Důvěra v lež

Na viděnou

Následující ráno mě probral hluk z kuchyně. Podle všeho již byla většina domu vzhůru. Zklamání. To mě bodlo do zad, když jsem si uvědomila prázdno vedle sebe. Přesto se mi vzápětí na rtech zformoval úsměv, jakmile se mi donesla ostrá vůně z polštářů okolo mě. Samu sebe jsem překvapila faktem, že necítím smutek, ani tu ukousanou zoufalost, která mi nedala klidu minulý den. Stalo se a já jsem byla plná dojmů a spokojení. Pořádně a nahlas jsem si zívla, přičemž jsem si protáhla každou část těla.

Probouzela jsem se dlouho, než jsem konečně opustila teplo postele. Natáhla jsem na sebe kalhoty a tílko. Pak jsem se vydala k zrcadlu. Venku svítilo slunce a já jsem nenacházela jediný důvod neusmívat se podobně, jako se lev šklebí na svou kořist. Došla jsem k zrcadlu, abych si mohla udělat drdol. Jakmile jsem ale svůj odraz zběžně zkontrolovala, přitáhlo můj pohled cosi, co tam nikdy nebylo. Pod levou klíční kostí se vyjímal zlatým runovým písmem nápis, jenž jsem přečíst nedokázala, avšak bylo mi zcela jasné, co tam stojí. Ať jsem proti tomu bojovala jakýmkoliv přípravkem, nemohla jsem se toho zbavit.
Zrudla jsem. Vzteky, možná hanbou. Popadla jsem svou mikinu a vyběhla jsem z pokoje ven hledat boha neplechy.

Dorazila jsem s hlukem do kuchyně. Na mé vlasy snad nepůsobila gravitace, nebo se možná jen zlostí zježily.
"Dobré ráno," usmál se na mě jediný Thor, zatímco Clint, Steve a Tony mě pozorovali poněkud překvapeně. Tony nechápavě zvedl obočí a prohlédl si mě.
"Vstala jsi špatnou nohou z postele?" zeptal se mě. Zajímavé, jak mé idylické ráno bylo to tam.
"Ne. Jen kde je Loki?" optala jsem se já bez uvážení, nevědomky se mé ruce zatnuly v pěsti.
"Proč se ptáš?" zajímalo Clinta. Opět ten jeho podezřívavý ostříží zrak.
"Potřebuju si s ním jen něco vyjasnit," pousmála jsem se nevinně, avšak mé oči o mně musely vypovídat, že jsem šílená.
"Loki vlastně říkal, že s ním jistě budeš chtít ještě před našim odchodem mluvit. Je venku u jezera... Julie!" volal za mnou, ale to už jsem já vybíhala ze dveří.
"V pohodě! Nic se nestalo! Chci se rozloučit!" volala jsem za sebe. Myslela jsem to upřímně.

Vydechla jsem za jeho zády. Čekal na mě.
"Vyspala ses?" zeptal se a pak se otočil na mě. Odhalil mi tak uvolněnou tvář, menší úšklebek a na něj poněkud ležérní postoj.
"Vcelku. Když příště řeknu," ohlédla jsem se, "aby sis mě podepsal," ztišila jsem hlas, "tak jen pro informaci: Nemyslím to vážně." Loki roztáhl rty a odhalil tak zuby. Usmíval se podobně jako já ještě před oním zjištěním. "Teď si nedělám srandu, Loki."

"Tady na Zemi říkáte: Nedělej z komára velblouda."

"Z komára? Vždyť ani nevím, co tam je napsané."

"Co bys řekla?"

"Přestaň mě popichovat." Zasmál se a vykročil za mnou. "Sundej to ze mě."

"Drahá, to už jsem udělal minulou noc a stejně ti vadil způsob, jakým jsem to z tebe sundal."

"Mluvím o té značce," opravila jsem ho, ačkoliv jeho výraz mluvil o tom, že on moc dobře věděl, o čem se bavím já. Vypadal potěšeně, nadmíru uspokojeně.

"Je to mé jméno. Podepsal jsem si tě." Vzdychla jsem nad ním jako nad nepoučitelným hochem a frustrovaně jsem svraštila obočí. Už jsem měla chuť začít mu vyhrožovat. Naznačit mu, že nejsem jeho majetek, na který plácne své jméno a od teď mu patří.

"Nemůžeš si mě jen tak podepsat," naléhala jsem dál.
Ano, svým způsobem to bylo neuvěřitelně vzrušující.
A ano, jistým způsobem to hýbalo s mými slabinami. Ale stačila trocha nepozornosti a plno otázek by bylo na denním světle.
"Dala jsi mi svolení. Vlastně jsi mi to v podstatě nakázala." Už jsem si ani nebyla jistá, jestli stále vtipkuje, vymlouvá se a nebo to myslí vážně. Klesla mi ramena. Vzdala jsem to.
"Nezbavíš mě toho, že?" ujistila jsem se.
"Možná někdy," pousmál se. Ten úsměv ztratil veškeré pobavení, působil naprosto upřímně. Nakonec jsem se zasmála.
"Neplechy... to je tvoje," řekla jsem mu a natáhla jsem se pro jeho ruku.
"Myslel jsem, že se před nimi nechceš ukazovat v mé těsné blízkosti. Od toho nedávného nenápadného polibku tady na molu ses mi nepřibližovala, byli-li na dohled," podotkl Loki. V očích mu jiskřilo vědění.
"Nechtěla jsem provokovat. Na rozdíl od tebe." Neodolala jsem a mrkla jsem na něj. Chlapec jistě velmi dobře věděl, na kterou událost dnešní noci jsem narážela. Loki se tiše zasmál a stisk mé ruky oplatil.
"A jak se cítíš?" zeptal se, v tónu jeho sladkého hlubokého znělého hlasu znak starostlivého zájmu.

"Po tom všem?" optala jsem se tiše. Ujistil mě kývnutím.
"Zvláštně. Možná za to částečně může i ten tvůj podpis, ale konečně mám pocit, že někam patřím."
"Jak to myslíš?" Upřímná zvědavost, znepokojení nebo nepochopení, něco takového jsem z něj vycítila.
"Všechna ta léta, kdy jsem hledala samu sebe, své přátele, své okolí..." Uvědomila jsem si, že má slova nachází příliš mnoho sentimentu, který jsem si kvůli němu a hlavně kvůli jeho odchodu nemohla dovolit. "Cítím se dobře." Na rtech se mi přesto objevil velmi široký vřelý úsměv.
"Já se taky cítím dobře," pousmál se. Jeho odchod na mě začal dopadat. Nechtěla jsem se rozbrečet a být jako zoufalec, který Lokiho kouzlu propadl za několik týdnů. 

Ať byly mé city jakékoliv, jakkoliv hluboké a silné, ať zasáhly mé srdce či hlavu, nesměly se ukázat navenek. Dostavilo se trapné ticho. Zatoužila jsem mu říct, že mi bude chybět. On i jeho poznámky, jeho ochrana, to porozumění, které jsme v sobě našli. Všechno. Kousla jsem se do rtu.
"Neměli bychom odjezd odkládat," ozvalo se náhle za námi. Thor tam stál se svalnatými pažemi skříženými před sebou, zatímco na jeho rtech pohrával menší úsměv. Snad jen ten jediný viděl a chápal ten zvláštní vztah, jenž byl mezi mnou a jeho bratrem. Možná to viděli všichni, ale vidět to nechtěli. Na tom už teď stejně nesejde...
"Má pravdu," pokýval hlavou Loki. Věděla jsem, že má pravdu. "Tak, Julie Barton, bylo mi ctí poznat tě." Jeho oči i ten drobný plamínek v nich mi naznačovali, že nemluví jen o jednom způsobu poznání se navzájem. Mým rtům opět unikl smích, načež jsem zaklonila svou tvář k němu, vyhoupla jsem se na špičky a na jeho hebkou tvář jsem vtiskla krátký polibek.
"Nápodobně, Loki z Asgardu. Je zde ještě nějaká šance na naše setkání?" zeptala jsem se, jelikož jsem si tu otázku zkrátka odpustit nedokázala. Náš příběh je až příliš otevřený na to, aby skončil takto.
"Myslím, že je zde ještě pár... záležitostí, ke kterým bych se rád vrátil," mrkl na mě, pustil mou ruku a ustoupil. Thor se vydal k jeho boku, společně se na mě podívali, usmáli se. Pak Thor vzhlédl k nebi, zavolal Heimdalla.
Lokiho oči se propíjely do mých a já jsem se pokoušela mu ten pohled oplácet. Loučit se s ním. V myšlenkách mu poslat všechny ty hezké okamžiky, které jsme spolu prožili. 

Všechny ty mé momenty plné rudých tváří, rozpaků, hněvu i smíchu, naslouchání jeho příběhu.
Všechny ty jeho chvíle, kdy se mi smál, kdy mi pomáhal, poslouchal mě.
Všechna ta objetí, polibky.
"Na viděnou," zašeptala jsem. Doufala jsem, že má slova zachytil.
"Na brzkou shledanou." Nevím jak, ale slyšela jsem ho zřetelně.
Ještě předtím, než nebe pročísla jasná zář, v níž ti dva zmizeli, postřehla jsem široký úsměv na jeho úzkých rtech, které si budu připomínat každý den po dobu, kdy k nim nepřivinu ty své.