Důvěra v lež

Není monstrum jako monstrum

  Zařídit, aby letadlo odletělo, mi taky dalo spoustu práce. Naštěstí zmínění jména Tony Stark a organizace SHILED razantně pomohlo. Ovšem největší kámen úrazu přišel, až když jsme vlezli do letadla.
"Pilot!" vykřikla jsem. "Jasně. Protože mám málo starostí."
"A co ten Starkův... nehmatatelný kamarád?" nadmínil Loki vytočeně. Pořád se snažil dohlédnout na ránu na zádech, byl z toho nervózní.
"Jarvis... JARVISI!" Letadlo se naráz probudilo z ticha a tmy.
"Slečna Julie Barton," poznamenal Jarvisův klidný hlas, "Co pro vás můžu udělat, slečno?"
"Jarvisi, jsi schopný pilotovat letadlo?"
"Ano." Díkybohu. Zatímco jsem já diskutovala s umělou inteligencí, hledal Loki něco, čím by se mohl ošetřit. Naštvaně u toho klel.
"A kam bychom měli letět?" zajímalo Jarvise. Kam? KAM?! Mozek mi pracoval tak rychle, že jsem nebyla schopna udržet myšlenku a rozvést ji. New York, Stark, Clint, máma... Posadila jsem se do sedadla a stočila jsem se do klubíčka.
"Mysli, Jul... Kde je Tony?" zeptala jsem se.
"Pan Stark je na konferenci ve Washingtonu. Vrací se za dva dny."
"Jak je na tom New York, stalo se něco?"
"Základna SHIELDu v New Yorku byla napadena, slečno." A teď se mě začala zmocňovat panika. Byla jsem v pohotovosti sotva hodinu, ale už jsem nemohla. Bolelo mě myslet, řezné rány mi krvácely sice jen trochu, ale o to víc bolely. Hlava mi třeštila.
"Kam jinam můžeme jít?" zeptala jsem se bezradně. Byla jsem v koutě, mohla bych myslet, ale nešlo to.
"Pan Stark míří po konferenci na Aljašku. Má tam srub. Podle svých slov si tam chce odpočinout." Pak mě asi svleče z kůže.

Vzletěli jsme s jasným cílem a ze mě částečně opadly nervy a napětí. Shlédla jsem ke svým pažím, vyhrnula jsem si rukávy, což mi také způsobovalo nepříjemnou bolest. Na některých místech jsem měla ještě drobné střepy.
"Loki?" zavolala jsem za sebe, kde jsem tušila jeho přítomnost. Pomalu došel ke mně a posadil se naproti. Vypadali jsme jako dva ztroskotanci. Hystericky jsem se zasmála.
"Něco k smíchu?" optal se podrážděně.
"Ne, promiň. Jen si připadám jako největší zoufalec pod sluncem. Co ta záda? Vyléčil ses?"
"Nemám dost sil." Ještě jednou jsem se tiše zasmála a pak jsem se zvedla na nohy. Zázrakem.
"Kouknu se po lékárničce." Byla jsem tak mimo, že by mě ani nepřekvapilo, kdybych i já na sobě našla postřelené místo.

Když jsem se k Lokimu vrátila i s poměrně velkou krabicí, klekla jsem si před něj a koukla jsem se mu do tváře. Mračil se. Vydechla jsem a začala jsem se přehrabovat v krabici mezi obvazy, náplastmi, šití jsem však nenacházela.
"Chtěla bych ti poděkovat za pomoc."
"Není za co děkovat. Museli jsme se odtamtud dostat oba dva," řekl prázdně.
"Stačilo by mi není zač," pousmála jsem se a zvedla jsem k němu oči. Škubl mu koutek úst v úsměv. Když nic jiného, nastříhala jsem náplasti na tenké proužky.
"Můžu tu ránu zatím stáhnout takhle, ale nevím, jak moc to bude funkční. Můžeš... Můžeš si sundat to triko?" Bez odmlouvání, připomínek či poznámek tak provedl. Taky byl dost poškrábaný, ale pořád jsme vyvázli ještě velmi dobře. Sedla jsem si na područku a naklonila jsem se k jeho zádům.
"Upřímně? Vypadá to dost zle," informovala jsem ho. Jen vydechl.
"Hlavně s tím udělej, co můžeš." Přitáhla jsem tedy kůži a pokusila jsem se co nejvíc stáhnout ránu a slepit ji. Bohužel kladla moc velký odpor na náplast a povolovala.
"Moc to nejde," řekla jsem. Začala jsem být bezradná, chtěla jsem mu pomoci, ale nedařilo se mi to. V hlavě jsem sama po sobě křičela, abych přestala fňukat a posbírala jsem se. Rozklepaly se mi ruce.
"Promiň..." špitla jsem. "Nejde mi to."
"Udělej, co můžeš," vydechl soucitně. Že se empatií dočkám zrovna od něj, mi vyrazilo dech. Ránu jsem překryla silnou vrstvou gázy a přelepila náplastí. Sklouzla jsem na podlahu a skryla jsem tvář v dlani. Alespoň jsem si chtěla představit, že jsem jinde. Z tohohle plánu byla troska, ještě než jsme opustili New York. Nápad to byl hloupý, špatný a nechali to na mně. Jenže nebyl prostor pro výčitky a stěžování si.
"Julie?" oslovil mě Loki. Zvedla jsem k němu pohled a zamrkala jsem. Klekl si přede mě.
"Měla by ses taky dát dohromady. Pomůžu ti." Neochotně jsem si nechala svléknout tričko.
"Podprsenku si nechám," ušklíbla jsem se. Podala jsem mu dezinfekci a pár tampónků. Tvářil se dost soustředěně, když mi pinzetou z kůže vybíral drobné střepy. Chvíli jsem se na něj dívala, než jsem se znova zasmála.
"Je vtipné, jak jsme byli předtím na nože a teď si navzájem lížeme rány," poznamenala jsem. Loki se pousmál.
"A teď už nejsme na nože?" optal se. Pokrčila jsem rameny. Vycházet s Lokim? Zvládl to vůbec někdo?
"Doufám, že ne. Zachránils mi krk a já tobě, to si přiznej." Moment bylo ticho. Vnímala jsem jeho studené dlaně a dlouhé prsty, jimiž jemně svíral mou paži, kterou ošetřoval. Byl pečlivý a opatrný. Byl na něj příjemný pohled. Ach, ta zoufalost, byla jsem z ní mimo. Ale cítila jsem sympatie vůči němu. Neměla jsem, to by mi řekl každý, kdo má aspoň trochu rozumu. Na mém prozatimním kariérním seznamu nebyl zapsán jediný prohřešek a Loki... Něco jsem v něm viděla. Něco zvláštního, přitažlivého, temného a žalostného zároveň. Možná se mi to jen zdálo, ale řekla bych, že tu svou lhostejnost jen předstíral. Byla to zástěrka proti jeho slabostem. Alespoň to si myslím. Vyrovnala jsem se v zádech, teď jsem mu koukala z očí do očí. S povytaženým obočím mi koukl do tváře.
Kolik toho ty jeho oči viděly? Volnou rukou jsem se opřela o jeho koleno a natáhla jsem se k jeho rtům, k nimž jsem krátce a zlehka přitiskla ty své. Kousla jsem se do rtu a s úsměvem- tím vyčítavým- jsem uhnula pohledem.
"Promiň. Asi jsem zatoužila odhalit tvou něžnou stránku," zašeptala jsem. Buďto jsem se sama sobě chtěla vysmát či jsem měla chuť se nad sebou pokřižovat.
"Co to mezi námi je? Hledáš mé dobré já? Popouštíš své uzdy? Očividně tě přitahuju, Julie," pousmál se. Neměla jsem odvahu podívat se na něj. Zněl, jakoby se mi vysmíval on, udělal to za mě.
"Jsem zmatená. Nevím, co od tebe můžu čekat. Jestli mi pomůžeš, nebo mi při první příležitosti bodneš kudlu do zad."
"Mě mate číst v tobě," řekl on. Měl na mě špatný vliv.
"Jsi nehorázný idiot, víš to?" zasmála jsem se.
"A ty hysterka," pokrčil rameny.
"To jsme se našli," řekla jsem.

Bylo hotovo, to jsme se posadili pod okýnky vedle sebe a já jsem se vysíleně o něj opřela.
"Vždycky jsem chtěla normální život. Zažívat ty běžné marnivosti, jako co si ráno obléct na sebe... to vlastně zažívám. Ale nikdy jsem neměla starosti s tím, s kým bych mohla jít na nákupy, do kina, jak udělat radost svému příteli. V patnácti mi strčili do dlaní první pistoli a střílej."
"A já že jsem monstrum?" zasmál se hořce Loki. Byl to ten tichý bolestí naplněný smích.
"A jak chceš monstrum porazit, aniž by ses jedním stal?" Mlčel a jen pokýval hlavou. "Chtěla bych poznat tátu. Chtěla bych toho tolik. Á, sentiment. Nechám toho." Poslouchat já takové kecy, modlila bych se, aby brzy skončily. A s Lokiho povahou jsem nechtěla riskovat, aby mě ještě zaškrtil. Vždyť už jsme na tom byli tak dobře.
"Jaké to je být považován za boha lží?" zeptala jsem se a zaklonila jsem k němu tvář. Opět ten trpký úsměv.
"Neptej se a nebudu ti muset lhát," řekl. "Každý mě považuje za slizkého hada. Myslí si, že každou vteřinou promýšlím zradu. Že mi jde jen o sebe."
"Párkrát jsem mluvila s Thorem," začala jsem opatrně, "Má tě hodně rád, Loki. Pamatuje i na ty hezké chvíle, které jste spolu strávili. Myslím, že by ti jistě dal další šanci..." Najednou jsem ucítila náraz v zádech, vykulila jsem oči. Povalil mě na podlahu a uvěznil pod svým tělem.
"On by mi měl dávat další šanci?" zasyčel mi do obličeje. Byl tak blízko, až mě jeho vlasy šimraly ve tváři. Sevřela jsem mi hruď.
"Špatně volená slova," špitla jsem, "Své činy nezměníš a víš to, ale můžeš je odčinit. Nevyprávěj mi, že někde hluboko uvnitř sebe si to nevyčítáš. Že tam někde není aspoň drobek dobra, který čeká na objevení. Každý z nás má v sobě monstrum, ale musíme proti němu bojovat. Vidím v tobě ten žal. Já už ti věřím," zašeptala jsem nakonec. A znovu v jeho tváři nastal zlom, jehož puknutí bylo téměř slyšitelné. Ze rtů mu unikl dlouhý výdech, jakoby uvolnil všechen ten vztek. Oči mu zazářily, než se přitiskl k mým rtům.