Důvěra v lež

Nebyl by plán úniku?

Do noci jsem oka nezamhouřila. Naštěstí mi dal Joe volno, že prý to s Lokim zvládne sám a kdyby náhodou, bude volat jako o život... Haha. Každopádně žádné další drama se nedělo. Dost možná si ho Loki schovával pro mě. Tu slabost odhaloval jen u mě, u Joea se o nic podobného nesnažil. Nemělo to snad cenu? Dokázal se Joe ubránit jeho psychologickým hrám? A zkoušel to vůbec na něj?
Vyvolával ve mně spousty otázek a odpovědi na ně mě strašily celou noc.
Až nad ránem jsem konečně zamhouřila oči.
Ze zdánlivě klidného snění mě vytrhl hlasitý zvuk alarmu. Ještě jsem oči neotevřela a už jsem žalostně zaúpěla. Bylo před pátou ráno. Škrábala jsem se z postele. Co by se dělo? Loki se zcela určitě děl. Bylo mi jasné, že mám-li ho opět přivést k rozumu, měla bych se převléct. Nasoukala jsem se do džín a černého trička, načež jsem rozcuchaná a stále rozespalá vyběhla na chodbu. Jednotky mužů, které proběhly kolem mě, však nemířily k Lokiho pokoji. Utekl snad?
"Julie!" uslyšela jsem Joeův hlas kdesi v chodbě. Jen co ozbrojenci zmizeli, zahlédla jsem ho u Lokiho pokoje. Doběhla jsem k němu, začala jsem být zmatená, Loki byl na svém místě bez známek boje či vzpoury. Nechápavě jsem se na ně zamračila.
"Co se děje, ksakru?"
"Útočí na základnu. Asi dvacítka ozbrojených mužů se dostala skrz zadní vchod dovnitř a teď se prodírají dál. Nevíme jistě, o co jim jde, ale my musíme vypadnout," informoval mě. "Alex dole pomáhá ostatním." Nebylo čas na složité přemýšlení. Kývla jsem hlavou.
"Dojdu si pro pár věcí a hned se vrátím!" volala jsem už za sebe, zatímco jsem pospíchala chodbou zpět do pokoje. Tam jsem si připevnila opasek se zbraní, popadla jsem tazer a do kapsy jsem strčila spouštěč k Lokiho náramku. Celou budovou se začala ozývat hlasitá střelba, když jsem doběhla k Lokimu. Byl napjatý, ale v obličeji se mu skýtal ten známý klid. Podíval se na mě.
"Kde je Joe?" křikla jsem po něm a rozhlížela jsem se kolem.
"Máme jít bez něj," odpověděl a vyšel ke mně. Chytila jsem ho za rameno, jakmile se dostal dost blízko ke mně.
"KDE JE?!"
"Odešel dolů, mají větší problémy, než tušili," prohlásil dost nahlas. Jeho tvář nenaznačovala ani minimálně, že by měl lhát. Jenže byl to Loki. Ten lže bez mrknutí oka. Mohla bych riskovat útěk jen s ním a nebo možnost, že pokud se vydám pro Joea, zajmou mě, Lokiho. A to by byla pravděpodobně ta horší možnost. Sama pro sebe jsem si zavrčela a praštila jsem pěstí do zdi vedle sebe. Loki na to nereagoval, což mě dodatečně překvapilo.
"Fajn. Seber se a pojď. Dojedeme na letiště a tam promyslím, co dál. Ale, Loki, varuju tě," zasyčela jsem na něj naposledy. Pak jsem popadla jeho předloktí a rozutíkala jsem se k únikovému schodišti. Když jsem si byla aspoň trochu jistá, že mě následuje bez postranních úmyslů, pustila jsem ho. Sbíhali jsme schody tak rychle, až se mi noha pletla pod druhou. Od opasku jsem si vzala zbraň do rukou a kontrolovala jsem každý roh.
"Víš alespoň, kdo to je?"
"Ne, nikdo mi nic neřekl. Letiště, Loki, tam se musíme dostat. Jsi aspoň neprůstřelný?" optala jsem se a v tom zápalu jsem se ani tak hloupému dotazu nesmála. Jak mě to mohlo napadnout?
"Vzhledem k tomu, jak ze mě vysáváš sílu? Ne, jsem celkem zranitelný," pronesl však Loki nad věcí. Pootočila jsem se k němu, ale pak jsem jen zavrtěla hlavou.
"Ne, nemá cenu ptát se."
Bože, nechtěla jsem bojovat. Nechtěla jsem po nikom střílet, zabíjet ani zraňovat. Doufala jsem, abychom se boji vyhnuli. Konečně jsme doběhli ke dveřím, které nás dělily od vestibulu a zadního východu. Otočila jsem se na Lokiho. Nadechla jsem se.
"Já vím, že je to mezi námi dvěma složité, ale, prosím, zkusme teď spolu vycházet, protože ty závisíš na mně a já... já na tobě. Věřím ti." Natáhla jsem se pro jeho ruku. Zaskočeně sebou trhl, ale držet ho či padnout mu do náručí jsem zrovna v plánu neměla. Bilo mi srdce. Dost možná jsem dělala další obrovskou chybu. Malým klíčkem jsem odjistila náramek na jeho zápěstí a schovala jsem ho i s klíčkem do kapsy. Potřebovala jsem, aby věděl, že mi může věřit. A že já věřím jemu a svá slova z úst nevypouštím jen tak. S očekáváním jsem hleděla do Lokiho modrošedých očí. Čekala jsem, že mě přetáhne po hlavě a zmizne. Že si teď na mě vylije všechnu zlost. Nevím.
Nepřišlo ale nic podobného. S menším zlomyslným úsměvem se natáhl pro tazer za mým opaskem, načež se vyrovnal v zádech. V tváři mu zářila zvrhlost, snad se do boje těšil. Celkem bych to chápala. Mohl se pořádně vybít.
"Věříš mi?" optala jsem se tiše. I tak mě znepokojoval. Ušklíbl se.
"Zatím ano." Pak jsme spolu vyběhli ze dveří. Na to, že těch cizinců bylo prý jen dvacet proti celé základně, drželi se dobře. Co jsem během utíkání napočítala, byli tam všichni a jen tři z nich na zemi. Nehybně. Ztěžka jsme polkla, Loki poklusával vedle mě. Zjevně se v tom chaosu vyžíval. Snad jsem jen neudělala chybu... Byli jsme od východu vzdáleni necelých patnáct metrů, když nám cestu zastoupila trojice mužů. Prudce jsem zabrzdila, Loki vedle mě.
"Máme tě," řekl jeden z nich s jizvou na tváři. Já na ně zírala. Měli na sobě uniformy SHIELDu. Staré a poničené, přesto stále funkční. Padlí agenti?
"Ne. On jde se mnou," řekla jsem já a natáhla jsem před sebe odjištěnou nabitou zbraň. Ačkoliv jsem se duševně cítila jako dítě, výraz jsem měla neústupný a tvrdý jako skálu. Všichni to byli mladí silní muži a já jsem v duchu děkovala Lokimu, že stojí při mně. Když se jeden najednou rozběhl k nám, bez zaváhání jsem zamířila na jeho koleno a vystřelila jsem. Clintovi geny či můj trénink, zasáhla jsem a muž se s křikem v agónii svalil k zemi. To už další dva neváhali a začali také střílet. Zatímco mě minuli, podařilo se Lokimu na poslední chvíli vyhnout kulce. Přebila jsem a znovu jsem vystřelila. Tentokrát má kulka jen škrábla nepřítelovo stehno. Bohužel takto jsem na nás přitáhla pozornost a skupinka dalších několika mužů své zbraně stočila k nám. Beze slov jsme oba vyběhli ke sloupu u hlavního schodiště, za kterým jsme se ukryli. Vykoukla jsem zpoza něj a vystřelila jsem několikrát za sebou, načež k zemi padla pětice mužů. Loki sebral ze země čísi zbraň a postavil se za má záda. Dodatečně si myslím, že jsme vypadali jako Bonnie a Clyde.
"Musíme se dostat k těm dveřím," křikla jsem za sebe a vyměnila jsem zásobník. Měla jsem jen dva, teď už žádný.
"Zbav se těch před sebou a poběžíme. Budu tě krýt." Zahřálo to u srdce? Byla jsem moc ráda, že je schopen spolupráce.
"Dobře." Nabila jsem a vyklonila jsem se ve směru k východu. Tři muži, tři kulky. Rameno, koleno, holeň.
"Pojď!" zakřičela jsem na Lokiho a rozutíkala jsem se k východu. Rozrazila jsem dveře, dostali jsme se ven. To ale nebylo vše. Za námi šlo slyšet rozkazy, křik a rychlé kroky.
Není čas, není čas, připomínala jsem si. Rozběhla jsem se k parkovišti, už jsem ani nezjišťovala, jestli mě Loki následuje. Věřila jsem mu. Poklusávala jsem mezi auty a hledala jsem nějaké odemčené.
"No táááák," povzbuzovala jsem se a zároveň jsem tak přivolávala štěstí. Loki za mnou vystřelil.
"Nechci nějak dotírat, ale pospěš si, maličká!"
"Snažím se!" Vyzkoušela jsem snad ještě dveře dalších deseti aut, než jsem konečně našla to nezamčené.
"Mám to, nasedni!"
Jakmile jsem za sebou zabouchla dveře auta, dala jsem se do zběsilého hledání klíčků. Loki na místě spolujezdce mě nechápavě sledoval.
"Co to..."
"Hledám klíčky!" V zásuvkách palubní desky, pod sedadlem, mezi sedadly. Nakonec jsem zvedla pohled ke stínítku nade mnou.
"Heuréka!" zaradovala jsem se, když mi do klína spadl malý svazek klíčů.
"Pospěš si!" okřikl mě Loki. Z jeho strany se blížili útočníci s pistolemi namířenými na nás.
"Sakra, sakra, sakra!" Zaslechla jsem výstřel. Instinktivně jsem sklouzla po sedadle níž.
"Pojď sem," zaslechla jsem Lokiho. Popadl mě za paži a strhl mi horní půlku těla na své nohy, načež mě skryl svým tělem. Nevěděla jsem co dělat, tak jsem alespoň na znak díku stiskla Lokiho ruku. Snad je neprůstřelný! Střelba přidávala na intenzitě, kulky se zavrtávaly do dveří auta a nezbývalo mi nic jiného, než počkat, až střelba aspoň trochu ustane. Některé střely proletěly okénkem. Na moment zavládlo ticho a to byla má chvíle. Zvedla jsem se a bleskově jsem strčila klíčky do zapalování a otočila jsem jimi. Motor zavrněl. Sešlápla jsem plyn a s pískáním gum jsem se rozjela z parkoviště pryč.
Až když jsme se zařadili do normálního provozu, začala jsem se pomocí cedulí orientovat. Pak jsem si konečně vydechla.
"Jsi v pořádku, Loki?" optala jsem se a rychlým kmitem očí jsem ho zkontrolovala, jestli vůbec dýchá. Já sama jsem měla od střepů poškrábané paže a nohy, ruce taky. Adrenalin začal pomíjet, a tak se dostavila bolest. Loki měl však pevně sevřené čelisti, skrz něž nahlas syčel, nejspíš bolestí.
"Loki?!"
"Je to jen škrábnutí, ale příšerně to... pálí," přiznal a koukl na mě. "Ty jsi v pořádku?"
"Já? Ano." Chtěla jsem mu říct díky, ale rozmyslela jsem se. Nevím proč. "Do dvaceti minut budeme na letišti."