Důvěra v lež

Sbohem, má lásko

Cítím se tak prázdně a zároveň jsem neskutečně plná a to téměř všeho. Jsem vzteky bez sebe, ublížená, zamilovaná, zrazená a to jen kvůli toho arogantního boha. Bez jediné sebemenší události uplynul další den. Schylovalo se k západu slunce, atmosféra se ze strany Avengers uvolnila (nejspíš díky Lokiho brzkému odchodu), ale já jsem byla stále jako na jehlách. Co jsem pochopila, Thor byl se svým bratrem domluvený na odchodu a ten egoista nenamítal jediné slůvko. Naivně jsem čekala, kdy se dojde alespoň rozloučit. Za těch pár polibků a objetí jsem doufala aspoň v srdceryvná slova dojemného rozloučení.

Už jsem ani neskrývala své dotčené rozpoložení. Vyrazila jsem z domu k lesu, zatímco se pánové usadili na terase na střeše domu s lahví nějakého drahého Bourbonu. Loki nejspíš zalezl kamsi do pokoje.

Vdechovala jsem chladnavý rosou provoněný a zvlhlý vzduch, když se nebe opět připravovalo položit okolí do tmy. Z terasy za mnou se ozýval veselý smích. Záviděla jsem jim ho. Chtěla jsem se taky smát a bavit se, jenže jsem na to v tu chvíli neměla žaludek a jejich veselí mě spíš rozčilovalo. Ale ne tolik, jako sám Loki. Sedla jsem si pod ohromnou sekvoj a skrčila jsem nohy k sobě.
Co se mi to stalo?
Připadala jsem si jako rozpitvaná, naprosto rozhozená ze svého normálního života. Ale snad jsem se musela posbírat a vzpamatovat se. Či ne? Zvažovala jsem, zda bych to vůbec sama dokázala a jestli by mi uměl pomoci on. Aspoň nějaké vyjádření o tom, co se mezi námi stálo. Téměř jsem začala iritovaně vrčet. Nikdy jsem se neměla nechat do tohohle pitomého plánu uvrtat. Už jsem zoufale zaúpěla.

Proseděla jsem pod stromem notnou dávku svého drahého- haha- času, a tak jsem se začala chystat k odchodu. Zvedla jsem se na nohy a otřepala jsem se chladem. Chtělo se mi brečet...
"Julie?" ozvalo se kousek ode mě. Skoro jsem poskočila... radostí? Čímsi takovým. To jsem rozpoznala Lokiho hlas. Zamilovala jsem si jej a přesto jsem ho nenáviděla. Nejspíš právě proto.
"Ale, ty sis vzpomněl?" optala jsem se přesto se sarkasmem a otočila jsem se.čelem k němu.
"Byl jsem se projít. Nečekal jsem tě tady," řekl a zamračil se. Zněl, jako by lhal. Nebo se ve mně ozvala naivita.
"Ovšem. Že jsem si myslela, že bys... řekl dík a měj se fajn, rád jsem tě poznal." Málem jsem ještě protočila oči.
"Nebuď taková," mlaskl otráveně a volným krokem zamířil ke mně, asi chtěl být blíž. To by mě ale nesměl naštvat. Možná jsem byla jako malé dítě, ale zkřížila jsem si paže na hrudi a o pár kroků jsem couvla. Loki překvapeně zastavil. "Udělal jsem snad něco?" Zněl jako muž, kterému řeknete NE.
"Právě že nic," zavrčela jsem na něj. "Zítra odcházíte a..." zasekla jsem se. Nebyla jsem si zcela jistá, jestli mu chci říct, jak to cítím já. Čekal na mé pokračování. "A nic."
"Mrzí tě snad můj odchod?" optal se a svraštil obočí. "Nechtěla jsi snad celou dobu, abych ti zmizel ze života?" Provokoval, poznala jsem to. Chtěl mě dotlačit k tomu, abych mu řekla v zápalu citů co nejvíc. Uchechtla jsem se. Nebudu mu odpovídat, vykoupu ho ve vlastní hře.
"A tobě to ty poslední dny tak připadalo? To, jak jsme si vzájemně léčili rány? Sakra, celou tu dobu jsem ti stála za zády, abys z toho všeho vyvázl co možná nejsnadněji. Jsem ti ukradená já? Protože jestli ano, řekni to hned a já konečně poznám, co si o mně myslíš. Vyjádřil jsi vůči mě respekt, fajn, děkuji. Ale respekt není to jediné, co vůči tobě cítím já. Či snad ty chceš, abych z tvého života zmizela já?" lapala jsem po dechu. Loki na mě nechápavě zvedl obočí, ale pak opět kleslo a já v jeho obličeji spatřila ten ostražitý a zároveň odtažitý výraz.
"Chci, abych já zmizel z toho tvého," řekl pak. Paže, aniž bych to chtěla, mi spadly podél těla, čelist mi klesla podobně.
"Můžeš to vysvětlit?" zeptala jsem se.
"Přemýšlela jsi nad tím? Co by bylo, kdybys mne milovala dál?"
"Ale já jsem neřekla, že..."
"Julie," přerušil mě s vševědoucím úsměvem na rtech, "nemusíš nic říkat." Zaskočil mě. "Tady mě obviňují, bojí se mě. My dva se k sobě nehodíme. Jsme zcela rozdílní. Od tebe se čeká, že budeš dělat ta správná rozhodnutí." Zaslechla jsem mrzutý tón jeho hlasu. Jakési zklamání. Já jsem ho ale nezklamala.
"Definuj správné."
"To, co přijmou ostatní. A mě nikdo nepřijme." Zamrkala jsem. Pořád mluvil o mně, ale o sobě se nevyjadřoval.
"A jak to vidíš ty?" optala jsem se tedy. To, jak náhle Lokiho pohled zněžněl, mi sevřelo každý orgán v těle. Ať mi sám Odin poví, že se nyní bůh přede mnou bude pokoušet o lež. Nebyl by toho schopen. Můj vztek byl lusknutím prstů pryč.
"Dávno jsem poznal jen jednu ženu, která mne krom mé matky dokázala pochopit a pomoct mi, když se ostatní otočili zády," začal Loki. Zalekla jsem se, že mi začne povídat o své ženě. "Ale i ta to pak vzdala." Znovu vykročil za mnou, to už jsem zůstala stát. Jak mě do háje dokázal během několika vteřin donutit k lítosti?
"Proč mi o ní říkáš?"
"Začalo to s ní stejně jako nyní s tebou. Je tedy zjevné, že ať je tvůj zápal sebevětší, stejně jednou zhasne." S posledním slovem jeho hlas klesl k šepotu. Odvrátil se ode mě. "Bude tedy lepší, když na vše zapomeneme. Hlavně ty." A jeho chladný povýšený tón byl zpět.
Nasadil si masku...
"Necítíš to tak. Považuješ mě za svou... kamarádku!" okřikla jsem ho. Viděla jsem do něj jako do zrcadla, nemluvil pravdu. Přesvědčoval mě a dost možná i sám sebe.
"Jsi tak mladinká a naivní, Julie," řekl mi, avšak neotáčel se na mě. Hořce jsem se zasmála.
"Ale nejsem hloupá. Nebo jsem... až moc." Naposledy se zasmál a už vyrazil k jezeru. "Loki!" zavolala jsem za ním a svou zoufalost jsem už neskrývala. Nestálo mi to za to. Trápit samu sebe. Pokud o nic nestál, měl mi to říct na rovinu.
Nevydržela jsem to. Rozběhla jsem se za ním, popadla jsem ho za rukáv s úmyslem otočit ho k sobě.
Ale on mě předběhl. Popadl mě za límec mikiny a přirazil mě zády k nejbližšímu kmeni, cenil na mě zuby. Zalekla jsem se jej, pootevřela jsem ústa a zalapala jsem po dechu v šoku. Byl vzteklý jako já před několika chvílemi. Strach jsem ale necítila. Hleděl mi do očí a mně šla hlavou myšlenka, že mě zpráská jako neposlušného psa- tak vypadal.
Jeho levá ruka doputovala na mou tvář, avšak poněkud něžněji, než jsem čekala. Mezi svými štíhlými studenými prsty opatrně sevřel mou čelist a zaklonil si mou hlavu k sobě. Mým ústům unikl překvapený vzdech.
"Šílenče," zamumlal a svraštil obočí.
"Zmetku," oplatila jsem naštvaně. Pak už neuběhla ani vteřinka a naše rty se setkaly v polibku plném vášně. Zvedla jsem se na špičky a omotala jsem mu paže kolem krku, abych se k němu přivinula co možná nejtěsněji. Jakoby mě nikdy neměl opustit.
Bláhová Midgarďanka, proběhla mi hlavou slova, která bych spíš slyšela od Lokiho. Pevně jsem sevřela víčka k sobě, abych podobné myšlenky zahnala na ústup. Potlačila jsem uvažování nad tím, jaká by mohla má budoucnost být, zapomněla jsem na minulost a odevzdala jsem se přítomnosti. Jakmile mě Lokiho paže omotané okolo mého pasu přizvedly k sobě ještě výš, tiše jsem se mu zasmála do rtů. Těch hebkých, hbitých a příjemně teplých. 

Vrátili jsme se do chaty již za úplné tmy, na střeše i nadále panovala veselá nálada oslavujících (později jsem zjistila, že se vymluvili na rozloučení s Thorem, takže s Lokim to prý nic společného nemělo). 

Loki mě doprovodil k pokoji pro hosty, kde noc čekala na mou maličkost. Koukal na mě s menším úsměvem na těch lahodných rtech, jeho pohled byl téměř otcovsky ochranitelský. Proč jsem se zrovna s ním cítila tak v bezpečí? Mohlo by padat nebe a dokud bych byla v jeho náručí, věděla bych, že přežiji. Stiskla jsem jeho dlaň jednou rukou a tou druhou jsem si za zády nahmatala kliku. Stále s očima upřenýma k jeho tváři jsem otevřela a zacouvala jsem do pokoje. Táhla jsem jej za sebou a on se mi nebránil.   

Dveře jsem pro jistotu pojistila zámkem, pustila jsem jeho ruku a odběhla jsem zastřít.
"Maličká, co to vyvádíš?" optal se přesto Loki a pobaveně si mě prohlížel.
"Jsem nervózní," přiznala jsem, když jsem se opět zastavila před ním. Bylo-li to ještě možné, jeho pohled změkl ještě o něco víc.
"Snažíš se mi říct, že..." Bylo to asi hodně špatně, když tu větu nedokázal dokončit ani on. Spěšně a stydlivě jsem zavrtěla hlavou. "Ach tak," kývl. "A...?"
"Ano," kývala jsem horlivě já. "Prosím." Zaplula jsem do jeho náruče, jeho něha mnou prostupovala každičkým pórem.
Chvíli jsme jen stáli, zatímco mě objímal, laskal, líbal do vlasů. Uvolnila jsem se. Dlaněmi doputoval až k mým bokům. Ani nevím jak a jeho prsty se ocitly na kůži mých zad.
"Jsi tak nezkušená," zašeptal mi do rtů poté, co jsem nemotorně rozepnula pásek jeho kalhot. Smál se mi.
"A ty jsi nesmrtelný. Zkušeností máš za nás oba," ušklíbla jsem se já a vzápětí jsem povolila i zip, tentokrát až příliš sebejistě. Lokiho obočí vystřelilo vzhůru.
"Pravda," uchechtl se a opět se přisál k mým rtům. Přestávala jsem se ovládat a ačkoliv jsem jednala podle instinktu, tak úplně jsem nevěděla, co mám dělat. Loki samozřejmě mou nejistotu postřehl.
"Neboj," šeptl, pevněji mě přichytil a dotlačil mě k posteli. "Jul?"
"Nebojím se," pousmála jsem se upřímně. "Asi tě mám ráda, Loki." Zavrtěl nade mnou hlavou, jako se to dělává nad malými dětmi s příliš nedosažitelnými cíli. Svým tělem narazil do mého, dost na to, abych ztratila rovnováhu, a dost málo na to, aby mě dokázal jednoduše zachytit jednou paží kolem pasu a následně mě položit do přikrývek. Vlastenecky se vrhl na mé rty, jeho ruce jsem cítila všude a dech mi tančil po kůži naráz holé.
"Ještě někdy na mě použij svá zpropadená kouzla," vyhrožovala jsem, když svými polibky obsypával můj krk a klíční kosti. "Na to máš síly dost, co?" uvědomila jsem si.

"Musím svá kouzla používat rozvážně," usmál se proti mé pokožce. Zvedl se nade mě a vzepřel se na pažích- v jeho bouřkových očích vepsaná jedna prostá otázka. Mé oči říkaly ano. Zalapala jsem po dechu a automaticky jsem své nehty zabořila do svalů jeho ramen.
"A už jsi má," pousmál se po chvíli spokojeně, ve tváři jiskřičky nezbednosti. Stěží jsem je vnímala, mé tělo i mysl se soustředily na jedno. I tak jsem ale byla stále schopna vtipkovat: "Ještě si mě podepiš."