Po prázdných dnech, strávených jen myšlenkami na tebe, jsem přišel na to, kdo jsi.
Jsi drásající smutek v mých nočních můrách. Jsi stín, doprovázející mě v nekonečné temnotě.
Vzpomínáš si na tu noc, kdy jsme leželi pod hvězdnou oblohou na staré, chl...
Všichni jsme se vydali do města a hledali nějakou restauraci, kde bychom se mohli najíst. Můj pohled se ale neustále upíral na Luhana, který byl zavěšený na Sehunovi. Bavili se, smáli se, dotýkali se. Proč by mi to mělo vadit? Byl jsem naštvaný sám na sebe. "Co je?" zeptal se aktivně Suho a uhodil mě do ramena. Chytl jsem se za bolavé místo a zamračil se na něj. "Já chci BubbleTea!" vykřikl znenadání Sehun, opírající se o sklo výlohy. "Lu, prosím!" hodil po Luhanovi zoufalý pohled. "Někdy se chováš jak dítě, Sehunnie." zasmál se Luhan. "Děti jsou naše budoucnost." odpověděl Sehun a táhl Luhana sebou do obchodu.
"Měl bych jít za Chanym." vydal jsem ze sebe najednou. Suho na mě vrhl překvapený pohled, který se během vteřiny proměnil v souhlasné pokývnutí. Objal jsem ho a zamířil k Chanymu. Nemohl jsem přestat přemýšlet, sám jsem nevěděl, proč jsem se tak rozhodl. Bylo to jen kvůli tomu, že jsem se dál nechtěl dívat na ty dva? Chtěl jsem se jen dostat pryč?
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Zazvonil jsem nervózně na zvonek a čekal, zdálo se to jako věčnost. Otevřela mi Chanyho máma s úsměvem na rtech. "Ahoj Baekie, pojď dál, Chany je ve svém pokoji." oplatil jsem jí úsměv a lehce se poklonil. Zamířil jsem k Chanyho pokoji, zaklepal jsem na dveře a pomalu vešel. Bez jediného slova jsem zůstal stát v otevřených dveřích a sledoval Chanyho překvapený výraz. Přišel ke mě a pevně mě objal. Své ruce jsem ovinul kolem jeho pasu a čelo položil na jeho hruď. "Baekie... já...mrzí mě to." Vydal ze sebe rozpačitě a dál mě svíral na své hrudi. Nereagoval jsem, vnímal jsem pouze bezpečí jeho náruče. Odtáhl mě od sebe a moje tváře uchopil do svých dlaní. "Baekhyune, miluju tě, neskutečně moc tě miluju. Nedokážu si představit život bez tebe, zbláznil bych se kdybych věděl, že se tě dotýká někdo jiný. Jsi moje všechno a já bez tebe nedokážu být. Chybíš mi."
Znovu jsem se natiskl do Chanyho náruče a rozbrečel se. Rukama jsem pevně svíral jeho košili a hystericky vzlykal. "Baekie, co se děje?" zeptal se Chany tlumeným hlasem a jemně mě hladil po vlasech. Cítím se jako v pasti, není cesta ven. Ničí mě to, že i teď, po těch slovech co právě zazněla, myslím na někoho jiného. Jaké by to bylo, kdyby tu byl místo Chanyho on? Uvědomil jsem si, že všechny pocity, která já zažívám díky Sehunovi on zažívá kvůli mě. Včetně toho pocitu, když ho vidím s někým jiným. Vím, že by ho to zničilo, proto jsem mu nemohl říct pravdu, i když to znamená, že tím zničím sám sebe.
S hlubokým rozdýcháním jsem se uklidnil a podíval se do Chanyho vystrašených očí. "Můžeme si pustit nějaký film?" sedl jsem si na jeho měkkou postel a stáhl k sobě mohutnou peřinu. Chany se jen usmál, vzal notebook a položil ho na postel. "Co si pustíme?" pokrčil jsem rameny a přikryl se. Pustil tam nějaký film a objal mě rukou kolem ramen. Usmál jsem se a položil hlavu na Chanyho hrudník.
Po několika minutách filmu mi začal zvonit mobil. Podrážděně jsem ho vyhrabal pod peřinou. Volal mi Luhan. Položil jsem to a mobil strčil pod polštář. Chany se na mě tázavě podíval. "To byl Lulu." řekl jsem s nezájmem, během sekundy začal mobil zvonit znovu. Protočil jsem oči.
* "No? Co je?"
"Baekie, zapomněl sis u mě peněženku!"
"Cože?"
"Musela ti asi vypadnout z kapsy."
"Nojo... už jdu." *
Otráveně jsem se začal hrabat z postele. "Musím si k Luhanovi pro peněženku." oznámil jsem Chanymu, zatímco jsem si oblékal černý svetr. "Mám jít s tebou?" zavrtěl jsem hlavou "Za chvíli se vrátím." políbil jsem ho na čelo a mířil neochotně k Luhanovi. Čím víc jsem se blížil, tím víc jsem zpomaloval. Když jsem konečně dorazil na místo, nikdo mi neotevíral. "Dělá si prdel?" zanadával jsem, když jsem zaregistroval Suhův nepřeslechnutelný smích ze zahrady.
Naštvaně jsem se vydal za hlasy. "Jee, ahoj Bae-.." ani jsem nenechal Suha dokončit větu a vyjel jsem po Luhanovi. "Zvonil jsem 10 minut jak idiot Luhane! Nemohl jsi mi říct, že mám dojít sem?" Luhan se zarazil "P-promiň Baekie, chtěl jsem abys při-..." koktal "Mohl bys mi dát tu peněženku?" pokračoval jsem už se znatelným vztekem. "To by stačilo Baekhyune, nemyslíš?" zakřičel na mě Suho. "Nikdo se tě na nic neptal, přišel jsem si pro debilní peněženku!" odpověděl jsem mu stejnou intenzitou hlasu. "Přestaň si svoje pitomý problémy vylívat na ostatních, Baekhyune!"
V tu chvíli jako by mě bodl nožem do srdce. Jen jsem stál s otevřenými ústy a o mé tváře se něžně otřely slané slzy. "To jsi přehnal, idiote!" zakřičel Sehun, vzal mě za ruku a táhl pryč.
