Po prázdných dnech, strávených jen myšlenkami na tebe, jsem přišel na to, kdo jsi.
Jsi drásající smutek v mých nočních můrách. Jsi stín, doprovázející mě v nekonečné temnotě.
Vzpomínáš si na tu noc, kdy jsme leželi pod hvězdnou oblohou na staré, chl...
Přišli jsme do Sehunova pokoje. Zavřel dveře, posadil mě na postel a kleknul si ke mě. Zvedl jsem hlavu a podíval se mu do očí. Pohled na jeho nádhernou tvář přebil všechny špatné myšlenky. Jeho dokonalé rty, tak moc jsem toužil je políbit. Cítil jsem, jak jeho prsty ladně vklouzy do mé dlaně a pevně ji stiskly. Stiskl jsem jeho dlaň v té svojí a usmál se na něj. "Děkuju." zašeptal jsem a znovu sklopil hlavu. Svojí volnou rukou lehce nadzvedl moji bradu a pohladil mě po tváři. "Co se děje?" zeptal se tlumeným hlasem. "Já nevím." odpověděl jsem skoro neslyšně.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Znovu se ozval vyzváněcí tón mého mobilu. Trhl jsem sebou, když jsem spatřil jméno na displeji. Pustil jsem Sehuna a rychle zvedl hovor. "A-ahoj Chany... Promiň, zdržel jsem se, za chvíli jsem u tebe." položil jsem hovor a začal se zvedat, když mě Sehun chytil za zápěstí a vzal mi z ruky mobil. Něco tam naťukal a vrátil mi ho zpátky "Když budeš potřebovat, ozvi se." Podíval jsem se do mobilu, v mých kontaktech bylo uložené Sehunovo číslo.
S hlavou položenou na Chanyho hrudi jsem zarytě sledoval horor, který vybral. Nesnáším takové filmy, bojím se. Vyhoupl jsem se víc na Chanyho trup a zabořil obličej do jeho ramene. "Bojíš se?" začal provokativně. "Ne!" odpověděl jsem a zvedl hlavu. Chany mě políbil na tvář "Nelži, lásko." zasmál se. "Nelžu, dělám to jen proto, abych tě chránil." ohlásil jsem hrdinsky a vrátil hlavu na původní místo.
*** Celé další tři týdny probíhaly stejně, stále jsem myslel na Sehuna a stále jsem s tím bojoval. Vídali jsme se každý den ve škole, ale teď už to bylo jiné, nevšímal si mě. Nedokážu vyjádřit, jak moc mě to ničilo. Myslel jsem, že časem všechny city k Sehunovi zmizí, ale každý další den se ještě víc prohlubovaly. I přes to, že jsem pro něj byl vzduch. Potřebuju ho, chybí mi. Moc dobře jsem si to uvědomoval, ale nebyl schopný si to připustit. Chyběl mi jeho úsměv, který se změnil v lhostejný, zamračený pohled. Jak na něj mám přestat myslet, když ho neustále vídám? Ve škole, venku, ve svých myšlenkách...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Suho si všiml mého bezmyšlenkovitého zírání na Sehuna a začal mě konejšivě hladit po zádech. Obrátil jsem svůj pohled na něj a v jeho tváři vyčetl soucitný výraz. "Co kdyby jsme dneska všichni někam vyrazili?" zeptal se. "Já, ty, Lu a Sehun." Zarazil jsem se "Nemyslím, že je to dobrý nápad." podepřel jsem si hlavu a pročítal text v učebnici. "Tak to máš smůlu, zlato, protože už je všechno domluvený." odpověděl a rozcuchal mi vlasy. "COŽE?" vyjekl jsem horlivě aniž bych bral ohled na to, že je hodina. "Baekhyune, máte nějaký problém?" okřikl mě matikář, zatím co se pravítkem bouchal do dlaně. "Ne, omluvte mě." řekl jsem co nejpřesvědčivěji a poklonil jsem se. "Tak další příklad, pane Byune."
Když skončila poslední hodina, Suho hlasitě zajásal. "Těšíš se, Baekie?" zamračil jsem se a naštvaně si házel věci do tašky. Luhan se Sehunem už na nás čekali před školou. "Proč si mi tohle udělal, Suho?" zeptal jsem se sklíčeným hlasem. "Baeku... myslíš, že mě nebolí dívat se na tebe, jak se trápíš? Vím, že na Sehuna pořád myslíš, vím, že k němu něco cítíš." Vytáhl jsem si z kapsy mobil, rychle napsal zprávu a beze slova jsem se vydal dolů do šatny. "No konečně!" zakřičel Luhan, když jsme konečně vyšli ze školy. Sehun pro jistotu sledoval svoje boty. "Chtěl bych vás někam vzít, kluci."
Po asi půl hodině cesty jsme se dostali na úzkou polní cestu. Suho se okamžitě přihnal za Luhanem, takže jsme šli se Sehunem vedle sebe. Snažil jsem se přesvědčovat sám sebe, lhát si, že je mi to jedno, ale moje prudce bijící srdce mi značilo bolestnou pravdu. Kráčeli jsme vedle sebe jako naprosto neznámí lidé. Jako by vše, co se mezi námi stalo, bylo pouze v mých vzpomínkách. Jeho doteky, jeho pohledy, jeho přítomnost... jako by se to nikdy nestalo.
"Jsme tu!" zakřičel Lu a já zvedl hlavu. Ocitli jsme se na vysokém kopci, pokrytém květinami a keři. Nejúžasnější na tom však byl ten výhled na celý les. Přihnal jsem se ke kraji a rozhlížel se kolem, všichni ostatní se odebrali na chatrnou lavičku. Posadil jsem se do trávy, moje oči i mysl zaměstnávalo pouze to nádherné panorama. Po několika minutách se ozval Suho "Hele, Lu, potřeboval bych si odskočit, můžeš mi ukázat kam?" řekl pofidérním tónem a velmi nápadně na Luhana zamrkal. "Jasně, pojď." odpověděl Lu a během vteřiny se oba vytratili. Chvíli mi to trvalo, ale uvědomil jsem si, že jsme tu se Sehunem zůstali sami. Rychle jsem se otočil a doufal, že šel s nimi. Bohužel.
Sehun přišel ke mě a posadil se. Chtěl jsem křičet, řvát na něj ať vypadne, ať mě konečně nechá být, ale jediný zvuk lnoucí se kolem nás byl zpěv ptáků. "Je to krásný, že?" ukončil nepříjemné ticho. Neodpověděl jsem. "Nemluvíš se mnou?" zeptal se značně podrážděně. Nevydržel jsem to, nemohl jsem dál dělat, že se nic neděje. Moji mysl ovládl vztek, kterému už jsem nemohl dál vzdorovat. "O co ti jde, Sehune?! Chceš mi znovu oblbnout hlavu a další den dělat, že se neznáme, jako do teď?! Nemám si s tebou co říct!" sám sebe jsem překvapil, s jakou intenzitou a hlasitostí tahle slova vyšla z mého hrdla. "Já ti oblbnul hlavu? To si děláš prdel, Baekhyune..." zařval Sehun a znovu se postavil. "Po tom, co jsi odešel za ním jsem čekal, Baekhyune. Celý tři týdny jsem čekal, až se ozveš."
