Důvěra v lež

Přehlídka

"Dělá ti dobře myšlenka, že mě máš v hrsti? Uznávám, vedla sis se mnou dobře, maličká," promlouval na mě Loki za mými zády. Spoutané ruce, náramek stále kolem zápěstí, obklopen šesticí ozbrojených mužů, Joem a mnou.
"Neužívám si to, že mi dýcháš na krk a střílíš si ze mě. Podceňuješ mě stejně jako Bell."
"Víš, my muži si neumíme pomoci," prohlásil sarkasticky, s jakousi pichlavostí, kterou si dle všeho užíval. Už jsem neodpovídala. Držela jsem se zásady mluviti stříbro, mlčeti zlato. Než si slovy udělat problém raději neříkat nic. Pořád jsem za něj žehlila tu nepříjemnost. Z Lokiho i Bellovy strany.

V hlavě jsem potlačila Lokiho přítomnost, soustředila jsem se na Bella, jenž stál na pódiu a promlouval ke svým agentům. Z jeho proslovu jsem nepochytila příliš, snad jen nějaké kecy o jednotě, síle, společnosti a Lokiho masakru. Bůh byl pro ně ukázkou organizované akce s fatálními následky. Nemusela jsem si ani domýšlet, že byl Bell jistě rád, že si Loki vybral New York a ne jejich milovaný Londýn. Povzdechla jsem si, když dal Bell signál k přivedení Lokiho. Já jsem uhnula stranou, když šestice mužů i s ním prošli kolem a vstoupili na pódium. Nahlédla jsem do hlediště. Agenti stáli s přísnými výrazy na tvářích, pevně zapření, ztuhlí. Z Lokiho měli respekt, ostatně já také. Ale sledovali ho s dávkou znechucení.
Za to Loki, ten si je prohlížel s pozvednutým koutkem svých úzkých rtů a jiskrou v oku. Asi mu bylo jedno, že je spoutaný. Pozornosti se mu dostávalo tak jako tak. Uchechtla jsem se.
"Vidíš ho, Joe?" optala jsme se šeptem. "Ten had si to snad užívá."
"Je středem dění, rád se ukazuje," konstatoval Joe, i on se pobaveně usmíval. "Víš, jsem celkem rád, že tady udělal scénu. Nemůžu Bella vystát."
"Ty taky?" zasmála jsem se tiše. Kousek od Bella postával jeho asistent s modrými otisky Lokiho dlouhých prstů na krku. Byl tam snad pro výstrahu, dramatizaci.
Loki nehnutě stál a ostražitě, avšak s jakousi lhostejností pozoroval smrtelníky.
"Myslíš, že si myslí, že jsme jeho přátele?" To mě zajímalo nějakou dobu. Už jsem s ním pár dní strávila a ještě se mě nepokusil zabít- doufám. Možná mě nepovažoval za hrozbu, ale měla jsem pocit, jako by se mi mohl svěřit. Jestli se o to nepokoušel. Tehdy v letadle jsem se mu otevřela na škvíru já, on mi odpověděl. Zatřepala jsem hlavou.
"Přátele?" optal se zamyšleně Joe. "Mně přátelský nepřipadá." Zamrkala jsem a znovu jsem vrátila pohled k jeho tváři, chladné a prázdné.
"Asi máš pravdu."

Celé divadlo trvalo půl hodiny, sama jsem se divila, kolik toho má Bell na srdci. Když konečně zazněla jeho poslední slova a průvod se dal s Lokim ve středu zpět k nám, vydechla jsem úlevou. Ne že bych očekávala další pokus o zabití, útěk či alespoň znepříjemnění dnešního odpoledne. Ne že by příjemné kdy bylo. Loki se zastavil přímo přede mnou, sňali mu pouta, mezitím jsme si koukali do očí. Mlčela jsem.
"Tichá domácnost, drahá?" optal se s úšklebkem.
"Není co říkat, Loki. Chceš snad slyšet pochvalu za tvůj výkon?" zeptala jsem se ironicky.
"Chválu bych uvítal," přikývl a provokativně se zazubil. Nebyla jsem zvyklá vystávat takové chování, egoisty nesnáším a otevřeně jimi pohrdám. Ale v Lokiho případě jsem neměla slov.
"Budeš si muset vystačit sám," štěkla jsem po něm a otočila jsem se k odchodu.
"Máš ráda nad ostatními převahu? Zkrotilas mě, všichni tady mají z tebe respekt," pokračoval Loki ve svých promluvách, které jsem se pokoušela ignorovat. Bohužel mi jeho řeči zalézaly do kůže hlouběji a hlouběji.
"Můžeš mlčet?" hrkla jsem za sebe a vedla jsem ho spolu s eskortou k mému pokoji, kde měl nachystané čisté oblečení, jídlo a volnou sprchu. Měla jsem největší chuť nedopřát mu takový luxus.
"Přeceňuješ se. Víš sama o sobě, že nejsi dost dobrá, ale o opaku se snažíš přesvědčit sebe i ostatní, hm?" Nesnášela jsme takové myšlenky. Já sama jsem s nimi často bojovala, mé sebevědomí nemělo tak pevné základy, jako jsem se tvářila. Bylo podkopáno mým jménem, slávou mého strýčka a schopnostmi mé matky. Bojovala jsem, abych dokázala ostatním, že jsem stejně dobrá jako oni. Ne-li lepší. Chtěla jsem to ukázat svému okolí.
Loki mě dokonale prokoukl a rozkopával mé léta opravované zdi mrakodrapu sebevědomí. Cihličku po cihličce, myšlenku po myšlence. Neměla jsem pro něj odpověď.

Vešli jsme do pokoje, načež jsem agenty vyhodila ven. V mžiku oka jsem popadla Lokiho za límec košile a aniž by to čekal, smýkla jsem s ním k zavřeným dveřím, ke kterým se s bouchnutím přitiskla jeho záda. Rty se mu ale roztáhly do samolibého úsměvu. Zahlédla jsem v jeho tváři i vzrušení.
"Slíbila jsem si, že nikdy nenechám chlapa jako ty dotknout se mě. Mého těla či psychiky. Pokoušíš se mě děsit? Rozvztekat mě? Přestaň s tím. Nestojím o to být tvá kamarádka a lituju té chvíle dnes ráno, kdy mi tě v té kleci bylo líto. Cítila jsem vůči tobě sympatie, byls jako zvíře a já jsem ti chtěla pomoci, ale už vím, že bych to nezopakovala. Bavíš se tím, jak do mě neustále ryješ? Jak mi ubližuješ?!" Zmlkla jsem a nadechla jsem se. Od zloby mě svíraly plíce i srdce. Stisk Lokiho košile mě bolel, klouby ruky jsem měla bílé, čelisti pevně semknuté a slzami podlité oči.
"Takže jsi schopna i cítit?" optal se, úsměv zmizel a zůstal jen groteskně chápavý úšklebek.
"A ty?" špitla jsem a odstoupila jsem od něj. Musela jsem se otočit zády k němu, už je kvůli sobě. Nesnesla jsem dál jeho pohled, pohled na něj.
"Ještě málo chápeš svět, než aby jsi porozuměla, jak cítím já." Rozhostilo se ticho, těžce viselo ve vzduchu, jakoby nás každou chvílí mělo zasypat a zadusit.
"Dej se dohromady. Pokud chceš vyrazit ještě dnes večer, musíme vyjít i ven. Pořád je v plánu vidět pár míst. Věř tomu nebo ne, ani já se tady nechci zdržovat." A odešla jsem ke svému kufru, abych si i já vytáhla něco k převlečení.

Povahu Bella bych vystála, přežila, přetrpěla. Kdo by mi ale dal sílu zvládnout Lokiho?

°°°°°

Londýn. Nemít Lokiho za zády, nejspíš bych si ho i užívala. Nemít v hlavě jeho i Bellovy poznámky vůči mé osobě, zcela určitě bych si vychutnávala jeho krásu a kouzlo. Jenže jsem byla rozladěná a to dost. V kapse mikiny jsem žmoulala spínač k Lokiho náramku a pohrávala jsem si s myšlenkou, že bych ho stiskla jen z principu. Joe šel naneštěstí pár desítek metrů za námi.

„Čekal jsem, že budeš víc mluvit," poznamenal Loki, když bylo podezřele dlouhé ticho, které jsem samozřejmě velmi ráda přivítala. To se ovšem nedalo říct o Lokiho dotěrnosti.
„Vadí ti to?!" hrkla jsem po něm. Usmál se. Nadmíru spokojeně.
„Ne, ale je to nesnesitelné," řekl.
„Chováš se jako spratek. Jako rozmazlené princátko. Není ti trapně? Tváříš se, jako bys nic neudělal." Přetékaly mi nervy jako vodopády, chvěly se mi prsty a nutkání stisknout spínač bylo lákavé jako zakázané ovoce.
"A ty? Hraješ si na něco, čím nejsi," uchechtl se.
"Já jsem alespoň nevzala lidem střechu nad hlavou! Domov, Loki! Víš, co to vůbec je? Mít kolem sebe lidi, kteří tě milují, pro které něco znamenáš? S tvou povahou asi těžko..." Říkat, že se to Lokiho dotklo, by bylo slabé, protože on vzteky zrudl, popadl mě za paže a přitiskl mě ke zdi na Tower Bridge. Vyjekla jsem a marně jsem se vzepřela pro jeho dlaním.
„Celý život jsem se snažil těm lidem kolem sebe, jak říkáš, zavděčit! Otec mě zavrhl, Odin mi jen tak oznámil, že jsem monstrum, prostředek míru," křičel mi do tváře.
"Míru?! TY?!" Sledovat naši hádku z třetí strany jistě muselo stát za to. Přiběhl k nám Joe, ale neopovažoval se zasahovat. Myslela jsem si, že Loki není schopen nějaké emoce, ale i ve vzteku to řekl se smutkem v očích. Zírala jsem mu do očí blyštících jako nebe za bouřky. Jeho vztek zmizel stejně rychle, jako se objevil. Tvářil se zlomeně, zničeně. Proč jsem ho v tu chvíli zase chápala?! Nemohla jsem, ale jeho žal byl tak opravdový, že jsem si byla jistá, že jej nepředvádí. Litovala jsem ho. Uvědomil se. Pustil mé ruce a hlavu mi opřel o rameno.
„Nevíš, a přesto soudíš," šeptl tiše. Stála jsem jako zkamenělá, v šoku z jeho náhlé změny. Ta přetvářka, maska lhostejnosti byla pryč. Stál u mě jako zlomený muž, skoro jsem se nabádala k tomu, abych objala jeho ramena a omluvila jsem se. Ne, bůh lží.
"Tohle nemá cenu," špitla jsem. Loki se zvedl a podíval se mi do tváře. Tvářil se tak smutně, že by obměkčil i kámen. Pak se mu přes obličej mihl ironický úsměv a zavrtěl hlavou.
„Vrátíme se," rozhodla jsem a uhnula jsem jeho pohledu. Koukla jsem na Joea a zavrtěla jsem hlavou, když chtěl zasahovat.
„Pojďme," zopakovala jsem. Dívala jsem se na něj s větším soucitem, než jsem chtěla, ale nedalo mi to. Odlepila jsem se od zdi a zaujala jsem místo po jeho pravici.

Pomalým krokem jsme už mlčky došli k základně. Stále beze slov jsem Lokiho doprovodila do svého pokoje, kde měl nachystané čisté oblečení, sprchu a jídlo. Když byl hotov Loki, převzal si ho Joe. Zůstala jsem sama, a tak jsem měla čas chvíli se utápět ve svých myšlenkách.

Sakra, proč jsem nad tím tolik přemýšlela? Proč mě tak moc sžírala vina? Ublížil mně... a já jemu. Vždy jsem byla toho názoru chovat se k ostatním tak, jak bych ráda, aby se oni chovali ke mně. Jenže Loki. Loki byl prostě Loki, ten jehož jsem považovala za zrádce. Jeho povahu jsem měla zafixovanou, aniž bych se snažila přijít mu na kloub. Měla jsem vůbec právo ho odsuzovat? Co když to všechno byla jen přetvářka. Ale vždyť je to vrah, dost možná blázen. Vyžívá se v tom zlém. Viděla jsem jen malou šanci, aby kdokoliv v něm našel něco dobrého. Ale pořád tam ta šance byla.