Důvěra v lež

Čelme kruté pravdě

Na začátek si vkládám poznámku. Být totiž na konci, nebudete ji číst :D 
Včera jsem zakládala "spisovatelský instáč". To samé jméno, profilový obrázek. 
Slouží jako okénko do zákulisí mých pisatelských strastí a byla bych neskutečně ráda, kdybyste na něj mrkli, hodili "sledování" :) 
Inovacím a médiím zdar :) 

Clint se mnou stále nemluvil. Až dalšího dne večer, když jsem seděla s večeří v křesle u krbu, přitáhl si vedle mě židli a posadil se.
"Zlobíš se na mě?" optala jsem se, aniž bych se na něj podívala. Cítila jsem kus viny, která se mi usídlila na ramenou. Ale pořád jsem si stála za tím, co jsem řekla.
"Kdybych ti řekl, že se na tebe zlobím, byl bych ještě horší strýček než doposud. Když ti povím, že to, co jsi řekla, je v naprostém pořádku... nebylo by to výchovné. Zastáváš se Lokiho, fajn- řekl bych, že jsem schopen to překousnout, ale nejsem. Já Lokiho v hlavě měl, vím, jaké to je. Ty ho v hlavě nemáš... měla bys šíleně modrý oči a nebyla bys při smyslech." 
"Což nejsem ani teď, co?" ušklíbla jsem se, když jsem nahlas vyslovila jeho myšlenku. 
"To říkáš ty. A teď mi pověz: co mezi..."
"Jsme přátele!" přerušila jsem ho polekaně a vykulila jsem oči. "Jen přátele. Přísahám." Výborně, Julie, takže víš, že to není zrovna nejlepší partie, pomyslela jsem si s ironickým podtónem.
"Julie, chápu, že jsi nebývala ve styku s muži, jako bývá normální holka, ale..."
"Strýčku," zastavila jsem ho a přísahala bych, že mi hořely tváře studem, "nic se mezi námi nestalo. Přísahám." V uších mi hučela proudící krev, přesto jsem zaslechla jeho úlevný výdech.
"Mám tě rád," řekl a konečně se jeho rty upřímně zkroutily v úsměv. I já jsem se na něj usmála, ačkoliv se mi v hlavě začaly hromadit další nezodpovězené otázky.
"Já tebe."

"Tony Starku," zaúpěla jsem po tom, co po mně spustil kvůli Lokimu a jeho nejapným poznámkám.
"Ne, Julie Barton, tohle měla být moje dovolená. Tři dny. S Pepper. A vetřeli jste se mi tady vy dva!" rozčiloval se. Bylo mi ho líto, chápala jsem ho. Místo klidu se dočkal jen dalších starostí. Ale ty by přišly i tak. No ne? S tím vším zmatkem a útoky kolem SHIELDu? My jsme byli jen bonus.
"Tony, promiň!" volala jsem za ním, než pyšně odpochodoval kolem mě do své pracovny.
"Ty jsi to nejmenší, co mě štve," řekl, když procházel kolem mě.
Svěsila jsem ramena a ohlédla jsem se k Lokimu. Opětoval mi neústupný pohled. 

Vyšla jsem ven na vzduch. Slunce zapadlo za obzor, jenž na temné nebe na západu barvil do zelena. Nade mnou hvězdy. Klaply za mnou dveře a vzápětí se vedle mě zastavil Thor a přes ramena mi přehodil deku.
"Je... zima. Ne?" optal se. Tiše jsem se zasmála.
"Jo, to je. Děkuju."
"Prý ses už dostala k někomu konkrétnímu. Clint povídal, že..." zasekl se, "znával ho."
"To mi taky řekl. Bývalý agent. Celkem by mě zajímala jeho motivace. Co chce, proč dělá to, co dělá. Co má v plánu." Thor neurčitě zamručel, nejspíš to byl souhlas. Zmlkli jsme a oba jsme zaklonili hlavy k hvězdám. Bylo jich tolik. Jakoby jeden vytrvalý umělec tečkoval celou oblohu dny i noci.
"Tohle v New Yorku neuvidíš," vydechla jsem s obdivným úsměvem.
"Jednou bys měla vidět Asgard," řekl Thor. "Už jen za to, jak se chováš k mému bratrovi."
"Za to nejsou zásluhy," zasmála jsem se, "No... i když..." Tentokrát se zasmál Thor.
"Víš, on není až tak chladný, jak se tváří. Prohnaný ano, vypočítavý a často zlý, ale Loki je vše, ne chladný. Brání se tak, nechce si nikoho pouštět k tělu, nechce se nechat odhalovat. Je neuvěřitelné, jak... jak blízký ti je. Skoro bych řekl, že jsi na něj udělala dojem."
"Dojem?" Thor pokýval hlavou.
"Víš tím, jak do něj vidíš, jak ho chceš poznat. Lokiho každý chápal jako toho zlého, aniž by ho jen pozdravil. Tím ale nechci říct, že si za to nemůže sám."
"Říkáme: Každá mince má dvě strany." Nejspíš toto naše pořekadlo chvíli zpracovával, ale pak mi dal za pravdu. Nějak dobu jsme pak mlčeli, já jsem svůj pohled vrátila ke hvězdám.
Přišla na mě ta klasická myšlenka, která snad trápí každého, kdo kdy zapne mozek: Jsme tak mrňaví, nicotní... Sama pro sebe jsem se pousmála. Nakonec ten prohnaný egoista měl pravdu.
Bože, plácla jsem se v duchu po čele, neměla bych mu dávat za pravdu. Je to pravda. Ale když nám to připomněl on, bránili jsme se tomu.
Nevíme, co chceme. A ani nevíme, co nevíme. A co víme, tak děláme, že to není.
Moje myšlenky začaly být až příliš filozofické, byla potřeba přestat.
"A co bude teď?" prolomila jsem tedy ticho.
"Nejspíš se vrátíme na Asgard."
"Ou," uniklo mi, načež jsem začala makat na tom, aby můj výraz neprozrazoval nic z toho, co jsem cítila.
Mělo by to být v pohodě, Julie. Přesně tak se to mělo stát. Přesně o to ti celou tu dobu šlo, promlouvala jsem k sobě. Věděla jsem, že to je pravda, to, co si myslím. Ale přesto mi do úsměvu nebylo.
Jenže představa, že se vše vrátí do starých kolejí a mně každý den nebude v cestě stát ten zmetek... Loki.
Zjevně to nebylo to, co jsem chtěla. Přišlo mi smutné, že zrovna on se mi stal přítelem, ačkoliv to mezi námi bylo komplikované. Sám vztek a hádky, ale jakmile toto pominulo, byla jsem mu schopná spát v náručí. Líbat ho.
Třeba jen trpím notorickým nutkáním dělat ze zlých ty lepší...
"Julie?" oslovil mě stále přítomný Thor, jehož jsem ve své hlavě potlačila do ztracena. Škubla jsem sebou a povytáhla jsem obočí.
"V pořádku? Čekal jsem, že něco na to řekneš."
"Jo, jasně," zamrkala jsem, "super."

Jenže co teď? SHILED šílí kvůli útokům, Avengers šílí kvůli útokům a já idiot šílím kvůli Lokiho odchodu. Zcela jistě by na mě byli hrdí.

Seděla jsem u krbu a nervózně jsem si okusovala prsty levé ruky, zatímco se Thor bavil s Lokim na sedačce dost daleko ode mě na to, abych je zarytě sledovala a oni mi nevěnovali pozornost. Chvěla jsem se, srdce mi bilo jako hukot kopyt stáda koní a dýchala jsem jako jeden z nich. Nesnášela jsem to a samu sebe jsem za to nejspíš nenáviděla. Co mi to udělal?
Tohle už nebyl jen strach z odchodu kamaráda, byl to strach z odchodu milovaného milence.