Důvěra v lež

Sama mezi přáteli

   Plynuly dny tempem, kterým se po moři líně plouží opuštěná rybářská loďka. Svítání bylo od západu dál a dál a mně se dny táhly neskutečně pomalu. Vrátili jsme se do New Yorku. Z nějakého důvodu se o mě mí superhrdinští přátelé obávali, a tak bylo beze mě rozhodnuto, že by si mě měl k sobě do azylu uschovat Stark. Nestěžovala jsem si, nebudu se přeci záměrně vyhýbat takovému luxusu. Obávali se Lokiho, možná faktu, že bydlím na základně organizace, jejíž sesterské pobočky napadá neznámá skupina útočníků a napadla i tu newyorskou. Jakmile jsem ale dostala příležitost, vyhledávala jsem máminu poslední polohu. Byla zapsaná na konferenci v Tokiu a podle všeho se jí žádný útok nedotkl ani zdaleka. Díky bohu.
"Blesk nikdy neuhodí dvakrát do stejného místa," hájila jsem se chvíli, když jsem se ještě pokoušela vymlouvat ze Starkova opatrovnictví.
"Zeptej se Thora, jak to s těmi blesky je," odsekávali mi. A tak jsem zmlkla a podřídila jsem se jejich přání. Neměla jsem kde pracovat, tudíž bych stejně byla celé dny zavřená sama doma a oddávala bych se mučivým vzpomínkám.
Takto jsem se jim mohla oddávat ve společnosti Tonyho, Pepper a Jarvise, úžasného výhledu na New York a mnou zvolené hudby.

Dny se přehouply v týdny. Thor poslal zprávu o tom, že Loki byl na Asgardu zamknut v cele a Devět světů bylo mimo jeho ohrožení.
"Ach," povzdychla jsem si při tomto zjištění. Prý jsem ale nemusela mít starosti, celu mu zařídila Friga, jejich matka. Věděla jsem o vztahu, který mezi ní a Lokim panoval. Toto ve mě utvrzovalo naději, že je Loki schopný lásky a že někdo je schopen tuto lásku v něm zakořenit a nechat rozkvétat. U srdce mi z toho bylo těžko, ale tím starostlivým, téměř něžným způsobem. Kolem a kolem, byla jsem ráda, že to takto dopadlo. Nakonec... vyhnul se popravě, hm?

Bylo to jednoho deštivého dne, kdy jsem seděla schoulená v křesle hned u oken. Ačkoliv jsem bojovala s nepříjemným pocitem z takové výšky, mou pozornost upoutávala knížka v mých rukách. Konečně jsem nemyslela na něj, i když mé prsty nevědomky hladily ono podepsané místo pod klíční kostí.
Vyrušilo mě opatrné lehké zaklepání na rameno. Trhla jsem sebou a pohlédla jsem ne Pepper, která se na mě usmívala.
"Zdravíčko," řekla a posadila se na opěrku vedle mě. "Jak ti je, Julie?" optala se. Zjevně si tedy podpisu nevšimla.
"Fajn...? Děje se něco?" zajímalo mě. Většinou měla ona i Tony dost práce na to, aby si mě celý den nevšímali a až večer zahájili konverzaci. Pokud tedy zrovna nechtěli s něčím pomoci.
"Poslal mě Tony, abych si s tebou promluvila." Zamrkala jsem.
"Dobře, o co jde?" pousmála jsem se a odložila jsem knížku. Pepper na moment uhnula pohledem, tiše se zasmála, nejspíš se pokoušela svá slova zformovat do pochopitelného dotazu.
"Víš... to, že smažeš historii prohlížeče ještě neznamená, že se nikdo nedozví, co celé noci hledáš na internetu," pousmála se. Skousla jsem rty k sobě, načež jsem tvář ukryla v dlaních. "Chybí ti?"
"Nechybí. Ale všechny ty jejich mýty a historky... Sakra, on v nich hraje snad pokaždé hlavní roli... Jsou zábavné."
"To chápu. No, Tony si myslí, že..." Naráz působila nějak nesouhlasně. "Že bys na něj měla zapomenout. Pokud se zadaří, už nikdy se tady neobjeví. A my tě máme všichni rádi, Julie, a nechceme, aby ses trápila. Měla by ses přes něj přenést." Ačkoliv mě její slova trochu zasáhla do citlivého místa, stále jsem měla dost rozumu na to, abych přiznala, že má pravdu. Naprosto jsem chápala, že to myslí dobře. Dost možná opravdu všichni. Ale realita je vždy jiná.
Vtipné je, že tu realitu jsem v Lokiho případě potlačovala. U něj jsem vždy hledala ideál.
"Sakra," ulevila jsem si, načež jsem se (možná zoufale) zasmála. "Máš pravdu. Máte. Taky vás mám ráda."
"Už jsi jako naše rodina, Julie," usmála se Pepper ještě mileji. "Co kdybychom vyrazily na nákupy, hm? Jen my dvě? O dost oblečení jsi přišla při tom vašem útěku, něco zůstalo u tebe doma. A já už nemám tolik kousků, které bych ti mohla půjčovat," zavtipkovala nakonec. Nepříliš často jsem vyrážela nakupovat. Nebyl to pro mě koníček, spíš povinnost a nezbytnost. V tomto případě bych vyrazila už jen díky nezbytnosti. Vyčištění si hlavy, to byl už jen bonus.
"Tak jo. Moc ráda," usmála jsem se na Pepper.

"Happy Hogan! Zdravím!" vítala jsem muže, Starkova chlapa pro všechno, kterého jsem dosud jen míjela. Happy byl kus muže a ačkoliv se tvářil jako skála, cosi mi prozrazovalo, že je to dobrák od kosti a tak trochu nešika. I Pepper se na něj široce usmívala.
"Vy jste Julie Barton, že ano?" ujistil se a potřásl mou rukou. Horlivě jsem na něj kývala. "Tak pro dnešek jsem váš dozor a řidič."
"A co tak pokladník?" zasmála jsem se. Nečekala jsem však, že z kapsy vytasí Tonyho zlatou kreditku.
"I ten," usmál se.

Dobře. Mezi stovkami lidí jsem se přestávala cítit vítaná. Každý se o každého otíral, naráželi do sebe, vyměňovali si vražedné pohledy, pokud se na ně vůbec dostalo. V budově bylo horko, nedýchatelno a plno. Tohle byl prosím jeden z největších nákupáků v New Yorku.
"Julie? Jsi v pohodě?"
"V pohodě? Je to jak na safari. O můj bože! Právě jsem asi viděla dvě ženské, co se kvůli džínám pustily do sebe!" Pepper se smála. Ale já ne.

Na mé naléhání nás Happy odvezl do méně plného, vzdálenějšího obchodního centra, ve kterém jsem si v minulosti dopřála nákup i já samotná.
"Uznávám, je tady větší klid," pousmála se spokojeně Pepper.
"Tak vidíš. Julie měla pravdu," prohlásila jsem nadmíru hrdě a zabočila jsem do butiku nalevo ode mě.

"Ty, Julie?" oslovila mě tázavě Pepper, když odmítavě a unaveně dosedla na lavičku uprostřed uličky. Povytáhla jsem na ni obočí.
"Kdyby sis nebrala ty podpatky..." Díky pohledu plnému ironie, který mi tak srdečně věnovala, jsem zmlkla a namísto poznámky jsem se doptala, co pro ni můžu udělat.
"Jak to vůbec mezi tebou a Lokim bylo?" Ovšem. Že mou lež neprokoukl strýček, ani Tony neznamenalo, že zkušená světaznalá žena jako Pepper nebude aspoň něco tušit. Vzdychla jsem.
"Jsme přátelé." Zvolila jsem tak taktiku pokračovat ve své neúplné pravdě. Když však Pepper pochybovačně povytáhla jedno obočí, věděla jsem, že se z toho jen tak nevyvlíknu.
"Ehm," zamručela jsem, "byli jsme si blízcí." Svou zoufalost jsem přestávala hrát, jakmile její očekávající výraz nenahrazoval ten spokojený. Ona to snad věděla!
"Dost blízcí." Až teď vypadala spokojeněji.
"Jak moc?" Ohlédla jsem se k Happymu, který vždy postával opodál a dával velký pozor. Přišla jsem tedy k Pepper a posadila jsem se vedle ní. Na jednu stranu jsem byla vděčná za to, že mě takovému rozhovoru nevystavuje vlastní máma, protože tu bych překousnout nedokázala. Na stranu druhou mi někdy takové řeči s mámou chyběly. Pepper mi byla čímsi jako vílou kmotřičkou. Zhluboka jsem vydechla.
"Dobře, já... asi k němu něco cítím. Nebo jsem cítila. Je tak jiný, tajemný, nepochopený. Byl na mě i milý, chránil mě, Pepper. Nevěřím, že je jen zlý. Vidí to v něm i Thor." On má srdce. Překvapilo mě však, že Pepper jen roztáhla rty do úsměvu. Žádné vzdychání, děs v očích ani tváře rudé vzteky. Jen se usmála.
"Já si totiž taky myslím, že je Loki schopný citů. Neříkám, že ho mám kdoví jak moc ráda, ale člověk, i bůh, se špatným nerodí. Má volbu. A kdo ví... když třeba najde směr," a nechala větu vyznít do prázdna. Nebylo ale těžké domyslet si, co by nejspíš řekla. Vděčně jsem jí úsměv oplatila.
"Děkuju, Pepper," zašeptala jsem jí do ramene, jakmile jsem ji objala.


Uchozená, unavená a už lehce protivná jsem seděla na zadním sedadle auta, kterým nás Happy vezl ke Starkovi. Za okénky již padla tma, ale New York se nenazývá Městem, které nikdy nespí jen tak pro nic za nic. Mně se ale spát chtělo, a když jsem se pohodlně opřela do sedačky, neměla jsem od spánku daleko. Z usínání mě ale příliš prudce vytrhlo pištění pneumatik a nepříjemný pohyb auta. Záhy jsme se ocitli ve smyku. Já jsem hlavou narazila o okénko, Pepper se chytila rukojeti na dveřích a Happy bojoval s volantem. Svět se točil a kolem zavládl takový hluk, že jsem nebyla schopna vnímat nic jiného, než směsici pištění, jekotu, troubení aut a hučení krve v uších. Zavřela jsem oči, držela jsem se zuby nehty a zároveň jsem se přitahovala proti odtažité síle. A najednou vše ztichlo. Narazili jsme do lampy. Zázrakem se mi podařilo otevřít oči a rozkoukat se, prokousat se skrz tmu, která mi houstla před očima.
"Jste v pořádku?" zjišťoval ihned Happy. Pepper něco povídala o bolavém rameni.
"Ano! Jeď!" zakřičela jsem po něm, jakmile jsem za námi zpozorovala skupinku mužů v černém, kteří se zbraněmi v rukách vystoupili z auta. V jejich čele šel muž s jizvou na tváři. "Happy!" Vzpamatoval se. Zařadil zpátečku, couvl a pak prudce vyrazil z místa pryč. Zřejmě se muži neopovažovali střílet a my jsme tak měli čistou cestu.
"Kdo to byl, Julie? Poznalas je?!" ptala se vyděšeně Pepper zepředu, kontrolujíc své končetiny. Já jsem si rukou vjela do vlasů a hledala jsem místo, kam jsem se uhodila. Naštěstí jsem žádnou krev nenacházela. Ohlížela jsem se za nás, ale nikdo nás nesledoval. Nechápala jsem, co se stalo. Proč se to stalo. Co chtěli, proč to udělali nebo o co jim šlo.
"Hudson Lewis... Byl při útocích na SHIELD. Byl tam," odpověděla jsem s obtížemi.
"Musíme k Tonymu. Tam budeme v bezpečí."