Důvěra v lež

Střež ho jako poklad

Toho rána zazněl budík přesně v 7:30. Už za hodinu se ke Starkovi nakvartýrovala jednotka agentů, jež měla za úkol eskortovat Lokiho na letiště, kde čekalo Tonyho osobní letadlo. Sama jsem se podivovala nad tím, jak byli všichni z Lokiho jako na trní. Nechávat mě s ním znamenalo jedno: Starkův ochranný systém byl zřejmě účinnější než lidský faktor. Většinu času jsem hlavně uhýbala z cesty, jenže pak mi jeden z agentů vtiskl do ruky malý spínač se slovy: "Pokud bude třeba, tohle ho ochromí." A pak zase zmizel. Vyhledala jsem očima Lokiho, na jehož zápěstí stále problikával drobný kroužek. Ach, ony elektrošoky. Do příruční tašky jsem schovala i svůj taser a vnitřně jsem doufala, abych jej nemusela použít. Předem jsem věděla, že se od ovladače k tomu náramku nevzdálím ani na metr.

°°°°°

Zmizela jsem v letadle a posadila jsem se do kožené sedačky luxusního letounu a připásala jsem se. Humbuk kolem našeho odjezdu by se vyrovnal příletu samotného prezidenta. Nic jsem ale ku vlastnímu dobru nekomentovala.
I Loki už seděl v sedačce vedle mě a četl si.

„Dneska Oliver Twist?" zeptala jsem se. Přišlo mi vcelku trpce vtipné, že čte příběh o sirotkovi. Ale pokoušela jsem se být aspoň trochu milá. Loki jen přikývl a dál se věnoval textu. Převrátila jsem očima. Letadlo se již vznášelo ve vzduchu. Odepnula jsem pásy a napila jsem se vody. Joe a Alex seděli za mnou, když jsem se otočila a všimla jsem si jejich kamenných pohledů, rozmyslela jsem si veškeré začínání rozhovoru. Budeme mlčet, tak fajn.

V letadle jsme trávili sotva dvacet minut, když se Loki posadil vedle mě. A naráz měl i zájem držet se v mé blízkosti? Zkřížila jsem paže na prsou a povytáhla jsem na něj obočí.
„Už si nečteš?" zeptala jsem se.
„Dočetl jsem kapitolu," řekl potichu. Dál svou řeč nerozváděl, což mě znepokojilo. Nemluvil se mnou a ani se mě nepokoušel urážet, shazovat či posmívat se mi, což mě překvapovalo ještě víc.
„Lety ti nedělají problém?" zeptala jsem se tedy já. Loki se zasmál. „Jsem ráda, že tě bavím."
„Nějak často měníš nálady, nezdá se ti?" optal se tentokrát on. Ano, bylo to pro mě typické. Jednou jsem se smála jako blázen a vzápětí jsem chtěla vraždit. Jindy zase naopak. Občas se mi nějaká dobrá duše svěřila s tím, že ji děsím.
"Taky jsem si toho všimla. Někdy si připadám, jako dva v jednom," pousmála jsem se. Ačkoliv jsem se tlačila do rozhovoru s ním, mluvila jsem otevřeně.
„To mi povídej," řekl Loki skoro neslyšně.
„Nechceš se napít? Snad i bohové musí dodržovat pitný režim v tomhle parnu," řekla jsem a mé rty naznačily cosi jako úsměv. Loki bez optání vzal skleničku, MOU skleničku, a napil se. Když zaklonil hlavu, jeho krk mě zvláštně zaujal. I na něm se rýsovalo několik svalů a s každým loknutím se každý z nich pohnul a hned na to vrátil na své místo. Bílá, potem orosená kůže byla.... Měla jsem chuť se jí alespoň dotknout. Vypil ji až do dna a prázdné sklo tiše položil na dřevo baru. Pohled jsem rozpačitě otočila z okénka. Nad čím jsem to u všech čertů přemýšlela?
„Kam letíme?" zeptal se mě po chvíli, kdy si mě prohlížel. Začala jsem se cítit nesvá.
„První na programu je Londýn," řekla jsem a odvážila jsem se na něj podívat.
„Londýn," zopakoval potichu. „Co je v Londýně?"
„Spousta míst," odpověděla jsem prostě. Loki protočil oči. „Můžeš být rád, cesta kolem Země mi zrovna jako trest nepřijde," hrkla jsem po něm. Usmál se. Měl podobnou schopnost jako Stark, v jeho přítomnosti jsem se jen těžko dokázala ovládat.
„S tebou to bude ještě zábavné," pousmál se a vrátil se do sedačky a pokračoval ve čtení.
Zábavné? Aby to ještě nebylo peklo i pro tebe.

°°°°°

Po přistání na londýnském letišti jsem s kufry vylezla z letadla. I Londýn ozařovalo slunce, ale bylo tady větší chladno. Letiště bylo však v plném provozu, a tak jsem se raději vyhnula přílišnému rozjímání, popadla jsem Lokiho za předloktí a táhla jsem ho po schůdcích dolů z letadla. Nepotřebovala jsem zbytečné páry očí. Velmi blízce nás následovali Joe s Alexem.

"Dáváš si záležet na mé blízkosti, že mě tak horlivě taháš za sebou?" poznamenal s úsměvem, načež jsem předloktí pustila a odvrátila jsem od něj tvář.
„Přestáváš se mi líbit," štěkla jsem po něm, když jsem si vyčistila hlavu od přebytečných výčitek.
„Já jsem se ti líbil?" zeptal se pohotově. Vybírala jsem velmi nevhodná slova. Musela jsem však uznat, že Lokiho postřeh byl hoden potlesku.
„Štval jsi mě mnohem méně než teď," vykroutila jsem se. Prošli jsme letištní halou bez povšimnutí a nastoupili jsme do auta. Sedla jsem si dopředu vedle Joea a Loki se posadil dozadu. Joe beze slov nastartoval a vyjel k našemu hotelu.

Cestou jsem spokojeně vyhlížela z okna a snažila jsem si nevšímat boha sedícího za mnou. Stejně jsem nakonec pohled stočila ke zpětnému zrcátku a podívala se na něj. Loki se koukal z okna, ale najednou své oči stočil ke mně a můj pohled mi opětoval. Zasekla jsem se v jeho očích. Chtě nechtě, nebyla jsem schopna uhnout. Na chvíli vše kolem zmlklo a byl jen on a já. V tom jeho pohledu nebylo nic krásného, jen zvířecího a drsného. Přesto jsem neměla pocit, že bych se ho měla bát. Jen mě sledoval. Když už si mého napětí všiml i Joe, musela jsem se odvrátit. Nepřipadal mi jako ten blázen, který se v rohaté helmě promenádoval New Yorkem s touhou okupovat Zemi.

Projeli jsme několika známými místy, než jsme dojeli k velké prosklené budově. Zastavili jsme před sesterskou pobočkou SHIELDU hned vedle Temže. Joe vypnul motor a vystoupil.
„Vezmu vám kufry," nabídl ochotně a dokonce s úsměvem.
"Děkuji," usmála jsem se upřímně na mohutného muže, jenž již s mými zavazadly mířil ke vchodu. Na Lokiho však záměrně zapomněl. Bůh asi čekal, že mu snad se zavazadly pomohu já. S mým úšklebkem si svůj kufr sebral sám a na protest něco šeptl. Jakoby mi dal signál. Ušklíbla jsem se.
"Říkáš něco?" A já jsem se toho signálu hned chytila.
"Že ti ten úsměv opravdu sluší," pronesl sarkasticky.

°°°°°

Přísahala bych, že jakmile jsme vešli do budovy, zastavilo se všechno dění. Loki poníženě procházel mezi lidmi, agenty, ale stále sebejistě hleděl před sebe. Užívala jsem si jeho pokoření, ne že ne.
"Jeho cela je v podkroví této budovy. Na stejném patře se nachází i vaše pokoje. Na zítra je naplánována ta... šaráda." Poslouchala jsem já a Joe, zatímco Alex hlídal Lokiho opodál.
"Fajn a jak to bude probíhat?" zeptala jsem se se zamračením. Lokiho jsem si v té situaci představovala jako cvičené zvířátko na vodítku. Cukly mi koutky úst.
"Dostaví se do auly hned po proslovu ředitele, kde bude nastoupena většina našich lidí. Ti pak budou mít příležitost zeptat se jej na pár otázek," prozradil mi muž, jenž podle všeho měl na starosti jakousi organizaci toho dne. Přestalo se mi to líbit v momentě: Dostaví se do auly.
"Myslíte, že je to rozumné? Když Lokiho provokuju já, je to jiné, než kdyby mělo tu příležitost více lidí najednou. Zatím nevyvádí, je poměrně klidný, ale takhle ho předvádět?" Pokoušela jsem se svou myšlenku jen nadmínit, nenápadně podsunout pod nos toho muže, ale zcela ji přešel.
"Naši agenti jsou obeznámeni s chováním okolo něj. Vše bude v pořádku, slečno Barton," odpověděl mi s jedovatým podtónem jinak příjemného hlasu. Beze slov jsem přikývla. Zakopaný pes byl tedy ve mně. Všimla jsem si i toho soudícího pohledu, jenž ke mně muž vysílal. Malá holka s příjmením Barton, Clint jeden z nejlepších agentů SHIELDu vůbec. Očividně mi tady někdo nevěřil. Já jsem se ale rozhodla dokázat své schopnosti. Jak ale?

Lokiho cela byla opravdu celou. Málem bych jej začala litovat.
"Co mají všichni s těmi stěnami z... plexiskla?" Jistá jsem si nebyla, ani když jsem zaklepala na průhledný leštěný materiál. Lokiho zavřeli ve velké oválné místnosti se skleněnou celou uprostřed. K dispozici mu byla postel a stůl se židlí. Nikdo se tady rozhodně nepředal.
"Půjdu se chystat na zítra, Julie. Dobrou noc," rozloučil se se mnou Joe a vydal se chodbou k našim pokojům. Zůstala jsem stát u skleněné stěny s rukama omotanýma kolem sebe a starostlivě zamračeným výrazem. Loki stál naproti mně. Přišel mi skutečně jako zvíře někde v zoo. Unikátní kousek, který se zítra předvede, načež odcestuje dál, kde se bude dít to samé.
"Dobrou, Loki," řekla jsem tiše a podívala jsem se mu do očí. Právě z těch jde vždy vyčíst alespoň něco, aspoň jedna emoce či její náznak. Ty Lokiho však byly zcela prázdné.
"Dobrou noc."