Vinna

Slitujete se?

Z pohledu Dylana:
Zavedli mě do prosklenné místnosti, připadal jsem si jako laboratorní myš. Píchli mi injekci se zvláštní červenou tekutinou, po které se mé smysly doslova zbláznily. Mé myšlenky přesahovaly hranice normálu, ze všeho nejvíc jsem se chtěl rozdělit, ano rozpůlit nebo dokonce i rozčtvrtit a rozběhnout se do všech směrů. Měl jsem chuť řvát z plných plic, ale něco ve mně mě drželo zpátky. Vydržel jsem jen sedět na židli a představovat si, co vše se venku děje. Jaký asi je svět a jak já bych tomu všemu mohl pomoci.

Opět tu byla, ta krásná blondýnka, ale tentokrát mi konečně bylo prozrazeno jméno mé lásky. Nirhtak, tak kouzelné a neobyčejné jméno má snad jen ona.

,,Tak jsem tu zas ty můj koloušku" řekla mile a tentokrát prohrábla rukou mé havraní, rozcuchané vlasy.

Věnovala mi vášnivý polibek, který opravdu stál za všechno to mučení, které mi zde prováděli.

Z pohledu Kathrin:
Více než smutná jsem byla naštvaná a ponížená. Mé bělmo ve vzteku zrudlo a mé tváře nabraly barvu čiré krve. Už hodně dlouho jsem byla vaší hračkou, je na čase, abych si začala hrát já. Mám dost všech falešných úsměvů a lidí, které by i v Číně odmítli vyrobit. Já jsem zpátky, silnější než kdy dřív a ukážu všem, kdo je pravá Kathrin Johanessová.

Můj plán měl několik fází a trval několik týdnů, takže jsem se odhodlala a došla se zeptat do restaurace, zda bych tam nemohla na dočasnou dobu zůstat. Spaní pod oblohou plnou hvězd zní sice lákavě, ale představa deště už se mi tak moc nezamlouvala.

,,Dobrý den, měla bych na vás menší prosbu" promluvila jsem na slečnu stojící u nevelikého pultu.

,,Dobrý den, co si přejete?" Oplatila mi milý úsměv a naklonila se blíže ke mně.

,,Vím, že je to troufalé, ale nemohla bych u vás dočasně zůstat? Stala se mi taková příhoda a já zůstala v těchto místech sama", zahrála jsem si na nevinného sirotka a nasadila svůj lítostivý pohled.

,,Omlouvám se, ale žebráky nepříjmáme", odvětila přísným hlasem, přičemž se úsměv z její tváře zcela ztratil.

Vůbec jsem netušila, kam bych šla, mé myšlenky poletovaly hlavou jako zběsilé včely shromažďující čerstvý med.

Únava vyhrála nad všemi těmi úvahami, když mé nohy zastavily nedaleko restaurace a odmítaly pokračovat dál v cestě. Tělo kleslo na sluncem rozpálený obrubník a má hlava se snesla ke kolenům.
Už nemám sílu pokračovat, já vlastně nemám sílu na nic.

Seděla jsem uprostřed ničeho a čekala na zázrak, který nepřišel. Vzduch najednou zhoustl a obloha značně ztmavla. Přestali zpívat ptáci a vše utichlo. Přišla chvilka napětí, po které se začaly snášet na zem maličké kapičky vody.

Neměla jsem se kam schovat, nikde nikdo nebyl a z restaurace by mě nejspíš vyhodili, a tak se na mé tělo snášely kuličky vody, které máčely mé oblečení a z vlasů dělaly pouhé slabé provázky. Ta studená tekutina dopadající na mou kůži byla velmi příjemná a připomínala mi všechny ty věci, které se dříve staly. Tolik myšlenek mi běhá hlavou, spoustu věcí, které si normální člověk ani neumí vysvětlit. Ohlížela jsem se zpátky do minulosti a začala si uvědomovat jak bídně na tom vlastně jsem. Nemám nic a nikoho, zůstala jsem sama na místě, o kterém jsem do dnešního dne ani nevěděla, že existuje.

Už jsem vše vzdávala, mé myšlenky byly tak černé, jako temná zimní noc. Když v tom mi někdo zaťukal na rameno.

Ahoj, tak jsem zpátky s dalším dílem.
Sice kratší, ale příští vám to vynahradí, to se nemusíte bát.
Doufám, že to ještě někdo čtete, i když to je po dlouhé době.
Líbil se vám?
Jelikož nám začínají praxe, tak se můžete zanedlouho těšit na další.
Děkuju za přečtení a trpělivost. ❤