Důvěra v lež

Sonda do duše podvodníka

Byla jsem na vážkách. Jen co se ode mě odtáhl, vymanila jsem se jeho pažím a šla jsem se posadit. Nedokázala jsem mu věřit tyhle výlevy.
"Stark není doma. Než přijede, můžeš si vymyslet vhodnou omluvu," promluvila jsem k němu, aniž bych se na něj podívala. "Co je s Joem? Říkal jsi mi pravdu, nebo s tím opravdu nepočítal a tys utekl?" Nebyla jsem si ani jistá, jestli bych se nyní- po tom, co se stalo a co mu říkám teď- byla schopna na něj dívat. Udělal ze mě naprostou trosku.
"Bojíš se pravdě podívat do očí?" optal se.
"Nechci se dívat tobě do očí."
"A slyšet pravdu," dodal. "Čím to, Julie?" Sebrala jsem odvahu a otočila jsem se k němu.
"Čím to? Jsi hráč, Loki. Neustále mě stavíš do nejistoty, do stínu, který ty nazýváš pravdou. Jenže já v tom stínu nevidím, nevím, jestli to vůbec pravda je. Je to jako vzbudit se do tmy a hledat jiskru jediného pravdivého slova. Nerada to dělám, ale ty mi nedáváš jinou možnost. Mám-li ti opravdu věřit, prosím, udělej pro to něco i ty. Zahráváš si se mnou a mně dochází síla hledat v tobě pravdu."
"Nechci ti říkat pravdu," přiznal, ale přesto mi koukal přímo do očí.
"Pak mám pocit, že se mnou manipuluješ." Zamračila jsem se. "Dokaž mi, že se pletu." Chtěla jsem to. Chtěla jsem si být konečně jistá. Také z důvodu, že přijde Stark a ostatní a budou to chtít ode mě slyšet. Tedy nebudou, ale pokud to neudělám, je Lokiho osud vcelku jasný.
"Joe o našem odchodu neví," oznámil. Pořád jsem ale v jeho tváři nedokázala nic přečíst.
"Lhal jsi mi," špitla jsem s hořkým úsměvem.
"Bylo to pro tvé bezpečí," řekl, načež zhluboka vydechl. Fajn, alespoň nějak dal znát svůj neklid. Za cenu vidět jeho emoce- znovu- jsem jej toužila dotlačit dál.
"Nechala jsem tam svého přítele kvůli tobě." Poslední slovo jsem vyplivla jako jed. Vyprázdnila jsem svou tvář a veškerý nátlak jsem vnesla do svých očí.
"Přítele?" uchechtl se. "Ten muž tě nikdy nepovažoval za přítelkyni. Byla jsi jeho povinností stejně, jako já jsem tou tvou."
"Pak říkáš, že můj vztah k tobě je čistě profesionální," vyvodila jsem z jeho slov. Viděla jsem jeho vnitřní boj, nechal se vyprovokovat a uvědomil si to až příliš pozdě. Teď byly jeho pocity až příliš rozvířené, než aby je dokázal zklidnit.
"Nejdříve mě utěšuješ, připomínáš mi to dobré uvnitř a chceš abych se ti otevřel, ale ty ve mně nedokážeš číst, Julie." Bylo to tady. Nechal se přemoci. Oba jsme viděli, že se přestává ovládat. "Nedokážu tě odbít, ignorovat ty tvé pohledy, soucit a to vše, co z tebe čpí na metry. Je to pořád dokola, hledáš mě. Nechci to. Co víc chceš slyšet? "
"Chci slyšet, že ti můžu věřit. Chci slyšet, že sám víš o tom lepším uvnitř sebe. Chci slyšet, jak mi řekneš, že máš srdce." 
"Mám srdce," vydechl.
"A víš, jaký je jeho problém?" optala jsem se klidně, hlas jsem měla měkký, přívětivý. Vpustila jsem city i zpět do svého výrazu. Svěsil ramena.
"Zná jen dvě nastavení," řekla jsem a vyšla jsem k němu, "Buď je příliš chladné, či až moc přecitlivělé." Zaváhala jsem nad příštími slovy. "Chci najít ten střed." Zíral na mě, dával zpět dohromady barikádu. "Nechci, abys byl pro mě tajemstvím a křehkým podložím. Chci být tvou přítelkyní, tvou jistotou, tvou..."
"Slabinou." Téměř jsem zalapala po dechu. Zastavil stavbu ochranných valů. " Tou už jsi. Udivuje mě tvá trpělivost v hledání mého dobra."
"Ty jsi dobrý," řekla jsem, "jen nepochopený."
"Slečno," ozval se Jarvis, "budeme přistávat."
"Pořád chodíme kolem horké kaše, Loki. Seber se. Máš ve mně přítele. Najdi tu schopnost spolupráce, která se objevila při našem útěku, a nech ji vyvinout se. Už nechci vést podobný rozhovor. Tohle je poslední a donutíš-li mě znovu pochybovat nad tebou, pak to nebude má vina. Nejvíce emocí z tebe srší, když mě líbáš, tak se sakra pokus ty emoce udržet a neschovávat je vzápětí." Zasmál se a zavrtěl hlavou. "Co je k smíchu?"
"Jsi malá smrtelnice a dokázala jsi nechat mě cítit se, jako bych stál před..." odmlčel se a pohlédl mi do očí. "Jsi jako Friga. Vždy ve mě věřila." Na rtech mu zahrál menší úsměv.
"Pak ji moc ráda poznám," pousmála jsem se já, doufaje, že tenhle zoufalý výlev byl opravdu poslední.
"Jsem si jist, že ona tebe taky."

Proč jsem to neudělala dřív? Jen co letadlo přistálo a my jsme vystoupili do lůna aljašské přírody, zavládla mezi námi uvolněná atmosféra. To nesnesitelné napětí bylo pryč a my dva jsme byli jako staří známí. S Jarvisovou pomocí se nám podařilo dobít do nitra Starkova srubu u jezera a mezitím jsme vtipkovali, jakoby se nechumelilo. Byla jsem příjemně překvapena.
"Jarivisi, víš něco o tom útoku v Paříži?" zeptala jsem se hned za dveřmi. Moment bylo ticho.
"Jedná se o neznámé útočníky, ale podle všeho to jsou bývalí členové SHIELDu."
"Psanci?" ušklíbla jsem se nechápavě, "Jsou pod nějakou jinou organizací?"
"To mi není známo, ale připisují jim i jiné útoky na základny SHIELDu, několik bank a úřadů." Dál jsem se neptala hlavně z důvodu, že jsem se bála, co bych se dozvěděla.

Za okny panovala tma, hodiny ukazovaly něco kolem dvou ráno. Ale prioritou bylo něco k snědku. Poslala jsem Lokiho najít něco k převlečení a já jsem se vydala do spižírny a lednice. Příliš jsem toho nenašla, což mě nemohlo překvapit. Nějaké konzervy, to bylo asi tak vše. Neochotně jsem se tedy chopila fazolí. Z patra jsem zaslechla sprchu.
"Výborně, tu taky budu potřebovat." Snad poprvé jsme s Lokim byli úplně sami, doopravdy sami a mně z toho bylo zvláštně. Po tom všem, co jsme si kdy řekli, se mi zdálo, že konečně mezi sebou máme jasno. Jestli jsme se stali přáteli, to jsem si ještě netroufala odhadovat, ale- do háje- konečně našel upřímnost, nechal se kvůli mně postřelit, chránil mě a já jeho. Zavrtěla jsem se, tělem se mi rozlilo divné teplo. Hřálo mě to snad u srdce? Tony by prohlásil: Julie, ty nějaké máš? Opřela jsem se o kuchyňskou linku, jakmile jsem kastrůlek s fazolemi postavila na sporák. Bylo mi divně.
Celkem automaticky jsem míchala fazole, aby se nepřipálily, když jsem postřehla kroky na schodišti, načež do kuchyně vešel Loki. Podívala jsem se na něj a téměř hned jsem se ušklíbla.
"Sluší ti to."
"Och, děkuji," oplatil mi ironický škleb, "Bohužel jsem nenašel nic většího." Starkovy kalhoty mu končily někde nad kotníky, o svetru s dlouhým rukávem netřeba ani mluvit.
"Já bohužel našla jen fazole..."

Posadili jsme se u stolu s talíři před sebou, nepříliš nadšeně jsme k sobě vzhlédli a dali jsme se do jídla.
"Přiznávám, není to nejhorší vzhledem k jídlu, které jsi připravovala ještě v New Yorku," usmál se.
"Snažíš se mě urazit?" zasmála jsem se já. "Je to hnus."
"To ano."

I já jsem si dopřála sprchu- balzám na rány i duši. Podařilo se mi najít tepláky slečny Pottsové a její mikinu. Byla jsem zralá zalézt do postele a odevzdat se náručí spánku. Ovšem vetřít se do Starkovy ložnice, to bylo příliš i na mě. Nějaká slušnost mi zbyla.
"Vyspím se na gauči," nabídl se Loki, když jsem mu řekla o jediném volném pokoji pro hosty, tedy mimo Tonyho ložnici. Nechápal mé rozhodnutí necpat se Tonymu do postele- on by prý neměl ten samý problém-, ale nakonec mě nechal při svém.
"Jsi si jistý? Myslím, že podělit o svou postel s tebou bych ještě přežila," pousmála jsem se, když jsem mu podala polštář a přikrývku. S úsměvem je ode mě převzal a hodil na pohovku.
"Za každou cenu se chceš se mnou dostat do postele, hm?"
"Bůh neplechy, co?" zašklebila jsem se a dala jsem přes obývák k pokoji pro hosty. Zaslechla jsem jeho smích.
"Dobrou, Julie." Ve dveřích jsem se za ním otočila.
"Dobrou, Loki."

Na to, že se málem za okny rozednívalo, jsem až moc bojovala se spánkem. Vyzkoušela jsem každou osvědčenou techniku, jak k sobě spaní přivolat, ale nic nezabíralo. Ležela jsem a zírala jsem do stropu. Postel byla až příliš velká pro mne samotnou. Slyšela jsem všechno- stromy vrzající ve větru, myši na půdě, pracující dřevo. Skrz závěsy pronikalo dost silné světlo měsíce a zalévalo pokoj stříbrnou barvou. Zvedla jsem ruce a prohlédla jsem si mělké řezy způsobené rozbitým sklem. Pořád vše bolelo. A tehdy mi to nejspíš došlo. Chránil mě, řekl mi, že mě chtěl udržet v bezpečí, že jsem jeho slabina. Byla jsem dostatečně slepá a sobecká, že jsem to neviděla hned. Zařezal se mi pod kůži jako jeden z těch střepů. V zoufalosti jsem si vjela prsty do vlasů doufaje, že tak alespoň částečně otevřu průchod čemukoliv, co mě sžíralo zevnitř.
Nakonec jsem se zcela ovládaná instinkty zvedla z postele, popadla jsem polštář a deku a vydala jsem se za ním.
Nespal, koukl na mě.
"Nemůžu usnout," řekla jsem. Loki se posunul na kraj, já jsem si lehla vedle něj a přikryla jsem se.
"Já taky ne," zašeptal. "Myslíš si, že teď usneš?"
"Ne," pousmála jsem se a položila jsem hlavu na jeho rameno, když mě tou paží objal. "Ale alespoň nebudu trpět samotná."