Důvěra v lež

Mezihvězdný výlet

"Pepper!" Samozřejmě, že Stark již o útoku věděl dopředu, a jeho starost o jeho milovanou byla vítaná a dojemná a sladká dohromady, ale ocenila bych víc, kdyby se se mnou pokoušel komunikovat.
"Tony!" okřikla ho Pepper, když kolem ní začala lítat mechanická ramena hledající vnitřní zranění. Stála jsem opodál a mlčky jsem přihlížela.
"Teď mě nech," řekla, "jsem v pořádku."
"Co se sakra stalo?!"
"Byli to oni, Tony," ozvala jsem se konečně já a přistoupila jsem blíž.
"Jul, jsi v pohodě?" zeptal se klidněji, jeho oči hledaly zranění má.
"Praštila jsem se do hlavy, toť vše. Byl to Lewis. Aidena Rushe jsem tam neviděla, ale ten s tou jizvou... byl tam," opakovala jsem. Začalo se mi dělat nevolno. Žaludek se mi houpal ze strany na stranu a hlava se mi točila jako na kolotoči.
"Útočí na SHIELD. Proč by napadali vás?" vyslovil Stark svou myšlenku a pohlédl mi do očí. Zavrtěla jsem hlavou, nevěděla jsem proč. Vědět to, odpověděla bych...
Tony se zamračil, na jeho styl až příliš starostlivě (pokud dotyčný není Pepper). Lehce mu klesla ramena, když přistoupil ještě blíž ke mně. Moje nevolnost nabírala obrátky, Tonyho jsem viděla dvakrát.
"Mám pocit, že s tebou budeme muset něco udělat," řekl. Nejspíš jsem byla už dost mimo na to, abych se jeho slov zalekla. Zněl mi skoro výhružně. Vytřeštila jsem oči a couvla jsem. Jenže v tom se mi hlava zatočila tak moc, že se mi zatmělo před očima a pod nohama jsem ztratila pevnou zem. "Julie!"

Nevím, jak dlouhá doba utekla. Kolik hodin nebo dní jsem byla mimo. Neustále jsem usínala a opět nabírala vědomí. Ale stále jsem neměla spánku dost. Co se mi vybavuje z chvílí, kdy se mé oči otevřely, viděla jsem bílý strop a po mé levé straně jakýsi přístroj. Nebyla jsem v nemocnici, ale stále u Starka. Jediné plus.
Pak zase tma. A zvláštní, skoro divné sny. Pořád dokola.

Cizí místo, dost možná mimo můj svět. Či přebujelá fantazie. Netuším. Ale hvězdné nebe- podobné tomu na Aljašce, jenže s miliardami hvězd navíc. Zvedla jsem se na nohy, pod nimiž probleskávaly proužky barevného světla. Ale nevšímala jsem si jich. Avšak tam daleko ode mě jakoby zářily další stovky hvězd. To mě neznámé město bylo zahalené v temnu, černé barvě. Jakoby truchlilo. A pak se ty stovky hvězd vznesly k obloze, kde se připojily k těm miliardám dalších.
Cítila jsem smutek, mrazivý žal, aniž bych tušila proč. Na hřbet ruky ukápla má slza.
"Mrzí mě to," promluvila jsem tiše, ale hlas se mi zármutkem zlomil. "Moc mě to mrzí."

Sen...
Jednou jsem se však probudila s pocitem, že už vědomí neztratím. Sice jsem byla stále unavená, ale necítila jsem se na spaní. Nevím, jak dlouho jsem proležela, ale bolelo mě celé tělo. Byla jsem ztuhlá. Pomalu jsem si tedy protáhla paže a záda, načež jsem se posadila a rozhlédla jsem se po místnosti.
"Jarvisi?" promluvila jsem do ticha narušovaného pípáním, které jsem si uvědomila až nyní.
"Slečno Julie," oslovil mě nazpět.
"Zavolej Starka, prosím. A vypni to."
"Hned to bude." Mezitím jsem si z hrudi strhla elektrody a vytrhla jsem jehlu z loketní jamky. Neměla jsem odvahu postavit se sama. Rozkoukávala jsem se, probouzela jsem se. Někde v hloubi mysli mi znělo varování, že něco není tak, jak by být mělo.
Do onoho pokojíčku se otevřely dveře, z nichž vyběhl Clint s Tonym v závěsu.
"Julie! Díkybohu," vydechl s úlevou Clint, načež mě pevně objal. Stisk paží jsem mu opětovala, co mi síla stačila. Jedno mi bylo jasné: Mít blízkého zase u sebe bylo fajn. Lehce jsem se pousmála, když mi vtiskl pusu na čelo a odtáhl mě od sebe, jen aby mi mohl pohlédnout do tváře.
"Vyděsila jsi mě," řekl a pohladil mě po tváři. Pomohl mi zvednout se.
"Já jsem taky byla dost vyděšená," zasmála jsem se tiše. "Jak dlouho jsem byla mimo?"
"Asi tři dny," odpověděl Stark za Clintovými zády. "Nejdřív tě tady strejda chtěl poslat do nemocnice, ale nakonec doktor přišel sem. S mou pomocí ti diagnostikovali otřes mozku, celkem silný. Pár modřin. Na tebe to ale asi bylo až moc poslední dobou, a tak se nám nedařilo tě... probudit. Tedy probouzela ses sama, ale vždycky jsi po pár minutách zase usnula."
"Ale všechno je v pořádku, ne?" optala jsem se. Clint se krátce ohlédl za Tonym, pak koukl znovu na mě. Tohle se mi nelíbilo. "Clinte?"
"Ano, Jul. Jsi v pořádku. Mumlala jsi něco ze spaní... párkrát jsi volala Lokiho," řekl, tentokrát už trochu rozrušeně, naštvaně. Polkla jsem.
"To nic neznamená," zamračila jsem se. Clint potřepal hlavou.
"V pohodě. Vždyť nic neříkám." Netvářil se podle toho. Poplácala jsem jej po paži, než abych zase něco říkala.
"A už jí to řekneš?" zeptal se Tony Clinta a přistoupil blíž k nám. Tonyho tón nezněl kdovíjak smířlivě, spíš jakoby na Clinta tlačil. Tuto teorii by potvrzoval už jen strýčkův rozzlobený pohled, který na Starka obrátil dost hbitě. Já jsem nechápavě skrčila obočí.
"Mám to pod kontrolou, Starku," zabručel na něj a o krok přikročil k Tonymu.
"To jsem viděl. Hele, není to jen Julie, která je v nebezpečí. Málem ublížili i Pepper. Jestli se to bude opakovat, vyzvoním jí to sám," zapřísáhal varovně Tony. Já jsem přestala chápat úplně. Nevěděla jsem, jestli mluví o Lokim, o těch útocích nebo snad něčem kompletně jiném. Zase mě stavěli mimo své záležitosti.
"Co se děje?" přerušila jsem jejich testosteronem nabitý rozhovor svou otázkou, načež jsem vkročila mezi ně.
"To ať ti řekne strýček. Něco jsem jednou slíbil, tak to jen tak neporuším. Ale, Clinte!" Oba se na sebe podívali, "Poslední šance. Jinak se to dozví jinak." Clint cosi nesrozumitelného zabručel, působil vytočeně. Tony však na tom byl obdobně. Naposled pohlédl na mě a pak opustil pokoj.
"Můžeš mi vysvětlit, co se to děje? Proč to všechno?" zvýšila jsem hlas. Přestávala se mi líbit nevědomost, v níž jsem se nyní nacházela. Pocítila jsem jakousi paniku vepsanou v okolní atmosféře. Rozklepaly se mi prsty. Dělalo se mi zle. Clint mlčel.
"Ksakru, co?!" vykřikla jsem.
"Byl tady Thor," vydechl. Do pokračování se neměl, a tak jsem ho výrazem pobídla. "Byla jsi pozvána na Asgard."