Rychle jsem sebou cukla, abych zjistila, čí ruka sáhla na mé rameno. V tu ránu mé oči spatřily vysokého chlapce. Nebyl moc pohledný, ale na tváři mu zářil laskavý a sympatický úsměv. Pomalu ke mě natáhl ruku, jejíž dlaň mířila směrem k nebi, aby mi pomohl se zvednout. Jeho nabídky jsem využila a unaveně se s jeho pomocí postavila na nohy.
Ztrácela jsem se v jeho zelenošedých očích, které byly tak zvláštní, doslova hltaly mou pozornost. Pokud byste se zadívali opravdu pozorně, spatřili byste oranžové lemování okolo celé duhovky.
Bez jediného slova chytl mou ruku a hnal se kamsi pryč. V tom okamžiku se mi na vteřinu zatajil dech a mé tělo v šoku vyskočilo za ním. Nohy ho poslušně následovaly, ale hlava věděla, že dělám chybu, ale co, stejně už to nemůže být horší, říkala jsem sama sobě.
Sotva jsem stíhala jeho tempo, šel opravdu rychle a chvílemi i skoro běžel. Konečně se naše kroky zastavily a já si všimla restaurace, ze které mě před několika hodinami vyhodili.
I když jsem netušila vůbec nic a byla jsem plná zvídavých otázek, stejně z mé pusy nevycházela žádná slova, vlastně ani nevím proč, nikdy jsem nebyla skoupá na slovo, ale teď mě přemohl tak zvláštní pocit. Nepotřebovala jsem slova, vystačila mi gesta, postoj a pohled očí. Je neuvěřitelné jak se z malé, praštěné, upovídané holky může během několika minut stát do jisté míry rozumné, poznamenané a zamlklé individuum.
Znovu se mi podíval do očí a tentokrát svým pohledem sjel k mým rtům, lehce se pousmál a pevně mi zmáčkl ruku. Je velmi divné, že ještě nepromluvil ani jedno jediné slůvko. Zajímalo by mě, jaký má hlas, jak se směje.
Zatím co já jsem se zaobírala nesmyslnýma otázkama, on někam odběhl, ale jen na chvíli. Po pár minutách byl zpátky a v ruce držel skleničku s pomerančovým džusem. Nechápavě jsem na něj mlčky koukala, ale on neváhal, znovu mě popadl za ruku a spolu jsme vešli do toho příjemného podniku.
Paní za barovým pultem se na mě nečekaně, ale mile usmála. Pozdravila mě, a chlapec mě táhl kamsi za modrý, látkový závěs.
Šli jsme úzkou chodbou, na jejímž konci se nacházely staré hnědé dveře. Chlapec je otevřel a jako gentleman mě nechal vstoupit do oné místnosti. Když jsem kolem něj prošla, do nosu mě praštila příjemná, pánská vůně. Z hluboka jsem se nadechla, což mu zvedlo koutky do pochmurného úsměvu.
V místnosti se nacházely dvě jednolůžkové postele, vedle kterých stály noční stolky toho samého počtu. Zelený koberec uprostřed místnosti společně s bílým nábytkem rozjasňoval černé stěny.
,,Můžeš tu zůstat jak dlouhou budeš chtít, pokud ti nevadí má společnost", konečně na mě poprvé promluvil a já jen kývla hlavou. Jeho hlas mi k němu vůbec nepasoval, možná proto celou dobu mlčel nebo pro to má jiný důvod, který dříve nebo později zjistím. Každopádně jeho hlas byl tak vysoký a roztomilý, jako by namísto něj mluvila žena.
Zavedl mě k černému, luxusnímu autu značky alfa romeo, nechápu jak si takové může dovolit. Ale stále jsem ze sebe nevydala ani hlásku, nechápavě jsem krčila obočí a křenila se proti protivnému, rozžhavenému slunci.
Jako gentleman mi otevřel dveře. Nastoupila jsem na místo spolujezdce a zadívala se na jeho zrzavé rozcuchané vlasy.
Tak je tu další slibovaný díl.
Líbil se vám?
Co si myslíte, že po ní chce?
Děkuju za přečtení.
Váš Prcek 🤗❤
ČTEŠ
Vinna
Romansa{ Druhý díl příběhu Nevinná } Princ si vzal princeznu a žili spolu šťastným životem, ale v téhle pohádce nic netrvá věčně, a tak i jednou veškerá pohoda, která ovládala jejich obydlí zmizí a nahradí ji strach a vůle získat své štěstí zpátky.
