Touha nepřátel

19. Konec

Usmívala se a po tváři ji stékali slzy, když vytáhla své zanpakuto a to se zlomilo. Chvilku se udržela ještě na nohou a několika kroky došla přímo k Toshirovi. Z úst ji vytekl pramínek krve a zakrvácenou rukou ho pohladila po tváři kde mu nechala šmouhy. "O....Omlouvám se" vykoktala šeptem a její tělo začalo padat k zemi.

Probral se z šoku a prudce ji uchopil do náruče. "Tohle ne....tohle..." prudce položil ruku na její ránu a chtěl ji začít hojit, ale ucítil jak mu ji vzala do své a přes slzy se na něj usmívala.

"Už ne" šeptla a položila si hlavu na jeho hrud a sledovala západ slunce. Cítila, jak se celý chvěl, ale jen si začala broukat písničku, kterou ji naučila kdysi matka. Vraceli se ji všechny vzpomínky z dob, kdy byla smrtelník. 

"Takhle to přeci nesmí skončit!" křikl a díval se na ni. Všichni kapitáni, kteří se už vzchopili, tak udělali okolo nich kruh.

"Ba naopak.....takhle to skočit má" zašeptala a vykuckala krev, která pošpinila jeho kimono. 

"Ukázal....ukázal jsi mi, že je možní žít nádherný život, ale já sem nepatřím" oči se ji leskly a tělo ji čím dál více ochabovalo. 

"Patříš sem sakra! Neopouštěj mě!" vyjekl a položil ji na zem a viděl jak se okolo jejího těla tvořila kaluž krve.

Naposledy se koukla na jeho tvář a usmívala se, tak moc mu toužila říct, že ho miluje. Její oči se ale zavřeli a její tělo celé ochablo. Jediné co slyšela před její úplnou temnotou byl křik jejího jména, který se vzdaloval. 

Toshiro si natiskl její bezvládné tělo na své a hlasitě brečel. Všichni kapitáni sklopili hlavy k zemi.

Na další den byl pohřeb. Všichni oblečeni ve smuteční černé a za doprovodu deště uložili její urnu do rukou Toshira, který se koukl vděčně na všechny. Do hor se vydal ale jen on, Grommjow, Nel a Hinamori. 

Jakmile se dostali na samý vrchol, kde byli všude jen louky a krásná příroda, tak si klekl a urnu otevřel. Zhluboka se nadechl a po tváři mu stekli slzy. Hinamori mu položila ruku na rameno, aby dala najevo svůj soucit. 

"Tady ji bude nejlépe" šeptl a jakmile kolem nich zavál silný vítr tak popel vysypal. Grimmjow a Nel jen vše tiše sledovali. 

"Konečně volná bez žádných nepřátel, jak sis vždy přála". Na chvilku zavzpomínal na všechny ty časy, co spolu prožili. Vzpomněl si i na její úsměv a smích. Po tváři mu stékali slzy, ale tvářil se šťastně, jelikož věděl, že už ji nikdy nikdo neublíží a bude navždy volná. Navíc svoji smrt si určila ona. Uplynulo několik let, ale každý rok chodil Toshiro na vrch hor, kde uložil květiny. Nikdy na ni nezapomněl. 

Konec