Po prázdných dnech, strávených jen myšlenkami na tebe, jsem přišel na to, kdo jsi.
Jsi drásající smutek v mých nočních můrách. Jsi stín, doprovázející mě v nekonečné temnotě.
Vzpomínáš si na tu noc, kdy jsme leželi pod hvězdnou oblohou na staré, chl...
Uběhl teprve týden, ale mě to připadalo jako věčnost, stále jsem se nemohl smířit s tím, že je Sehun pryč. Myšlenka, že už ho nikdy neuvidím pokaždé probodla moje srdce. Bouchnul jsem pěstmi do stolu. Podíval jsem se na mobil a otevřel zprávy. Ani jednou mi neodpověděl na smsky, každý den jsem mu zkoušel volat, ale každým dalším dnem, kdy mi ten debilní nahraný hlas hlásil, že je nedostupný, jsem měl čím dál větší obavy. Je opravdu v pořádku? Co když se mu něco stalo? I kdyby, nikdy se to nedozvím. Bolest znovu projela mým hrudníkem a zastřela dech. Proč bych se s tím měl smířit? Proč bych měl takhle žít? S ubíhajícím časem bez něj umírám, každé další ráno je horší, když se vzbudím ze snu, ve kterém MY dva stále existujeme, naše dotyky a polibky jsou tak reálné.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
I když mě to spíš ničilo, každý den jsme se Suhem trávili u Luhana. Bylo to jediné místo, kde jsem stále cítil přítomnost Sehuna. Pořád jsem čekal, že vyjde ze dveří, věnuje mi svůj úsměv a řekne, že tohle se nikdy nestalo. Že se ráno probudím a on mi s jemným objetím zašeptá do ucha, že to byl jen zlý sen. Často jsem sám sebe přistihl zírat do země a přemýšlet nad různými scénáři. "Nepůjdem se někam najíst?" navrhl Suho. "A platíš?" zeptal jsem se provokativně. "Pfff." odfrkl a vytáhl peněženku.
"Tak kam půjdem?" zeptal se Lu rozhlížející se kolem. "Kuře, kuře, kuře!" rozhodl jsem a vtrhl do restaurace před námi. Posadili jsme se k zadnímu stolu a hned si začali prohlížet menu. Objednali jsme si s Luhanem několik jídel a Suho nás probodával zabijáckým pohledem, který doprovázelo klepání jeho kreditky o stůl. Když nám donesli jídlo, okamžitě jsme se s Luhanem začali cpát, Suho jen protočil oči a začal se rozhlížet kolem, kam by si mohl odsednout. Všiml jsem si toho a bez váhání se na něj nalepil. Poraženě vzdychl a zakryl si rukama tvář, aby nikdo neměl možnost si ho s námi spojovat.
Když jsme došli domů, oba dva se rozvalili na gauč "Už se nikdy v životě nezvednu." oznámil Suho a hladil svoje břicho. Začal jsem se smát a hodil po něm polštář, ale byl tak líný jen zvednout ruce, aby se mohl bránit, takže ho trefil přímo do obličeje. Začal jsem se nudit a přemýšlel, co dělat, zatím co se ti dva stále nebyli schopni zvednout. Začal jsem se rozhlížet kolem sebe a zajel pohledem na schody do druhého patra. Trhl jsem sebou pod vlivem myšlenky, která teď začala úporně přebíjet všechno ostatní v mé hlavě. Chvíli jsem jen zíral do prázdna a přemýšlel. Po pár minutách jsem se zvedl a pomalu se rozešel ke schodům. Každý můj krok byl opatrný, jako by mě jakýkoliv špatný pohyb mohl uvrhnout do pasti. Na posledním schodu jsem se zastavil a znovu jen zíral. Zaplavila mě nostalgie při pohledu na ty dveře, za kterými se nyní skrýval jen prázdný pokoj, ale někde uvnitř mě jsem věřil, že když otevřu dveře, znovu ho uvidím.
Rozběhl jsem se ke dveřím a potichu zaklepal, otevřel jsem dveře a do obličeje mě znovu praštila krutá realita. Jak jsem mohl být tak naivní? Vešel jsem do pokoje a zavřel dveře, všechno tu vypadalo jinak, než před tím. Bylo to.. prázdné. Jako by tu Sehun nechtěl nechat jedinou vzpomínku na sebe. Se slzami stékajícími po mojí tváři jsem se posadil na postel a rukou jemně hladil polštář, na kterém Sehun spával. Usmál jsem se, znovu jsem si ho představil,.. Nebo spíš.. nás. Zabořil jsem hlavu do polštáře a ucítil jeho vůni, silně jsem ho stiskl a znovu se rozbrečel. "Sehunnie.." šeptal jsem mezi vzlyky a rukama křečovitě svírajícíma látku, která jako poslední uchovávala vzpomínku, díky které jsem věděl, že se to opravdu stalo.
Znovu jsem se posadil společně s polštářem v mé náruči, pobyt v tomhle pokoji mě ničil, ale zároveň to byla jediná možnost, jak mu být blíž. Postavil jsem se a přišel k jeho stolu, posadil jsem se na židli a bezmyšlenkovitě zíral do země. Když už jsem se po několika minutách rozhodl odsud vypadnout, něco upoutalo moji pozornost. V prázdném koši byly hozeny dva kusy papíru, okamžitě jsem po nich sáhl.
