Po prázdných dnech, strávených jen myšlenkami na tebe, jsem přišel na to, kdo jsi.
Jsi drásající smutek v mých nočních můrách. Jsi stín, doprovázející mě v nekonečné temnotě.
Vzpomínáš si na tu noc, kdy jsme leželi pod hvězdnou oblohou na staré, chl...
"Nalejte mi někdo ještě!" žadonil Suho, zatím co si prohlížel prázdnou sklenku. "Proč si nenaliješ sám?" zeptal se podrážděně Luhan. Suho vytáhl peněženku a položil na stůl před Luhana nějaké peníze a ten mu bez řečí nalil. Začal jsem se smát tak, že jsem nebyl schopný vydávat žádný zvuk a mlátil sebou jak lachtan. "Vole Baekhyune, ty už nikdy nechlastej!" zařval po mě Suho a hned po tom se začal smát. "Hele, kde je vůbec Sehun?" zeptal se Luhan, když jsme se všichni uklidnili. Teď už mi definitivně zmrzl úsměv na rtech, sledoval jsem Luhana s otevřenou pusou a naštvaným výrazem. Chany do mě drcnul a já svůj pohled obrátil na něj. Začal se znovu smát a pohladil mě po tváři. "Půjdem domů, myslím, že už máš dost." řekl a začal mě pomalu stavět na nohy.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
"Počkej Chany, eeeh... Myslím, že by měl Baek zůstat tady." Suho začal panikařit, bál se, že díky poměrně vysokému množství alkoholu v krvi začnu Chanymu vyprávět o našich orgiích se Sehunem - a já to měl v plánu. "Potřebuju s ním ještě něco vyřešit, navíc ráno musíme na poštu." Nejspíš řekl první věc, která ho napadla. Chany mírně nadzvedl obočí "Noo, dobře, tak se mi o něj hlavně dobře postarej."
I přes zavřená víčka mě do očí bodaly sluneční paprsky, chtěl jsem se zvednout, ale silná bolest hlavy mě uzemnila zpátky na polštář. Opatrně jsem otevřel oči, byl jsem u Luhana doma, přesněji jsem spal v obýváku na gauči, moje tričko i kalhoty ležely na zemi a vedle mě v klidu pospával Suho. Začal jsem hystericky ječet, čehož jsem za pár vteřin silně litoval, protože moje hlava se stále vzpamatovávala z včerejší akce. "CO JE? CO SE DĚJE?!" vyletěl Suho okamžitě. "Proč jsem se probudil vedle tebe jen ve spodním prádle?!" upřímně jsem se hodně, HODNĚ obával odpovědi. Suho se začal šíleně smát, sledoval jsem ho s vážným výrazem dokud se neuklidnil. "Ty seš debil, jak tě to mohlo napadnout?! Včera ses nalil jak konev, nemohl jsem tě nechat s Chanym samotnýho." Zahnal jsem myšlenky na to, jak to asi vypadalo, když mě Suho tahal do postele a svlíkal, a snažil se rozpomenout, co se včera vůbec stalo.
Sehun. Vzdychnul jsem a položil hlavu do dlaní. Na své hrudi jsem znovu cítil úzkost a beznaděj, ten sžírající pocit zoufalství. "Udělal jsem to kvůli Sehunovi, že jo?" zeptal jsem se s obličejem stále zakrytým. "Nejspíš jo." odpověděl a objal mě kolem pasu. "Měl bych jít domů, nechci ho teď potkat." vydal jsem zlomeným hlasem. "No... Myslím, že toho se nemusíš obávat." Otočil jsem se na něj s tázavým výrazem. "On.. No, je prostě pryč. Včera si nejspíš sbalil věci a odjel, nechal Luhanovi zprávu, že zůstane u nějakých příbuzných." Moje rty se rozechvěly. "K-kdy se vrátí?" zeptal jsem se se strachem v očích. Suho sklopil pohled "Nevrátí se, Baekie." V tu chvíli jsem začal nekontrolovaně brečet, přímo jsem se dusil bolestí, která sužovala moje srdce, uvědomil jsem si, jak strašně jsem se mýlil, když jsem si myslel, že už nemůže být víc zlomené. Suho mě pevně sevřel v náruči a snažil se mě uklidnit, ale s každým dalším uvědoměním myšlenky, že je Sehun pryč, byl pláč silnější.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Trvalo asi půl hodiny, než jsem se uklidnil. Ležel jsem v Suhově náruči, měl jsem pocit, že do mých očí ryje sto nožů, rty se stále chvěly a moje mysl byla otupělá. Zavřel jsem oči a s rytmickým hlazením Suhovi dlaně v mých vlasech jsem znovu usnul.
Probral jsem se až k večeru s doprovodem silné bolesti hlavy. Sice mi už bylo líp, ale moje srdce stále krvácelo. Slyšel jsem hlasy z kuchyně, promnul jsem si oči, oblékl si tričko a vydal se za nimi. U stolu seděli Luhan se Suhem, hned jak mě viděli, ztichli. Lu mi věnoval soucitný pohled a zezadu mě objal. Pohladil jsem jeho ruce sepnuté kolem mého pasu a silně přivřel oči. "Jak ti je?" zeptal se Suho. Jen jsem pokýval hlavou a posadil se. "Jsem unavený." zachraptěl jsem. "Chceš jít domů? Doprovodíme tě." navrhl Lu. Zavrtěl jsem hlavou "Nechci být sám.". Suho pevně stiskl moji ruku "Baekie, všechno bude v pořádku." Nereagoval jsem ani nevnímal, jediné, nad čím jsem přemýšlel bylo to, jak přežiju další dny. Bude mi takhle už napořád? Přejde to někdy? Zvládnu se vůbec někdy smířit s tím, že odešel?
Podíval jsem se Suhovi do očí, cítil jsem, jak ho drtí můj zoufalý výraz. "Uvidím ho ještě někdy?"
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
