Po prázdných dnech, strávených jen myšlenkami na tebe, jsem přišel na to, kdo jsi.
Jsi drásající smutek v mých nočních můrách. Jsi stín, doprovázející mě v nekonečné temnotě.
Vzpomínáš si na tu noc, kdy jsme leželi pod hvězdnou oblohou na staré, chl...
Po tom, co jsem jim všechno vysvětlil, seděli jsme s Luhanem v obýváku, kde panovalo ticho. Lu seděl u mě s rukama zaháklýma kolem mého pasu. Čekali jsme na Suha, který jel ke Kaiovi pro mé věci, byl tam už přes hodinu a my oba jsme začínali být nervózní, jelikož už jsme měli možnost přesvědčit se, čeho je Kai schopný. Luhan se vyhoupl pro ovladač, aby mohl zapnout televizi a snažil se najít nějaký zajímavý kanál. Usmál jsem se nad tím, jak pečlivě zkoumal a přepínal programy. "Lu, půjdu se projít, chci být sám." oznámil jsem a chystal se zvednout, když mě chytl za paži. "Vrátíš se, že jo?" vyděsil se. "Jasně, nenechal bych ti svoje věci." odpověděl jsem a arogantně zvedl obočí. Začali jsme se smát a Luhan mě pleskl po ruce.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Když jsme se uklidnili, vetřel jsem se Luhanovi do náruče. "Lulu?" oslovil jsem ho opatrně. Objal mě oběma rukama kolem ramen a opřel si bradu o moji hlavu. "Ano, Sehunnie?" Jeho objetí mě uklidnilo jako vždy, pokaždé, když jsem měl nějaký problém, šel jsem za ním, on jediný mě dokázal uklidnit. I když jsme se odstěhovali, každý den jsme byli v kontaktu. Věřil jsem mu a věřil jsem každému jeho slovu. "Bude všechno zase v pořádku?" zeptal jsem se s obavami v hlase. Lu mě objal ještě silněji. "Bude Sehunnie, slibuju."
Podíval jsem se na televizi "POKÉMONI!" vyjekl jsem šťastně, okamžitě jsem sáhl po ovladači a zvýšil hlasitost. "Nechtěl ses jít projít?" popíchl mě Lu. "Ne, nechtěl!" odpověděl jsem důrazně a dál zvyšoval hlasitost. "Jdu nám udělat něco k jídlu." řekl a zamířil do kuchyně. "Běž mi pro BubbleTea." Luhan se zarazil. "Co prosím?!" zeptal se ironicky a zároveň podrážděně. Jelikož jsem tu dlouho nebyl, rozhodl jsem se všechny obdařovat svoji láskou a znovu, hlasitě a láskyplně mu zopakoval svůj rozkaz. "Malý drzý dítě..." zamumlal. Hodil jsem po něm polštář, aby věděl, že jsem to slyšel a navždy si to budu pamatovat a do konce jeho života mu to připomínat, jen protočil oči a ztratil se v kuchyni.
Uslyšel jsem, jak se odemykají dveře a někdo vešel na chodbu. Okamžitě jsem se za ním rozběhl, ale díky kluzké podlaze jsem se nestihl zastavit a narazil do něj. Potom, co jsem překonal prvotní zklamání z toho, že je to jen Suho, jsem se začal šíleně smát, když se válel po zemi s mýma taškama. "Hej! Takhle se chováš ke starším?! Co kdybys mi pomohl se zvednout?!" Se sklouznutím jsem se otočil "Jsi dost starý na to, abys ses zvednul sám." prohlásil jsem a hrdě odešel. Skočil jsem znovu na sedačku a dál sledoval televizi. Přišel ke mě Suho a naštvaně po mě hodil tašky. "Au do prdele!! Co děláš?!" vyjel jsem po něm "Shodil si mi čepici!! Vztekal jsem se s vlasama rozházenýma do všech stran.
Lu přišel za námi a začal mi vlasy ještě víc cuchat "Jsi roztomilej, Sehunnie." vypustil ze sebe trapně sladkým hlasem. Zamračil jsem se a znovu si nasadil čepici. "Co s tím mám jako dělat?" pípl jsem zoufale zaházený taškama. "Pojď, pomůžu ti." řekl Lu a sundal ze mě dvě největší tašky. Vzal jsem ty ostatní, které mi cestou po schodech furt padaly. "Ukaž." vybídl mě Suho "Kdo se má dívat na to, jak se s tím trápíš." řekl a posbíral po zemi se válející tašky.
Baekhyun:
Nevím jak dlouho jsem chodil po městě, vlastně mi to bylo v celku jedno. Nechal jsem u Luhana mobil, takže jsem neměl ani nejmenší přehled o čase. Posadil jsem se na starou lavičku v parku, která stála přímo u rybníka. Už se stmívalo, takže tu bylo prázdno. Zajímalo by mě, jestli Kai řekl Sehunovi, že jsem tam byl nebo jestli už to zjistil sám, když našel v kapse ten dopis. Představoval jsem si, jaká asi byla jeho reakce, když si ho všiml. Zakroutil jsem nad tím hlavou, přece už to není nic, o co bych se měl starat, je mi to jedno. Ten vztek, který jsem měl, když jsem viděl Sehunův krk roztříštil všechny moje city k němu na malé kousky.
Začala mi být celkem zima, rozhodl jsem se jít domů. Vyšel jsem z parku a uvědomil si, že u sebe nemám mobil. S velkou nechutí jsem se vydal k Luhanovi a doufal, že jsem ten mobil opravdu nechal tam. Trošku jsem se vyděsil, když dveře byly pootevřené. Vešel jsem potichu dovnitř a uviděl Luhana, který se vláčel s dvěma velkýma taškama. Hned za ním byl Suho, který nesl další menší tašky. Chtěl jsem jít za nimi, když jsem si všiml Sehuna vycházejícího z obýváku.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
