Vinna

Přepych? Ne díky!

Marcusovo auto zastavilo u velkého, luxusního hotelu.
„Co tu budeme dělat? Vždyť máme dům...teda, Dylan má dům" rychle jsme se opravila a čekala na odpověď, která se dostavila velmi brzy.
„Nechci bydlet v Dylanově domě" odsekl s nechutí a vystoupil z auta.
„Cože? Proč?" sledovala jsem, jak mi otevírá dveře a nabízí pomocnou ruku, aby se mi lépe vylézalo z nízkého vozu.
„Protože ten dům ti neustále připomíná Dylana a to já nechci. Teď jsi tu se mnou, takže budeš myslet jen na mě. A navíc, tady tě budou rozmazlovat, je tu vše co si jen budeš přát".
Na jeho proslov jsem nijak nezareagovala, jen se porozhlédla po okolí a zjistila, že tato přepychová budova poskytující ubytování je jediná široko daleko. Marcus mě odvezl daleko od veškeré civilizace. Jedinými lidmi, kteří se tu nacházeli byl personál.
„Kde jsou všichni návštěvníci hotelu?" zeptala jsem se zmateně, když jsme vstoupili do prázdné haly, kde se nacházel pouze jeden jediný recepční.
„Žádní hosté tu nejsou, protože je to soukromý hotel" odvětil se smíchem. Pevně mě chytl za ruku a táhl za sebou.
„Všechno ti tu ukážu" zvolal nadšeně, když běžel po schodech nahoru do velikého sálu.

Ocitli jsme se v nekonečně velkém pokoji jehož stěny byly lemovány zlatými ozdobami.
„Tak tohle je tvůj pokoj" rozhodil rukama, aby poukázal na veliký prostor kolem nás.
„Vždyť se tu ztratím" namítla jsem tak trochu nešťastně. Nelíbí se mi až moc velké prostory, mám radši menší a útulné pokojíky.
„Neboj, budu tu s tebou" pronesl mile a přiblížil se ke mně.
„No to jsi mě teda uklidnil" odsekla jsem ironicky a na chvíli se zarazila.
„Co moje věci?" mé oči se na tolik vyvalily, až málem vypadly z důlků. V Dylanově domě pod polštářem u mé postele jsem měla schovaný medailonek od babičky, který jsem si přivezla z děcáku.
„Věci zatím stěhovat nebudeme. Oblečení budeš mít šité namíru nebo kupované hned v ten den, co si ho budeš muset obléct" dokončil svůj proslov, který se mi vůbec nelíbil a odešel pryč z pokoje.
„Nejradši bych jela domů" zakřičela jsem na něj skrz zavřené dveře a naštvaně hodila polštářem o zem.

Z pohledu Dylana:
Bojím se, že na mě Kathrin zapomene. Udělal bych pro ni všechno až na jednu věc, kolem které se tu všechno točí. Předmět, který Marcus tak potřebuje. Myslí si, že když mě bude mučit, tak mu ho vydám, ale to se šeredně mýlil. Jen jedna událost mě přesvědčí, abych mu ten hmotný fakt předal, ale ta doufám nenastane.

Tak je tu další kratší díl.
Váš názor na něj?
Děkuju za přečtení. ❤