Důvěra v lež

Slepý labyrint

Bylo tak zlé, že jsem zamilovaná? Bylo to tak odsouzeníhodné? Špatné, nevhodné a nepochopitelné?
Nepochopitelné... sama jsem nevěděla, jak se to stalo. Odsuzovala jsem jej, pohrdala jsem jím, považovala jsem jej za blázna a egoistu. A přesto? I když hlava říkala jedno, srdce kázalo jinak.
"Sentiment," zasmála jsem se hystericky. Válela jsem se v posteli u Starka. Od návštěvy uběhl týden a já jsem opět měla v hlavě zmatek, totální bordel. Vstala jsem a šla jsem se posadit k velkému zrcadlu na zdi, zadívala jsem se na svou tvář.
"Třeba tě má fakt rád," řekla jsem si, "nebyl by tak v šoku, kdyby aspoň něco necítil. Ty oči..." byly tak opravdové. Zvedla jsem pravou ruku a pohlédla jsem na své prsty. Pak na předloktí, kde jsem nedávno našla malinkou narůžovělou jizvičku po našem pařížském rallye. Nebýt jej, mohli jsme dopadnout jinak.
Nešlo na něj nevzpomínat. Dotkla jsem se dvěma prsty svých rtů, což mi okamžitě připomnělo jeho polibek. Sledovala jsem se v zrcadle s pocitem, že ty prsty jsou jeho.
Bože. Nikdy jsem nikoho nemilovala- vyjma platonické lásky ke knižnímu hrdinovi. Nikdy jsem neměla pořádnou příležitost poznat někoho dost na to, abych jej milovala. Možná, kdybych potkala někoho jiného, předčily by city k němu to, co jsem cítila k Lokimu, s nímž žádná budoucnost nebyla.
Praly se ve mně dva názory.
Jeden se zastával těch citů. Když už tedy vznikly, musely být opravdové a neošálené mou naivitou. Taky jsem (snad) dost chytrá na to, abych poznala lásku.
A druhý mi říkal, že jsme si užili své a teď je konec. Lokiho odsoudili k vězení. Je bůh... teoreticky. Já jsem smrtelná. I kdyby něco bylo, zestárnu a on pořád bude vypadat jako teď. Tedy nejspíš.
Mé vyhlídky se sesypávaly v prach.
Přesto touha po něm nezhasínala a naopak bych řekla, že svůj oheň posilovala těmi všemi překážkami ještě o to silněji.
V hlavě se mi vybavily obrázky našich prožitých zkušeností.
Rozplácla jsem se na podlahu a nahlas jsem vydechla, čímž se mi podařilo uvolnit alespoň část napětí.
"Huso," zasmála jsem se sama sobě. "Zmagořila jsi."
Kdosi mi zaklepal na dveře, načež bez pozvání vešel. Vystřelila jsem do sedu a ohlédla jsem se za sebe na vykulenou Pepper. Lapala po dechu. Ihned jsem byla na nohách a u ní.
"Pepper, co se stalo?!" zeptala jsem se a chytila jsem ji za ruce. Vypadala vystrašeně, ale jinak byla v pořádku.
"Přišel Clint... a Steve s Natašou. Oni... mají nějakého muže. Poslali mě za tebou. Potřebují ho vyslechnout..."
"Zůstaň tady," řekla jsem jí a už jsem vycházela z pokoje.
"Julie, neměla bys tam..." Utnula jsem ji třísknutím dveří. Přidala jsem do kroku a do Tonyho dílny jsem skoro vklusala. Obrátilo se ke mně pět párů očí. Tony, Clint, Nataša, Steve a Hudson Lewis. Zarazila jsem se, ale došla jsem až k nim. Lewis seděl na nerezové stoličce s rukama spoutanýma za zády. Zamračila jsem se na něj, on se usmál.
"Kde je?!" dal se do vyslýchání Clint a popadl Lewise za rameno, čímž si vynutil jeho pozornost. Hudsonův úsměv se rozšířil. Ve strýčkově žilách jisto jistě vřela krev. Vždy jsem ho měla spíš za flegmatika, ale občas se dokázal rozohnit. To, co se s ním nyní dělo, mělo od všech jeho záchvatů vzteku velmi daleko.
"Nebudeš mluvit?" optal se, jakoby se ujišťoval. Odpovědí mu byl jen ten úsměv. Clint se rozmáchnul a udeřil Hudsona hranou dlaně.
"Clinte!" vykřikli jsme se Stevem jednohlasně. Padouchova hlava se zvrátila na stranu, ale vzápětí se opět otočil s úsměvem.
"Jen ho nechte," zastavila nás Nataša. "Tenhle si to zaslouží."
"Jdu za Pepper," řekl Tony. "Vy si s ním poradíte sami." A odešel. Podívala jsem se na Natašu, jejíž tvář byla podobně tvrdá jako ta Clintova.
"Mluv!" vykřikl Clint. Jeho slova doprovázena další ránou. A opět nic, nepočítaje pramínek krve, která muži vytékala z natrženého rtu. Skrčila jsem obočí a překřížila jsem si paže na prsou.
"Hledáme Rushe?" optala jsem se Nataši.
"Zjevně nám nic jiného nezbývá. Pokud se tady náš přítel neotevře, popadne tady Bartona amok. A věřte, že nikdo z nás ho nebude chtít zastavit. Že, Steve?" zvýšila hlas a podívala se na něj. Rogers jen nesouhlasně vzdychl. Já mlčela taky.
Ne, že bych se v násilí vyžívala... Ale strýčkovi věřím a dobře jsem si uvědomovala, že kdyby bylo jiné východisko, nevolil by násilí. Pravděpodobně toho muže osobně znal, takže jsem usuzovala, že si to možná i zasloužil. Každopádně bylo lepší mít ho před sebou v poutech, než se zbraní v ruce. Mohla to být jeho kulka, která by v Paříži ukončila můj život.
"Mluv!" Vyrval mě z myšlení Clintův křik. V podobném duchu to pokračovalo dalších pár minut. Padlo několik ran, zcela zbytečných. Hudson Lewis se jen usmíval s ústy od krve, která mu skapávala na černé tričko.
"Očividně to nemá smysl," promluvil Steve. "Zavřeme ho a později třeba promluví."
"Jasně," zasmál se hořce Clint. "Poslouchej, zmetku: Jestli se stane něco mé rodině, jsi mrtvý muž." Clint se vyrovnal v zádech a krátce na mě pohlédl. Pak za doprovodu Steva odešel. Otočila jsem se na Natašu.
"Ty víš, co se děje?" zeptala jsem se jí.
"Já nejsem ta, která by ti to měla říct." A odešla. Výborně, všichni si hrajme na Mistry záhad. Protočila jsem oči, iritovaná tím, jak všichni přede mnou něco skrývali. Prožívala jsem osobnostní krizi a do toho tady toto. Tenhle chlap. Ohlédla jsem se na něj, ze rtů mu nemizel úšklebek.

"Bavíš se, co?" ušklíbla jsem se já.
"Vcelku," přikývl.
"Nechal ses chytit? Nějaký plán jak nás rozházet zevnitř?"
"Nás? Nepatříš k nim, Julie," řekl, hlas mírně ochraptělý bolestí. Pootevřela jsem ústa. "Divíš se? I já tě znám víc, než si myslíš, krásko."
"Co chceš? Co chcete?" Nečekala jsem odpověď zrovna na tuto otázku, ale za zkoušku to stálo.
"To se brzy dozvíš." A se záhadami pokračujeme. "Mohla bys patřit k nám. Tam v Paříži jsi předvedla skvostnou střelbu. Nikoho jsi nezabila, to bych možná i ocenil... zbylo nás víc."
"Aiden Rush ti velí?" přešla jsem jeho poznámku. Příště si možná rozmyslím, jestli se netrefím jinam než jen do nohou.
"Zlatíčko, ten má jen největší motivaci." Nelíbilo se mi, jak mě oslovoval. Nelíbil se mi ani jeho zvrhlý výraz. Nelíbila se mi ta zpropadená jizva na jeho tváři. Snažil se mě vyděsit, vyhrožovat mi. Z Tonyho stolu jsem sebrala bílý kus hadru, přišla jsem k Hudsonovi. Sehnula jsem se k němu, nyní jsme si byli tváří v tvář.
"Víš, Aiden nebyl nadšený z Lokiho," řekl, když jsem otírala jeho bradu. Dopřála jsem si radost, a tak jsem přitlačila na ránu na jeho rtu. Sykl. "Ale uznal, že ti ten šašek poskytl pěknou ochranu."
"O co se snažíš? Proč by mu záleželo na Lokim nebo na mě? Chce zničit SHIELD, či se snad pletu?" zeptala jsem se a vyrovnala jsem se v zádech. Hudson ke mně zaklonil tvář.
"Ó, květinko, ty jsi jen bonus k tomu všemu." Mrskla jsem mu se zakrváceným hadrem do klína. Začínala jsem se vztekat. Sevřela jsem dlaně v pěst. "Jsi opravdu hezká a šikovná."
"Mlč."
"Nejdřív chcete, abych mluvil, a když konečně otevřu pusu, mám mlčet?" Provokoval.
Sesbírala se ve mně chuť vrazit mu. Chtěla jsem risknout bolest své ruky, jen abych tu bolest způsobila jemu.
Za všechny ty mrtvé agenty, za chaos, který způsobili.
Za to, co udělali s mými nejbližšími a jak se všichni cítíme.

Částečně bylo i jejich vinou, že Loki odešel. Cítila jsem, jak se mé nehty prokousaly pokožkou dlaně. Jeho drzý úsměv to ve mně jen podporoval.
"Copak, zlatíčko, došla ti slova?"
"Aby nedošla tobě," zavrčela jsem. Ovládla jsem se a vyšla jsem ke dveřím. Hněv ve mně sice vřel a taky jsem chtěla popadnout tu nerezovou tyč, co stála opřená v rohu, a pořádně ho s ní praštit, ale neublížila bych někomu, kdo se nemůže bránit.
"Kočičko, toho se bát nemusíš!" zavolal, než jsem za sebou zavřela dveře. S výdechem jsem do nich uhodila dlaněmi.
Lepší než nic.