla se slovy. "Tyhle jizvy jsou moji vzpomínkou".

Jizva na zádech ji připomínala, jak slabá už nikdy nesmí být a jizva na ruce byla z hadičky, kterou jsi vytrhla. Nechala si ji proto, aby se už nikdy nezamilovala.

Tiše seděla v 11. divizi ke které se připojila. Nechtěla již dále vládnout Hueca Mundu přenechala to Grimmjowovi a Nelliel, kterým v tomhle plně důvěřovala. Navíc v 11 divizi byla větší šance na úmrtí než kdekoliv jinde. S Toshirem se zatím ani jednou nestřetla bylo to hlavně díky tomu, že brala jakoukoliv misi, která ji byla nabídnuta mimo Soul societ.

"Halibel" ozval se za ní hrubý hlas jejího kapitána.

"Ano?" zeptala se tiše a zvedla se.

"Usoudil jsem, že jsi nejvýkonnější a teď jsi neustále pracovala a proto půjdeš se mnou a pod-kapitánem na dovolenou. Všichni kapitáni mají týden volna a mohou vzít dva shinigami ze své divize. Takže jsi běž sbalit věci jdeme do světa lidí" řekl a když viděl, že chtěla otevřít ústa na protest, tak ji zarazil. "Je to rozkaz!". Odvrátil se k odchodu, když náhle z kapsy vytáhl pilulku.

"Málem bych zapomněl" hodil jí to.

"Tohle si dáš před odjezdem jsou to gigaie budou to tu hlídat za nás než se vrátíme".

Jen kývla a šla se bez dalších okolností chystat. Neměla toho moc na balení, takže ji bohatě vystačila taška.

Pokračování příště: