Důvěra v lež

Když důvěra hledá kompas

  Následujícího dopoledne jsem se probudila v jeho objetí. Nebudu se tížit výčitkami, o tom jsem rozhodla ještě minulé noci či spíše dnešního rána. Poznávám jeho, on mě. Tak to mezi lidmi normálně chodí, ne? Do nosu mě praštila jeho silná vůně, což bylo poměrně vítané, ale měla jsem ho přilepeného na zádech tak těsně, až jsem si nebyla zcela jistá tím, jestli to pořád příjemné je. Ve tvářích mě zahřála krev, která se tam vlila jako přílivová vlna. Kousla jsem se do tváře, některé mé partie se k němu tiskly víc, než bylo vhodné. O něm se však dalo říci to samé. Chytila jsem ho tedy za ruku a tu jsem ze sebe opatrně stáhla, načež jsem až příliš zbrkle vyskočila k gauče. Podezřívavě jsem se na něj podívala, zavrtěl se a spal dál. Naštěstí. S výdechem jsem si prohrábla vlasy a vyrazila jsem do kuchyně.
Šílenství, ničím jiným jsem tuto situaci nazvat nedokázala. Ve skříni jsem našla cereálie, ovšem mléko nikde. Uvařila jsem tedy alespoň čaj a s dvěma šálky jsem se posadila v kuchyni u stolu, odkud jsem dohlédla ke spícímu Lokimu.
Mohli se z nás stát alespoň přátelé. Thor v něm zjevně viděl to lepší, protože ho znal. Proč bych to nedokázala i já? Chvíli jsem přemýšlela. Přeci muž, v jehož očích lze být tolik smutku, má srdce, city i to ostatní co já. Začala jsem také myslet na to, jak tuto myšlenku posunu dál k Avengerům. Na jejich obranu si s ním zažili taky dost parády. Ale nepoznali ho. Ne tak jako já. Bezradně jsem se pousmála k jeho bezmocné uvolněné postavě schoulené na pohovce přikryté krémovou dekou. Vlasy měl groteskně spadané v tváři. Ani nevím proč, kousla jsem do rtu. Zavrtěla jsem hlavou a otočila jsem se k oknu. Slunce nevylézalo, byla celkem zima a tmavé mraky ne a ne vítr rozfoukat. Počasí tak akorát dobré k odpočinku. Shlédla jsem ke svým rukám, na nichž se přes noc vytvořily strupy, jejich okolí bylo zarudlé a nateklé. Ve tváři jsem také měla pár mělkých ranek, prohlížela jsem je v odrazu nerezové trouby. Ty moje směšně barevné oči byly podlité krví, díky tmavým kruhům jsem vypadala, jako kdybych týden nespala. Na pootevřených plných i napuchlých rtech, jimiž jsem vdechovala ztěžklý vzduch, jsem si všimla hlubší ranky, na vrchním rtu víc vlevo. Protřela jsem si oči, možná jsem si myslela, že to mému vzhledu pomůže. Nic. Smůla. Otočila jsem se tedy zpět k Lokimu, zřejmě se pomalu probouzel. Rozespale se vrtěl, protahoval se. Očividně ho taky sem tam něco bolelo. Znovu se mi vybavil na vrcholu Stark, pardon, Avengers Tower v tom svém asgardském oblečku. Nyní jsem ho před sebou měla v teplácích a svetru. Rozkošné. Otevřel oči a chvíli jimi bloumal po pokoji. Napadlo mě, jestli si taky přeje být jinde.
"Dobré ráno," zavolala jsem za ním, když shlédl na místo vedle sebe, kde jsem ležela já. Vzhlédl ke mně a místo pozdravu kývl hlavou.
"Vyspal ses?" zeptala jsem se s úšklebkem, když vstal a protáhl si paže. Počastoval mě sarkastickým pohledem.
"Pardon," zasmála jsem se, přesto jsem ho upřímně litovala, byla jsem ve stejné kůži.
"Všechno mě bolí," postěžoval si a došel se posadit ke mně. "Co ty?"
"Jsem na tom obdobně. Neměl bys ale... neměl by ses cítit dobře?"
"Ptáš se kvůli mému původu?" optal se s povytaženým obočím. Rozvážně jsem přikývla. "Odin se postaral o omezení mé moci."
"Dočasně? Nemůže ti jen tak vzít moc, ne?" zajímalo mě to. Čistě ze zvědavosti. Z žádného jiného důvodu jsem se neptala.
"Odin může vše, maličká. Nemůže mě zbavit vší moci, ale může ji... omezit. Razantně. Navíc jsem dost oslabený."
"Zítra dorazí Stark," odbočila jsem od tématu a na moment jsem uhnula pohledem. "Měli bychom promyslet, co mu řekneme."
"Co přesně myslíš?"
"No utekli jsme kvůli útoku, to je pochopitelné. Ale počítám, že právě v tuto dobu už je v pohotovosti celý SHIELD. Někdo na ně útočí a ještě k tomu jim utekl vězeň."
"S tebou."
"Jsem plnohodnotný agent. To by je mělo uklidňovat," bránila jsem se a odolala jsem ublíženému pohledu.
"Jsi mladá dívka," podotkl s popichujícími jiskrami v očích.
"Věří mi."
"Proto byl s tebou Joe?"
"Snažíš se mě vyprovokovat?" ušklíbla jsem se. Začal se tiše smát, což donutilo ke smíchu i mě.
"Zvyk," pokrčil rameny a napil se ze svého hrnku. "Baví mě deptat tě. Ať to dělám sebevíc dlouho, máš mi pořád co říct a čím mi... odseknout. Ne vždy jsem se setkal s takovým přístupem. Je to..." odmlčel se, přemýšlel, "přitažlivé. Vítám to, tvůj ostrý jazyk." Zvedla jsem jeden koutek úst. Vstala jsem od stolu a přešla jsem ke spižírně, odkud jsem vytáhla ty slavné cereálie a tři tabulky čokolády.
"Baví tě mě deptat," zopakovala jsem pobaveně, když jsem se posadila zpět, "to je opravdu hezké."
"Staráš se o mě," pokrčil rameny a znovu se zasmál, načež jsem mu pod nos posunula jednu tabulku čokolády.
"Takže takhle ukazuješ svou lásku?" optala jsem se se smíchem, jenže pak jsem rychle ztichla. Pomalu jsem koukla jemu do tváře. Na rtech mu pohrával zaražený úsměv.
"Možná to jinak neumím," řekl. Natáhla jsem ruku a poplácala jsem ho po hřbetu ruky.
"Do háje," polekala jsem se, "máš ledové ruce." Sama jsem tu svou stáhla k tělu a přitiskla jsem si ji k teplému stehnu. Loki uhnul pohledem, otočil se zády ke mně. "Děje se něco?" zeptala jsem se nejistě a chytila jsem ho za rameno. Zavál ke mně chlad. "Loki?"
"Moment." Zapřemýšlela jsem, zamyslela jsem se a dumala jsem v informacích uložených v hlavě.
Proč by...? Pak mi to sepnulo. Další těžká konverzace na obzoru a já měla chuť třísknout čelem o stůl. Příště musím myslet víc dopředu.
"Loki, v pořádku?" starala jsem se ještě jednou. "Mám tě nechat o samotě, nebo... můžu pro tebe něco udělat?"
"Víš to?" zeptal se a pomalu se otočil na mě. Vypadal normálně. "Řekl ti to Thor?"
"Nikdo mi nic neříkal, ale... na googlu najdeš všechno. Něco málo jsem četla. To... Ten mráz, to bylo ono?" Proč jsem se ksakru ptala dál?
"Vypadá to jinak," přiznal. "Ale umím to kontrolovat. Teď zřejmě díky mému oslabení to... vyplulo na povrch. Nikdy se mi to nestalo." Obezřetně mě pozoroval, hlídal mě, můj výraz i postoj, vše. Nechtěl, abych ho odhalila. Abych ho tak viděla. Bylo mi to jasné. Styděl se, možná to považoval za slabinu.
"Nemáš se za co stydět. Já třeba..." Sakra. Cítila jsem neuvěřitelnou potřebu ulevit mu, vypadal sklesle jako štěně za dveřmi. "Já neumím tančit. Nikdy jsem netančila a pokud nepočítám své líné ploužení při úklidu, neznám jediný opravdový taneční krok." Nakonec jsem propukla v smích a po chvíli mého kraválu se začal smát i on.
"Jsi vážně šílenec."